Nataša, smíšek do časů války. Výročí, které sedlo

„Tehdy byly filmy veselejší, než skutečnost“. Větou, nabývající v posledních dnech nečekanou aktualitu, začínal seriál České televize Bohéma z prostředí filmového Barrandova za německého protektorátu. Snad největší hvězdou tehdy byla Nataša Gollová. Její největší sláva přitom trvala pouhých pět let a bylo to zrovna těch nejtěžších pět let v historii naší země. Trochu zvláštní kulisy pro popularitu herečky, kterou si dodnes pamatujeme pro nakřáplý smích, široký úsměv a role ztřeštěných holek.

Je to dnes právě 110 let, co se ta, která v Lucerně a na Barrandovských terasách okouzlí celou Prahu, narodila. V Brně. Jméno Nataša dostala po hrdince velkého Tolstého románu Vojna a mír a stejně jako ona se narodila do významné, zámožné a vysoce intelektuální rodiny. A i ta vojna v tom figurovala - vypukla, když byly děvčátku dva roky.

Tatínek František Xaver Hodáč byl významným podnikatelem a posléze politikem masarykovského Československa. Zastával jednu z nejprestižnějších a nejvlivnějších funkcí v ekonomickém prvorepublikovém prostředí – byl generálním tajemníkem svazu průmyslníků.

Ale byl tu i dědeček z matčiny strany, profesor Jaroslav Goll, legenda české historiografie. Proslul tvrdým odporem vůči Rukopisu zelenohorskému a královédvorskému, básnil, překládal, vyučoval, ale byl především excelentním historikem. Jeho pedagogické umění bylo proslulé a jeho žákům se dodnes říká „Gollova škola“.

Vnučce předal nejen sklony ke studiu humanitního zaměření (gymnaziální premiantka bude studovat na Filozofické fakultě), ale především si od něj vypůjčila slavné příjmení. Nataša se totiž rozhodla jít jinou cestou, než se u dívky z dobré rodiny očekávalo. Srdce a veškerý volný studentčin čas patřil tanci, herectví a zpěvu.

Mezi průmyslovou elitou by nejspíš prestiž doktora Hodáče dost utrpěla dotazy, zda ta mladá „umělkyně“ Hodáčová neráčí být slečna dcera, rozhodla se proto pro pseudonym po dědečkovi.

Mimochodem, dcera komediantka nebyla jedinou skvrnou na reputaci pana generálního tajemníka. V polovině dvacátých let uklouzl s divou činohry Národního divadla Andulou Sedláčkovou, označovanou za první filmovou star v Československu. Kvůli té na krátký čas opustil rodinu, ale především jí dal dceru Marcellu. I ta se stala herečkou, nevlastní sestra se s ní však celý život odmítala stýkat.

Zlatá třicátá: Románek s legendou

Nataša v mládí žila plnohodnotný život dcery z dobré rodiny, inklinující k umění a zábavě. Ze studií si však do kariéry přinesla velmi užitečnou jazykovou výbavu. Zvládla hned čtyři světové řeči – francouzštinu, angličtinu, němčinu a ruštinu. Režisér Otakar Vávra bude vzpomínat, že z barrandovských stars byla s přehledem nejvzdělanější a nejsečtělejší, byť by to do jejích slavných rolí nikdy neřekl.

Francouzštinu uplatnila, když v roce 1932 vyjela se souborem na taneční soutěž do Paříže, kde se dvacetiletá dívka setkala s legendárním Tristanem Tzarou, básníkem, umělcem, otcem dadaismu, a mimoto ženatým mužem.

Nataša se zamilovala až po své krásné uši, na několik týdnů s milencem (který svou dvacetiletou můzu mimo jiné vyportrétoval) odjela do Pyrenejí, leč vztah na dálku nevydržel. Znovu se setkali až po válce za zcela jiných okolností, ale korespondence prý udržovala vzájemnou náklonnost.

Ve filmu si poprvé zahrála hned onoho roku 1932, ovšem během třicátých let se více prosazovala v divadle. Po roce v Olomouci získala angažmá na Vinohradech, kde nový ředitel Bedřich Jahn zrovna začal provádět generační výměnu a přivedl řadu mladých herců.

