„Nejsem mrtvá. Jsem jen na špatné straně od čísla šedesát,“ říká optimistická Kay ve hře Holky jako květ

10. 09. 202209:28
„Nejsem mrtvá. Jsem jen na špatné straně od čísla šedesát,“ říká optimistická Kay ve hře Holky jako květ
foto: Divadlo Studio Dva, stejně jako ostatní fotografie v recenzi/Herecké představitelky hry Holky jako květ

RECENZE Když Eve Ensler napsala v roce 1996 monologickou hru Vagina monology, otevřela dveře fenoménu, který se zabydlel na dlouhá léta na prknech divadel celého světa. Ne že by tu divadelní hry složené z jednotlivých monologů nebyly už předtím, ale Vagina monology spustily doslova šílenství po tomto druhu dramatiky.

Nutno dodat, že divadla tento nový trend přivítala. Nese s sebou výrazné ulehčení běžného divadelního provozu. Hry tohoto druhu mají povětšinou jednoduchou náznakovou symbolickou a nenáročnou výpravu, nemusí se zdlouhavě ladit volné termíny vytížených představitelů – zkoušet může totiž každý zvlášť. Režisér pak nemusí vymýšlet vazby jednotlivých postav na jevišti, protože ty se zpravidla nepotkají.

Jenže ono to zase tak jednoduché není. Ačkoliv se postavy divadelní hry tohoto typu mohou setkat na jevišti jen na pár chvil, musí mít přesto divák stále pocit, že spolu vzájemně vazbí, že hrají jedna na druhou, že spolu komunikují i na dálku a že existuje spojující motiv celého příběhu, a to i přesto, že tam vlastně vždy někdo chybí. A to je většinou oříšek, na kterém si mnozí, i dobří, herci vylámou zuby.

V divadle Studio Dva se u hry Holky jako květ přes tento problém tvůrci poměrně zdatně přenesli. Holky jako květ měly premiéru už před jedenácti lety na pražské Fidlovačce s malinko odlišným názvem Tři holky jako květ. Tehdy místo Mariky Šoposké hrála nejmladší teenagerku Marie Doležalová. Studio Dva ji pak představilo v premiéře přesně před rokem v hereckém obsazení: Eliška Balzerová (babička Kay), Iva Pazderková (matka Lorraine) a Marika Šoposká (vnučka Amber).

Hra irské dramatičky Elaine Murphy z roku 2008 je bezpochyby jímávým, zábavným, sentimentálním a trochu sladce lepivým koktejlem, o kterém všichni v sále dopředu vědí, jak skončí a kudy nás povedou uličky příběhu. A i přesto příběh nenudí. Irská autorka totiž přesně věděla, kolik se musí do scénáristického šejkru nalít nedorozumění, kolik smrti, kolik lásky a hlavně kolik sexu. Ten je totiž nezbytnou ingrediencí her podobného ražení. A každá z hrdinek překonává v souvislosti s intimní sférou starost a problém úzce spojený s její věkovou kategorií.

Babička Kay přemýšlí nad koupí ženského vibrujícího intimního přítele pod peřinu, ale trochu ji děsí interiér sexshopu a velikost „zeleného vetřelce s pařátkem“, který ji bezostyšně nabízí obsluha obchodu. Eliška Balzerová, herecky nejzkušenější z trojice představitelek, dokázala v příběhu najít tu jako žiletku tenkou linku, po které se smí pohybovat, aby jí nepohltil zbytečný sentiment a aby neudělala z vitální ženy směšnou karikaturu. Její Kay je v závěru sice bolavá a zasažená neúprosným během života, kterému se nedá vyhnout, ale i přesto není zlomená a nevzdává se. A i když hodně v příběhu ztrácí, je jí stejnou měrou vložen do života dar, který přijímá s nadšením jako náhradu. Uvědomuje si, že nejkrásnější v životě jsou věci prosté, laskavé a obyčejné.

Své o tom ví i její dcera Lorraine (Iva Pazderková). Představa sexu po dlouhých letech abstinence je pro tuto upjatou prodavačku středních let stejně nesnesitelná a zároveň omračující podobně jako pohled na totálně zpoceného a chlupatého nápadníka, který o ní usiluje mezi jednotlivými panáky vodky s dietní kolou. Pazderková už v sobě nenachází tolik interpretační jistoty Balzerové a když ji scénář zavádí do divoké slovní přestřelky mezi majitele obchodu, ženu z osobního oddělení, nespokojenou zákaznici a vlastní osobu, mírně se v prezentaci jednotlivých postav topí. Nicméně z úvodních minut, kdy její výstup připomíná spíš trochu stand-up komediální výstup, se brzy v příběhu pevně ukotví.

Milým překvapením je Amber Mariky Šoposké. Hrát teenagera ve věku, kdy už jím téměř patnáct let nejste, je vždy velmi ožehavé a zrádné. Přes úvodní klackování, prudění a vytváření „napřesdržku“ nálady se ale i nejmladší rodinná příslušnice v jejím podáním velice přirozeně, bez nepřirozených skoků a plynule dostává k životnímu poznání, že život není jen o ohrnování nosu nad třicátníky, kteří zoufale zbloudili do baru nebo o kocovině jako prase. I ona najde zdánlivě neviditelné stopy své matky a babičky, které ji spolehlivě vedou životem dál.

Nutno dodat, že Holky jako květ nehledají v žádném případě smysl našich životů, ani si nedělají ambice se do tohoto nelehkého úkolu pustit. Chtějí bavit. A taky v obyčejnosti svého příběhu nabízet mnoha lidem v hledišti návod, jak překonat těžké dny a chvíle, které možná na ramenou mnohého návštěvníka divadla zrovna v tu chvíli sedí. A to je víc, než se na první pohled zdá. A zatím vším lze vidět přínos režiséra Jana Jirků, který servíruje divákům návod, jak zahnat vlastní chmury. Podtrhuje to závěrečná dojemná a něžná scéna tří souputnic životem, které se mlčky objímají v posteli a sčítají ztráty a užívají dary, které jim život dal.

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných