foto: Archiv autora, se svolením/Ondřej Bína
ROZHOVOR: Sci-fi román Trojměstí – Cesta do pravděpodobna z pera Ondřeje Bíny vydalo nakladatelství Klara Sedlo Studio. Titul přináší poutavý příběh propojující futuristické technologie s hlubokými historickými zápletkami a ilustracemi Františka Svěráka, jednoho z našich předních ilustrátorů. PrahaIN.cz měla se spisovatelem, absolventem pražské pedagogické fakulty, možnost hovořit nejen o literatuře.
Ondro, studoval jste dějepis a společenské vědy. Ty mají neměnné základy. Jak jste se dostal ke sci-fi, které je vystavěné zcela opačně?
Sci-fi je podle mého názoru škatulka. Škatulka pro moje potřeby dost těsná. Pro sebe si to, co píši, nazývám fantastickou literaturou. A tady už je možná spojnice s historií a dalšími obory patrnější. Vždycky mě přitahovaly příběhy a osudy lidí v různých dobách i situacích. Obecně mi při psaní jde více o fantastično a sny než o vědu, i když její poznatky drze používám jako kulisu.
V osmdesátých letech toho tolik nebylo…
Ke sci-fi jsem se dostal díky edici KOD. Někdy ve čtrnácti jsem přečetl Špunta od bratrů Strugackých, potom následoval Piknik u cesty, který si chci mimochodem už roky přečíst znovu, protože mi kniha definitivně splynula s Tarkovského Stalkerem.
Jako kluk jsem si kupoval časopis Ikarie a komiksovou Kometu. Na gymplu mě pak oslovil čerstvě vycházející Tolkien a Sapkowski a byl jsem lapen. V té době jsem hodně hltal žánrovou literaturu, bylo mi jedno, jestli detektivky, fantasy, hrůzostrašné příběhy nebo kyberpunk. Všechno to bylo dobrodružství. Záhy jsem objevil autory, u nichž se žánry mísily. To byl svatý grál.
Můžete uvést literární vzory?
Oblíbených autorů mám mnoho. Z těch, kteří mne nejvíc ovlivnili, jmenujme Dana Simmonse a jeho Kantos Hyperionu, Isaaca Asimova s Nadací, Philipa K Dicka, cyklus Viriconium M. Johna Harrisona nebo Heinleinovo dílo Dveře do léta. Z fantastické literatury jsou to Andrzej Sapkowski, Neil Gaiman nebo antologie Harlana Ellisona Nebezpečné vize. Z českého prostředí třeba Weissův Dům o tisíci patrech.
Vaše Trojměstí, tedy fiktivního místo ve středu fiktivní Evropy, vznikalo jak? A s kým?
Trojměstí vznikalo postupně. Už od vysoké školy jsem měl v hlavě příběhy z vymyšleného srdce Evropy, bavil jsem se jimi ve volném čase. Coby učitel na Malostranském gymnáziu jsem potkal několik velmi talentovaných studentů a žáků. S některými jsem se spřátelil. Mezi nimi byl i František (Svěrák, pozn. red.), ilustrátor Cesty do pravděpodobna. Jedno léto jsme se na chalupě jeho dědečka pokusili natočit postapokalyptický western. Psal jsem k celé té taškařici scénář a děj zasadil do mnou dávno vymyšleného světa. Film nevznikl. Trojměstí přetrvalo. Nakonec jsem začal v hrůze zjišťovat, že některé věci, co jsem si vymyslel, se začínají okolo dít. Tak jsem sedl a začal psát, přišel covid a já čas izolace využil k tomu, abych celý příběh domyslel jako trilogii. Pak se do Trojměstí obloukem vrátil Franta a samotnou knihu mi vydala další má studentka, úspěšná malířka Klára Sedlo.
Když slyším sci-fi, ihned mi vyskočí už zmíněný Tarkovskij. Mají ještě jeho stará alegorická díla co říct?
Dříve jsem Tarkovského studentům promítal ve filmovém klubu na Malostranském gymnáziu, dnes už bych si to netroufl. Nemůžu zobecňovat, mluvím čistě z osobní zkušenosti, současní mladí lidé, které potkávám, nemají trpělivost. To neznamená, že tento režisér zapadne, osobně si myslím, že to bude jako třeba s Proustem. Každý vzdělaný člověk bude vědět, o co jde, málokdo si ale najde čas si Tarkovského pustit. Staré alegorie mají, co říci, jen si k nim musíme hledat cestu.
Myslíte, že díky žánru sci-fi lze přivést děti zpět do knihoven?
Opět vycházím jen z mého mikrosvěta na Malostranské základní škole a gymnáziu. Děti do knihoven celkem chodí, otázka je, jak čtou, co čtou a jak tomu rozumějí. A zrovna porozumění je v posledních letech velmi špatné. Děti neznají významy celé řady slov, ztrácejí se v situacích popsaných v některých příbězích. A opět nejsou trpěliví. Jsou v neustálém pohybu. Ale myslím, že žánrová literatura má sílu přitáhnout čtenáře k potištěným stránkám.
Pracujete jako asistent pedagoga. Evidentně máte dlouhou praxi. Jaký pozorujete vývoj dětí vzhledem k literatuře?
Příběhy je zajímají, hledají ovšem jednodušší formy, jak je poznat. Mnoho dětí zná příběh Harry Pottera nebo Hobita z filmů. Díky tomu se ovšem ochuzují o možnost vytvořit si vlastní představu o světech, které čtou. Když jsem poprvé viděl Poklad na Stříbrném jezeře, byl jsem zděšen, že Old Shatterhand nemá vousy. Je pravda, že děti mohou filmy zase přivést ke knihám, ale nemyslím si, že by to bylo časté. Můj hlavní poznatek z prvního stupně je, že se dětem obecně velmi málo čte, audiokniha nikdy nenahradí chvíle, kdy si rodič čte s dítětem, ale samozřejmě díky za ni. Já si na Májovky v podání svého táty, unaveného po celodenní šichtě, pamatuji dodnes.
Hodně jste cestoval. Na co z Asie, toho úplně odlišného světa, si vzpomenete jako první?
Mně se do Asie tehdy moc nechtělo, o to víc mi učarovala. První dojem? Vůně, vlhkost a zase ta vůně.
Kde a kdy jste svou novinku představil?
Knižní novinku jsme pokřtili 24.řijna a nyní už je na pultech knihkupectví. Máme ale v plánu do budoucna uspořádat různá autorská čtení, uvidíme kolik a kde. Záleží samozřejmě i na zájmu publika.