Ve filmu hrála spíše menší role vážnějšího charakteru. Proto bylo naprostým šokem, když ji v roce 1939 obsadil Martin Frič do crazy komedie Eva tropí hlouposti. Bláznivý příběh o dvojici veselých sourozenců (s Oldřichem Novým), která se pokouší pro svou tetu zcizit od sousedů návod na šlechtění růže a rozpoutá tím řetězec bláznivých událostí do značné míry přepsal dějiny českého filmu.

 

Veselé filmy do těžké doby

Premiéru měl 10. listopadu 1939. Den před pohřbem Jana Opletala, týden před zavřením vysokých škol, na první vlnou německé zuřivosti v protektorátě. Scény s anglickým diktátem nebo roztomilým opileckým dialogem na baru tvořily kulisu poprav a zatýkání nad ránem.

Pro zemi byl rok 1939 tragický, ale pro Natašu Gollovou zázračný. Natočila celkem jedenáct filmů, dnes neuvěřitelné číslo.

Kromě Evy zazářila v romantické komedii Kristián jako usedlá protivnice mondénní Adiny Mandlové (ústřední trio s nimi vytvořil opět Oldřich Nový jako spořádaný úředník v papučích, co se v noci mění na kance barů).

Kristián měl premiéru v den, kdy vypukla válka. A píseň „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“ se stala neoficiální hymnou časů, kdy člověk nevěděl, zda si pro něj v noci nepřijde gestapo.

V následujícím roce okouzlila Nataša Gollová zase v jiné herecké poloze - jako zamilovaná Helenka v romanci Pohádka máje se Svatoplukem Benešem. Poetický film Otakara Vávry podle novely bratrů Mrštíkových dojímal publikum příběhem nevinné lásky, který se zvrhne v drama, a patřil k hitům druhého válečného roku.

 

Na Barrandově právě tehdy vznikala řada filmů posilujících národnostní cítění, v čele se zpracováním Babičky. Seriál Bohéma ukazuje zákulisí, jak byly vlastenecké vzpruhy do natáčení prosazeny. Významnou roli v tom hrál Wilhelm „Willy“ Söhnel, nacisty dosazený ředitel filmového studia, který až nečekaně často dokázal projevit pochopení pro filmaře a diváky v protektorátu.

Jedním z důvodů, který vstřícný postoj ředitele Söhnela nejspíš formoval, byl jeho kladný vztah k českým herečkám. Jednou z nich byla právě Nataša, která se vzpamatovávala z divokého vztahu s hercem Františkem Vnoučkem, zkušeným a charismatickým bardem, ale doma tyranským žárlivým alkoholikem.

Vztah Gollové k Söhnelovi by byl sám vděčným námětem na film, zejména proto, že do něj posléze vstoupila Natašina nejlepší kamarádka mezi herečkami, frivolní megastar Adina Mandlová. Peripetie vztahu tohoto tria by tento článek vrhly zcela jiným a značně nepřehledným směrem, spokojme se tedy s konstatováním, že přátelství mezi oběma herečkami jím skončilo.

Vztah s německým direktorem však nezůstal bez povšimnutí a po roce 1945 byl pro Gollovou katastrofální černou kaňkou. Söhnel přitom byl po válce oceňován za pomoc českým hercům a českému filmu obecně, i když byl člen NSDAP.

Rok 1941 přinesl Gollové další hvězdné zářezy, opět v žánru komedie. Zrovna ve dnech kdy v Praze předváděl své krvavé entrée nově příchozí protektor Heydrich, v kinech zvedal vystrašenému národu náladu její nenapodobitelný smích ve filmech Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk, trochu podceňované skvostné konverzačce, opět s Oldřichem Novým. Hitem v žánru „film pro pamětníky“ jsou oba dodnes. V tomto roce se definitivně stala českou filmovou jedničkou.

