Nejlepší filmy, roky a adresa Dušana Kleina

10. 01. 202218:12

foto: TV Nova (stejně jako ostatní snímky v článku, není-li uvedeno jinak)/Dušan Klein s dýmkou. Tu prakticky neodkládal

Zemřel slavný režisér a scenárista Dušan Klein, bylo mu 82 let. „Tatínek bohužel včera, v neděli 9. 1. 2022, okolo sedmé večer nečekaně zemřel. Dlouhodobě bojoval s vážnou nemocí,“ sdělil pro TN.cz jeho syn David. Odešel svědek i tvůrce československého i českého filmového úspěchu, život Dušana Kleina by vydal na román, možná i několik.

Dušan Klein se vlastně jmenoval Július, pocházel ze Slovenska - narodil se 27. 6. 1939 v Michalovcích a kvůli svému židovskému původu byl jako dítě vězněn v koncentračním táboře Terezín, poté žil v Ostravě a v Praze, v 50. letech se objevil před kamerou jako dětský herec. Na FAMU vystudoval obor filmové režie (1962), poté pracoval ve svobodném povolání, v letech 1975-1991 byl režisérem Filmového studia Barrandov. V 90. letech se na FAMU vrátil, jako pedagog.

13. komnata Dušana Kleina

Tu opravdu pro ČT natočil a vyprávěl zde o tom, jak prošel v předškolním věku otřesnou zkušeností židovského dítěte za nacismu: patřil k dětem, které přežily Terezín. Málokdo ví, že Dušan Klein se musel za války skrývat, prožil část dětství v koncentračním táboře Terezín a jen o vlásek unikl transportu smrti.

Dušan Klein vlastními slovy

„Jako děti jsme prožili válečné trauma. Narodily jsme se na začátku války v židovské rodině, tatínek byl technický úředník ve firmě Globusfrucht. To byla továrna na sušené ovoce a zeleninu. Jako Žid dostal výjimku, protože potřebovali balíčky pro wehrmacht, takže jsme nemuseli jít do transportu. Ale asi za dva roky hrozilo nebezpečí, že nám výjimku vezmou. Utekli jsme z Michaloviec, kde jsme do té doby žili, a tatínek pro nás sehnal úkryt na středním Slovensku u jednoho sedláka. Přes den jsme byli zamčení ve stodole a v noci jsme mohli vycházet na procházky. Vytrvali jsme tam přes půl roku. Když začalo hrozit nebezpečí prozrazení, maminka šla do hor k partyzánům a tatínek nás děti ukryl v katolickém klášteře v Bratislavě. Měli tam doklady na tři kluky, tak jsme si vzali jejich jména. Já jsem vlastně rozený Julius, ale tam se ze mě stal Dušan Ružiak,“ řekl před časem pro týdeník Rozhlas.

A pokračoval: „Starší bratři mě hlídali, abych neprozradil své pravé jméno. Ale nejtěžší bylo to, že se vše muselo dělat podle katolických zvyklostí. Už jen takové maličkosti: když Žid přijde do modlitebny, musí si nasadit pokrývku hlavy, v katolickém kostele se musí smeknout. Pak došlo k dramatické, tragické události. Udal nás jeden úředník z Bratislavy. Večer přišlo gestapo, vzali nás k důstojnému pánovi do kanceláře, řekli: Sundat kalhoty, viděli obřízku, a jeli jsme hned do Seredi, kde bylo shromaždiště Židů pro transporty. A toho faráře zastřelili. Jedním z posledních transportů jsme odjeli do Terezína. V Terezíně bylo patnáct tisíc dětí, z toho se zachránilo sto. Mezi nimi jsme byli my tři kluci.“

Jeho debutem byla temná, psychologická kriminálka

Ještě jako student natočil Klein několik krátkých filmů, jeho celovečerním debutem bylo kriminální psychologické drama Místenka bez návratu (1964). Kriminální dramata s psychologickým podtextem a ponurou atmosférou charakterizují také další Kleinovu tvorbu, úspěšných detektivek natočil posléze několik. S filmem se ale seznámil už jako třináctiletý, kdy zpíval v Bielikově filmu Lazy sa pohli (1952) a kdy hrál velkou roli malého Roma ve Weissově filmu snímku Můj přítel Fabián (1953). Téhož roku se také objevil ve filmu Rodná zem (1953).

Dušan Klein vlastními slovy

„Setkání s Jiřím Weissem rozhodlo o tom, že jsem se přestěhoval do Prahy a zůstal filmu věrný,“ řekl pro týdeník Rozhlas a dodal podrobnosti: „Napřed jsem bydlel v hotelu s Ottou Lackovičem, který v tom filmu hrál mého otce. Spali jsme na jednom pokoji, protože pan režisér chtěl, abychom si na sebe zvykli. Ale Otta měl tehdy dvacet šest let, byl v bujném období krásného mládí a líbil se ženám. Tehdy jako dítě jsem dost dobře nechápal, co se to děje, když večer vidím ve filmovém klubu nějakou paní a v noci ji najdu v posteli u Otty Lackoviče a dělají tam podivné věci. Samozřejmě jsem nespal a ráno kameraman Pečenka chodil po třídě, kde jsme točili, a říkal Weissovi: Rejžo, vždyť vy jste povídal, že ten kluk má velký černý oči, vždyť on na ně ani nevidí! Holky ze štábu mu vysvětlily, proč na ně nevidím, tak si mě vzal k sobě.“

„To prostředí mě naprosto uchvátilo. Chodili k němu na návštěvu slavní hudební skladatelé, spisovatelé, výtvarníci. Do té doby jsem si myslel, že spisovatel je kdosi dávno mrtvý, protože jsem četl Dumase a Balzaca. A tam najednou seděl živý spisovatel v křesle a v knihovně za ním bylo padesát jeho knížek. Sedával tam živý Franta Tichý a jeho obraz visel na stěně! To mě tak uchvátilo, že jsem se rozhodl stát se režisérem jako pan režisér Weiss, můj životní vzor. Když jsem dostudoval gymnázium, přihlásil jsem se na FAMU,“ vysvětlil ČRo.

50. léta na FAMU

Dušan Klein tehdy studoval režii na FAMU a současně pracoval jako asistent režie na Barrandově. V druhém ročníku natočil školní film Jména, k nimž nejsou lidé (1959-1960), ve třetím ročníku film podle Arnošta Lustiga Králíček (1962). Absolvoval dalším hraným filmem podle Lustiga, Ďábelská jízda na koloběžce (1962-1963).

Dušan Klein při natáčení posledních 'Básníků', foto TotalFilm

Dušan Klein vlastními slovy

„Na FAMU jsem nastoupil v roce 1958. Pro mě to bylo uchvacující. Měl jsem pocit, že se mi splnil životní sen. Bylo to období prvních lásek, prvního okouzlení, skutečné setkání s filmem, zkrátka nejkrásnější období mého života. Náš ročník byl trošku ve stínu ročníku pana profesora Vávry, toho slavného ročníku celé nové vlny: Chytilová, Schorm, Juráček, Menzel... Tím, že jsem si během studií napsal scénář s Körnerem, Místenku bez návratu, jsem se vlastně stal jedním z nejmladších debutantů v naší kinematografii, ve třiadvaceti letech jsem točil celovečerní film,“ vzpomínal pro týdeník Rozhlas.

A okomentoval i slavného oscarového režiséra Elmara Klose, který ho učil: „Pro nás byla výhoda, že měl zakázáno točit, protože jeho do té doby poslední film Třetí přání skončil v trezoru. A tak měl čas věnovat se studentům, byl s námi každý den. Klos byl především výborný dramaturg. Dobrý režisér musí být zároveň dramaturgem, musí umět pracovat s textem. A to mě naučil právě Klos.“

Proč se vrátil z emigrace?

Na Barrandově začal Dušan Klein středometrážním filmem Táto, přečti to! (1963). V druhé polovině šedesátých let se věnoval převážně televizní práci, počátkem sedmdesátých let se vrátil do Filmového studia Barrandov. Jeho špionážní, detektivní a kriminální dramata charakterizuje neobvyklá snaha o maximální věrohodnost příběhu a o hlubší psychologickou motivaci.

Dušan Klein vlastními slovy

„Na Barrandově jsem si myslel, že si konečně splním svůj sen natočit tragikomedii. S jedním neznámým autorem jsme napsali scénář, který zachycoval jeho životní osudy. Byl to doktor filozofie, který studoval v Anglii, po prvním semestru se v únoru 1948 vrátil na měsíc do Prahy a už ho samozřejmě nepustili zpátky. Nastoupil do školy v Praze, ale když přišly prověrkové komise, byl vyhozen, stal se účetním… Příběh se jmenoval Virtuózi na sviňárny. V osmašedesátém roce jsme na Barrandově začali připravovat natáčení, hlavní roli měl hrát Jirka Adamíra. Ale přijely tanky. V tom pocitu, že dojde zase k další židovské diskriminaci, jsem si řekl, že tady žít nebudu. Sebral jsem kluka, tehdy čtyřapůlletého, manželka byla s Laternou magikou v Americe, tak jsme si dali sraz v Paříži s tím, že tam se rozhodneme, co bude dál. Odjel jsem a byl jsem půl roku v cizině. Protože jsem uměl německy, usadil jsem se v Německu. Po půl roce mi ale přišlo, že těch Němců je v Německu strašně moc, kam se člověk podíval, samý Němec, všude jenom němčina, a tak mi ruply nervy a vrátil jsem se zpátky,“ vysvětlil pro týdeník Rozhlas.

V 70. letech se vyhýbal politice detektivkami

Pořád je naše televize tu a tam reprízují, patří rozhodně k tomu lepšímu, co v té době vzniklo. První byl snímek Jeden z nich je vrah s Jiřím Adamírou a Bohumilem Šmídou, již v roce 1970. Následoval známý film s Reginou Rázlovou Zatykač na královnu.

Téhož roku natočil ještě známější Tajemství zlatého Buddhy podle předlohy Josefa Nesvadby s Eduardem Cupákem, které se odehrává v době dělnických bouří v polovině 19. století. Zajímavé je, že scénář napsal slavný Ladislav Fuks, autor Spalovače mrtvol. Následovalo kriminální drama Případ mrtvého muže o rok později, v roce 1976 pak Případ mrtvých spolužáků.

Nejznámější je asi Sázka na třináctku, s Jaroslavem Satoranským, Zuzanou Cigánovou a v netradičně záporné roli Rudolfem Hrušínským. Byť se filmoví kritici shodují, že nejde u Kleinových kriminálek o nadčasové snímky, diváci mají očividně jiný názor…

Kleinův vrchol, šestidílná ‚básnická‘ série

Zde již začínají Kleina oceňovat i filmoví kritici… „Invenčně natočená komedie Jak svět přichází o básníky (1982) byla v kontextu tehdejší veseloherní tvorby velmi oživujícím prvkem a logicky si vyžádala další, neméně úspěšná pokračování,“ stojí na ČSFD.cz. V osmdesátých letech následovala ještě dvě pokračování: Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987). Dušan Klein sám řekl, že si původně představoval trilogii, už jen proto, že po třetím dílu emigroval Pavel Kříž.

Dušan Klein vlastními slovy

O úplných začátcích tohoto superúspěšného filmového fenoménu vyprávěl režisér pro Kinobox: „Shodou okolností mi jeden nakladatel poslal rukopis knížky s názvem Amatéři, jestli by mě příběh nezaujal… Jméno autora mi nic neříkalo. Ladislav Pecháček. Doktor. Lékař. Prvotina. Začal jsem číst s nedůvěrou - a pak mě ten příběh úžasně oslovil! Bylo to přesně to, co jsem chtěl a čekal. Mladí kluci, gymnazisti, první lásky, první doteky, první zmatky, dokonce básničky - a samozřejmě studentská rebelie a recese! Měl jsem v té době své syny ve stejném věku, a právě o tom jsme si povídali v našich ‚černých‘ hodinkách, kdy měli povolený i malý doutníček.“ A pokračoval: „Domluvil jsem si schůzku s autorem v tehdejším Filmovém klubu v Praze. Omlouval se, že nezná moc moje filmy, že české filmy moc nesleduje… Ale za tři minuty jsme si už tykali a zůstalo nám to až dodnes. Takové vzácné přátelství a souznění - někdy se nevidíme i pár let, ale když se setkáme, tak jako kdyby to bylo včera.“

„Film se ale málem nedostal do kin - v té době byl ‚podezřelý‘ tím, že byl ‚obyčejný‘ - neřešil rozvrácená manželství, narušenou mládež a zfetované děti z děcáku. Byl o těch normálních a hezkých věcech, které patří k všednímu životu, na které se těšíme, ke kterým patří i smutek a básničky - a pokud nám do toho šlápnou ‚blbci‘ - tak jim to dáme hezky najevo. S ironií, sarkasmem a úsměvem. V tom je Láďa Pecháček nepřekonatelný. To je základní poetika Básníků, které chceme být věrní ve všech dílech. Ale když náš přesto pustili do kin, tak úspěch byl skvělý. ‚Dvojky‘ se tenkrát nedělaly - ale dostali jsme od Barrandova nabídku na pokračování. Bez maléru se to neobešlo, těsně po uvedení prvních Básníků emigrovala do Německa první Štěpánova láska Borůvka - Miroslava Šafránková. Ale nějak se to ututlalo,“ okomentoval ‚první hereckou emigraci‘ Dušan Klein pro Kinobox.

Průšvih s Křížovou emigrací

„Tenkrát jsme se rozhodli ukončit příběhy Básníků jako trilogii. Navíc jsme ztratili hlavního hrdinu - Štěpána Šafránka. Těsně před premiérou filmu emigroval do Kanady Pavel Kříž. Napsal mi krátký dopis - a já ho ve všem chápal. Byl to přece jen básník a některé věci už tady prostě nezvládal. Film se ale do kin dostal,“ vysvětlil předrevoluční ‚trojku‘, která nakonec šťastně dopadla, dostala se do kin a zaznamenala obrovský úspěch, režisér.

Dobří holubi se (pořád) vracejí

S Ladislavem Pecháčkem spolupracoval (a přátelil se) Dušan Klein celý život, a to nejen na ‚Básnících‘. V roce 1988 natočil podle jeho předlohy (Pecháček spolupracoval ale i na scénáři) velmi známý film, kde se na jeho kvalitách vzácně shodují kritici i diváci, komedii z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí. Režisér Dušan Klein o filmu řekl: „Z hrdiny v závěru hovoří vnitřní hlas, touha žít, nepoddat se ničemu, nezůstat v zajetí, nebýt manipulovaný alkoholem ani lidmi. Člověk by sám měl přijít na to, jak žít.“ Předností filmu jsou vtipné dialogy a vynikající herecké výkony v čele s Rudolfem Hrušínským v roli ošetřovatele Masáka a Milanem Kňažkem jako topičem Lexou. Svou poslední filmovou roli – alkoholika Honzíčka – zde vytvořil Vladimír Menšík.

Rok 1989 a jeho převratné události tak trochu překryly další Kleinovu povedenou komedii, Vážení přátelé, ano. Satirická komedie je opět dílem osvědčené autorské dvojice Pecháček – Klein a hrají zde mj. Milan Lasica a Jana Hlaváčová. Vzniknout o rok dříve, asi by vyvolala bouři…

Návrat ‚Básníků‘

Kritika sice tvrdí: „Pozdější pokračování Konec básníků v Čechách (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2003) a poslední, Jak básníci čekají na zázrak (2016) si sice našla své diváky, ale naplňují úsloví o nastavované kaši.“ Diváci s nimi ale nesouhlasí a milují celou ‚básnickou‘ sérii. Dalo by se říci, že v historii kinematografie jde o malý zázrak - snad neexistuje obdobná série filmů, kde by hlavní filmové postavy i jejich herečtí představitelé dospívali, dozrávali a stárli ‚společně‘ po dobu více než třiceti let.

Dušan Klein při natáčení posledních 'Básníků', foto TotalFilm

Dušan Klein vlastními slovy

K více než třicetileté spolupráci s Ladislavem Pecháčkem u příležitosti uvedení do kin posledního, šestého filmu Jak básníci čekají na zázrak Dušan Klein pro Kinobox řekl: „Láďa má na to jednoduchou odpověď. Já jsem prý lyrik a on cynik. Musím však říct, že Láďa má jednu úžasnou vlastnost. Vlastnost pozorovatele, schopnost vnímat a zachytávat malé životní drobnosti, příhody, kolize, které vidí kolem sebe. Léta pracoval jako obvodní lékař a před jeho očima se odehrávala spousta životních mini příběhů… tragických, komických, trapných… Nezapisuje si je - jen si je pamatuje, jako třeba Hrabal. Ukládá je do sebe - a když si pak sedne k psaní, tak si ty postřehy vybavuje, vepisuje je do svých příběhů.“

Léta devadesátá a odchod do televize / televizí

V 90. letech se Dušan Klein začal více věnovat natáčení pro televizi, na ČT vznikl například divácky úspěšný seriál Hříchy pro pátera Knoxe (1991), realizoval také pohádky a televizní inscenace, nezanedbával ani film – natočil Andělské oči podle Bohumila Hrabala (1994) nebo Konto Separato (1996). V televizi se mu ale dařilo lépe. Pracoval na seriálech Manželská tonutí (1996) nebo Strážce duší (2001), stál i u kolébky nekonečného seriálu TV Nova Ulice (2005) - projektu, jenž do té doby neměl na našich televizních obrazovkách obdoby. „Určitě na to hodně vzpomínal. Pamatuju si, jak jsem tam s tátou byl, když to studio zakládali, když se to stavělo," řekl k tomu režisérův syn (zůstali po něm dva synové a manželka Silvera).

Dušan Klein při natáčení Ulice

„Dušan Klein byl jednou ze sudiček seriálu Ulice. Přisoudil projektu lidskost, řád, respekt a humor. Dal lidem kolem sebe přesvědčení, že dělají na projektu, který je důležitý nejen pro ně, ale i pro diváky. Větší než jeho profesionalita byla jen jeho laskavost,“ vzpomíná Michal Reitler, aktuální ředitel vývoje obsahu TV Nova a bývalý producent seriálu Ulice.

Za nejlepší ale lze považovat jeho televizní adaptaci Fuchsova románu Příběh kriminálního rady v roce 1994; židovští autoři Kleinovi vždy, celkem logicky, ‚šli‘.

V roce 2003 vyšla biografie s názvem Dušan Klein aneb Jak režisérům chutná život, kterou napsal Petr Nový. Klein v ní vzpomíná na své souputníky Jiřího Weisse, Ladislava Fukse, Vladimíra Körnera, Pavla Juráčka či Miloše Formana. K jeho osmdesátinám vznikl dokument Režisér s dýmkou aneb Můj život na place, jímž provází jeden z Kleinových studentů Jiří Strach.

Bydlel na Vinohradech a přírodu pozoroval z kavárny

Převážnou většinu svého života byl Dušan Klein spjatý s Prahou, konkrétně Prahou 2, kde bydlel nedaleko Riegrových sadů. Jak sám řekl, byť do oblíbeného parku chodíval často už se svými dětmi, je spíše měšťáckého založení a přírodu pozoruje nejraději z kavárny. Na svou čtvrť plnou krásných secesních domů nedal dopustit a tvrdil, že jde o jakousi malou Paříž. Starými věcmi se ostatně rád obklopoval i doma. Jistým paradoxem je samotný dům, ve kterém žil. Byl totiž domem židovské obce. „Když přišli Němci a druhá světová válka, byli původní obyvatelé vystěhováni a nastěhovali se sem dobyvatelé. Bydlel jsem koncem šedesátých let na Zahradním Městě, a pak byt vyměnil za tento. Některé kusy nábytku jsem od majitele odkoupil. Např. psací stůl, u kterého sedím, je po gestapákovi, který tady za okupace bydlel,“ popsal před časem režisér.

Dušan Klein byl hrdý obyvatel své 'malé Paříže', Vinohrad

„Na place snad nikdy nezvýšil hlas, přesto každý bez řečí plnil jeho přání. Charakterizoval ho jeho úsměv, jímž dokázal pohladit, cit pro vytříbený anglický humor i fajfka, bez níž se neobešel. Zapálil si ji pokaždé, když ten den dotočil. Byl to pro něj rituál, vydechnutí po náročném dni i příležitost popovídat si s herci či lidmi ze štábu. Pro ty, co začínali, byl velkým učitelem, pro ostatní přirozenou vůdčí osobností, jež povzbudí, nasměruje, poradí,“ vzpomínají na režiséra v Ulici.

Když se Kleina v on-line rozhovoru ptali čtenáři iDNES.cz, zda bude v sérii Básníků pokračovat, odpověděl: „Teoreticky by se o natočení 7. dílu Básníků uvažovat dalo. Prakticky je to v podstatě vyloučené, protože až budou naši hrdinové v důchodu, já už budu v nebíčku.“ Sedmí ‚Básníci‘ už tedy nevzniknou. Sbohem, pane režisére, budete nám chybět.