foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Novinky Odeonu
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz se ve své pravidelné rubrice protentokrát zaměřila na náročnou literaturu. Prezentují ji čtyři novinky nakladatelství ODEON z Edice světové knihovny. Znalcům stačí lehce napovědět: Michael Cunningham, Paolo Giordano, Dimitri Verhulst a Mario Desiati.
Claudia vstoupí do Francescova života jednoho slunečného rána v hale školy: je to jako blesk z čistého nebe, zrození nového druhu touhy. Claudia je sebevědomá a extravagantní; Francesco je introvert, školní outsider, hoří však erotickou zvědavostí. Spojuje je zvláštní tajemství – dívka mu svěří, že její otec a jeho matka spolu mají poměr. Jejich cesty se rozdělí, přesto zůstávají stále v kontaktu. Francesco tak musí dlouhá léta útrpně sledovat, jak Claudia střídá všemožné muže, ale přes různé životní peripetie a vlastní erotická dobrodružství se nakonec dočká toho, o čem snil celý život. Dojde k tomu ovšem jinak, než by si sám přál.
Za román Zbloudilci obdržel Mario Desiati (*1977) Cenu Strega. Jde mimochodem o to nejprestižnější ocenění. Rozsáhlý text přeložila Monika Štefková.
V Itálii ještě zůstaneme. Mario Desiati se čtenářům představil vůbec poprvé, Paolo Giordano je už, troufám si říct, poměrně známý. Většina čtenářů jistě zaznamenala Osamělost prvočísel nebo Čerň a stříbro. Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o atomové bombě a prožívá několik krizí: krizi středního věku, krizi manželskou, krizi tvůrčí a současně i krizi klimatickou, společenskou, zkrátka krizi našeho světa. Jeho životní tápání sledujeme v rozmezí přibližně sedmi let, od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Sedm let charakterizovaných jak frenetickým zrychlením života, rozvoje technologií, polarizací názorů a společnosti, tak i ochromením, zastavením a potřebou kontaktu, který není jenom virtuální. Román přeložila Alice Flemrová.
Letní, ale těžká četba. Foto: PrahaIN.cz
Třetím tipem je Den Michaela Cunninghama. Jeho si okamžitě spojím s Hodinami a ty pro změnu s Pulitzerovou cenou. Aktuální román se soustředí na relativně malou, vzájemnými příbuzenskými a přátelskými vazbami spojenou skupinu postav. Především to jsou manželé Isabel a Dan a jejich děti; Isabelin bratr Robbie, Danův bratr Garth a jeho partnerka. Zatímco se svět kolem nich mění, členové rodin procházejí bouřemi dospívání a stárnutí, zamilovanosti a rozchodů, a učí se jít dál. A do životů už tak dost spletitých zasahuje covid se všemi svými důsledky: izolací, která problémy jen prohlubuje, všeobecnou nedůvěrou a hrozbou smrti. Křehký, komorní příběh vymezený lety 2019 až 2021 je vlastně mistrovskou sérií momentek, jejichž společným jmenovatelem by mohla být láska za časů pandemie. Láska ve všech podobách. Titul přeložila Veronika Volhejnová a doslovem opatřil Daniel Konrád.
Poslední knihou, tou nejútlejší, je Mít a být Dimitriho Verhulsta. Řeknu k ní jediné slovo, úlet. Mít a být začíná Malodotovou smrtí. Po autonehodě se ke svému překvapení ocitá na klinice, kde se musí nejprve zbavit závislosti na životě, aby mohl být úplně mrtvý. Pokud se mu to nepodaří, musí projít celou svou existencí znovu, od začátku do konce, s úplně stejným průběhem. S pestrou skupinou spolupacientů absolvuje skupinové terapie a individuální rozhovory se záhadným vrchním terapeutem, který se ho snaží přimět, aby se zřekl té hnusné závislosti na životě. Spisovatel Dimitri Verhulst vtipně a výmluvně osvětluje naši konečnost. Je to román, který nemá obdoby ani v autorově tvorbě, kde doporučím především Úprdelný dny na úprdelný planetě. Mít a být se vymyká všemu, co jsem poslední dobou četl. Román zvládnete za jeden večer a doporučím při závěrečných odstavcích dávat velký pozor. Vychází v citlivém překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové.