foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Prosincové novinky
KNIŽNÍ OKÉNKO: Prosincové knižní novinky jsem znovu zaměřil na detektivky. A místy bych řekl, že snad až na thrillery. Dvě recenzované knihy jsou naprosto výjimečné, jedná se o román Temnější než noc (Michael Connelly) a Kruhy na vodě (Dominik Dán), třetí mě potěšila svou jazykovou barvitostí a poslední, Chcípneš od Jitky Ludvíkové, super pointou. Půjdu postupně.
Michael Connelly upoutal pozornost především svou ranou tvorbou. Tu v antikvariátech jen těžko seženete, je vyprodaná. Proto jsem byl hrozně rád, že se tohoto jména ujal Slovart a začal postupně přinášet to, o co jsou nadšení čtenáři už dlouho ochuzení. Právě o jeho první texty. Po Andělském letu, který byl opravdu těžký a člověk se při něm místy ztrácel, přichází Temnější než noc. Ve Státech kniha vyšla v roce 2001, u nás o 365 dnů později. Tehdy se po ní jenom zaprášilo. Autor si znovu vyhrál s dvojitým příběh, kdy první část sleduje Harryho Bosche jako klíčového svědka v mediálně sledovaném procesu, v němž je známý filmový režisér obviněn z vraždy a druhá partie se zaměří na nevyřešený mord. Connelly opět zmixoval neskutečně dobrý román. Knížka nemá slabé místo. Bavit vás bude popis města andělů, dialogy, reminiscence, prostě všechno. V překladu Pavla Raka a Aleny Rakové vydal již zmíněný Slovart.
U něj zůstanu, protože má pod svými křídly ještě Dominika Dána. Ačkoli se nedávno ukázal na křtu generála Baláže (ZDE), fotoaparáty si jej záměrně nevšimly. Dejme tomu... Když jsem dočetl Kruhy na vodě, říkal jsem si, jak už mi neslouží paměť. Skutečně jsem se totiž domníval, že román vznikl v období, kam řadím Bestii, Mouchu, Mucholapku. Takže roky 2007-2010. Roky, které Dánovu prózu předurčily. Všechny zmíněné tituly jsou bezchybné a tvoří páteř žánru krimi na Slovensku. Kruhy na vodě jsou natolik silné, že příliš nerozumím skutečnosti, jak se to autorovi podařilo. Několikrát jsem se totiž v minulosti pozastavil nad tím, jak zbytečně natahuje děj dialogy nebo osobním životem postav (Kožené srdce, Kořeny zla). V tomto případě by ale byla kritika nemístná. Kruhy na vodě jsou excelentní práce, vynikající text, kde se spisovatel soustředí na stav, jenž nastal po smrti tehdejšího krále podsvětí. Mix kriminalistiky, šedé zóny a tajných služeb je takříkajíc neodolatelný.
Román Chcípneš vydal Kalibr, který se o detektivní žánr, ale i české autory (Josef Klíma, Kateřina Surmanová, Kristýna Trpková, ale i Adriana Krnáčová) stará poctivě a dlouho. Jitku Ludvíkovou jsem znal pouze okrajově díky její předešlé práci, četl jsem před lety Případ čurací panny. Ten název nešlo zapomenout. Tentokrát se autorka zaměřila na sborovnu, školu, mezilidské vztahy a pochopitelně i vraždu. Prvních pár desítek stran mi přišlo zdlouhavých, musel jsem se k nim opakovaně vracet. Řešilo se na nich především téma jednotlivých osob. Čím víc Ludvíková psala, tím víc jsem se ztrácel. Nakonec jsem si zvyknul a věnoval se výhradně námětu, kdy byla v Jindřichově Hradci dne 1. listopadu v ranních hodinách nalezena v městském parku zavražděná žena. Protože autorka kladla důraz na žákovské prostředí, trochu mě tím zmátla. Nakonec se ukázala jako vypsaná dáma a pointa mě rozhodně nezklamala. Dávala smysl, objasnila při tom finálním dialogu všechny indicie, což se mi hodně líbilo. I ten důrazný název románu má opodstatnění. Nesáhnete vedle, doporučuji.
Posledním titulem je jazykově krásně zpracovaný Havran Daniela Cola (Hadrový panák, Loutkář, Imitátor). Známý spisovatel při něm viditelně vsadil na verbální vrstvu. Titul vznikal během pandemie koronaviru a naprosto chápu, že sloužil jako únik od ošklivé reality, která tehdy panovala. To píšu zcela schválně, protože jsem četl několik kritik, kde se zmiňovala jistá rozvleklost. Ani mi to nepřišlo. Překlad zkušeného Milana Lžičky je moc hezký. Kriminalistka Scarlett Delaneyová se v knize snaží dopadnout zločince přezdívaného Havran, jenž svým obětem uřízne hlavu, na obličeji zanechá pět škrábanců a odnese si šperk jako suvenýr. Už samotný popis je trochu dětinský. Nepočítám, že má někdo ze čtenářů zkušenosti s odřezáváním hlav od trupu, ale tipuju, že moc rychle to nedojde. V Havranovi ovšem ano. To je jediné, co knize vyčítám. Zbytečná nereálnost u zločinů, které šly popsat jinak, v tichosti, s dostatečným časovým odstupem. Cole sice nereálnost některých scén vyvažuje zpětným objasněním, přesto je potřeba na knihu nahlížet jako na nadprůměrný, místy fantaskní román. Toto není true-crime story, abych tak řekl. Havran mně sedl, hrozně jsem si u něj odpočinul a netrápil se hledáním motivů. Závěr je zdařilý, obálka promakaná. I tuto knihu vydal Kalibr.
Tímto současně děkuji Slovartu i Kalibru za poskytnutí recenzních výtisků.