 

Další tři roky zvládala v závratném tempu, než roku 1944 kolaps německé říše na všech válečných frontách způsobil zastavení natáčení na Barrandově. Čeští herci byli nasazeni do továren, kde je filmový týdeník natáčel, jak se s úsměvem zapojují do výroby pro frontu.

Asi je jasné, kolik přetvářky a zoufalství za tím úsměvem bylo. Všichni si dobře pamatovali, jak roku 1942 odvezli jejich kolegyni Annu Letenskou (s Gollovou nastupovala roku 1935 společně do angažmá na Vinohradech) na gestapo rovnou z ateliéru. Když přišel její poslední film do kin, byla již několik měsíců po smrti zastřelením.

Na konci války v Terezíně se Gollová dobrovolně starala o nakažené tyfem, sama se nakazila, byla na pokraji smrti a léčila se půl roku. Ani to ji však nezachránilo před poválečným účtováním. Kromě vztahu se Söhnelem jí bylo vyčítáno především vystupování v několika německých filmech, což byl ale případ prakticky všech barrandovských hvězd. Po rolích ve filmech společnosti UFA čeští herci nijak netoužili, jednalo se víceméně o direktivní příkaz k družbě.

Obvinění z kolaborace podle Benešových dekretů byla zbavena, ale pro filmový průmysl přestala existovat.

Comeback u Wericha

V roce 1947 se provdala za divadelního režiséra Karla Konstantina, se kterým odešla do Českých Budějovic, kde se stal uměleckým ředitelem Jihočeského národního divadla. Odchodem z Prahy ztratila poslední vazby na film. Ani manželství nebylo šťastné, i tento její partner byl regulérním alkoholikem. Přesto s ním vydržela až do jeho smrti roku 1961.

Na počátku padesátých let se vrátila do Prahy, působila krátce v Divadle Na Fidlovačce, od roku 1955 u Jana Wericha v Divadle satiry (později Divadlo ABC).

Werich jí dal šanci na comeback i ve filmu. Sám exceloval ve dvojfilmu Císařův pekař – Pekařův císař. Sám hrál titulní dvojroli panovníka s dělníkem, Nataša okouzlovala rovněž ve dvojroli mysteriózní Sirael a veselé Kateřiny, toužící po svém pekařovi Matějovi.

Film z roku 1951 je samozřejmě totálně poplatný době nejbrutálnějšího účtování dělnictva a pány, včetně té písničky, že budeme všichni všechno mít dohromady. Werich to ale jako jediný dokázal udělat s vkusem a „Císař a pekař“ jako vlastně jediný z té doby může být vysílán i v současnosti jako normální filmové dílo, ne jako kuriozita. Nataša tu v roli Kateřiny opět dávala veselou tvář děsivé době.

Úspěch dvoudílné historické veselohry byl obrovský, ale restart slavné filmové kariéry se nekonal. Gollová, stále v angažmá u Wericha v divadle, si připsala jen několik epizodních rolí v televizi. Přátelům se příliš nechce hovořit o jejím tehdejším nešťastném životě, utápěném v alkoholu.

Až po odchodu z divadla roku 1971 dostala svou poslední zajímavou roli. V komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já (1974) si zahrála jednu z tet, která svou vášní milovnice detektivek vytrvale maří vyšetřování loupeže a do basy málem dostane nešťastného snoubence své neteře (neodolatelné duo Jiří Hrzán - Iva Janžurová).

Ještě dalších čtrnáct let dožívala v ústraní, nakonec kvůli horšícímu se zdraví v krčském domově důchodců. Zemřela 29. října 1988 a pochována je na vyšehradském hřbitově v rodinné hrobce Hodáčových.

Na Natašu Gollovou nezapomnělo ani její rodné Brno. V prosinci 2016 po ní byla pojmenována jedna z nových tramvají.

Pojmenovaná po Nataše Rostovové i dcera Hodáčových přinášela smích a radost v těžkých časech války.

Jak popisuje Tolstoj: „Rozesmála se tak hlasitě a zvonivě, že se k ní všichni přidali, dokonce i upjatá dáma, co přišla jako poslední.“