Nepřehlédnutelné knihy: Stručovský, Murakami i Brykner

LITERÁRNÍ OKÉNKO: Měsíc se s měsícem sešel a já, aniž bych to úplně vnímal, načal další čtvrtletí letošního roku. Při zpětném pohledu jsem však zjistil, že jsem loni přehlédl několik důležitých titulů. Proto se dnes k nim, a nejen k nim, vrátím.

Křídla ve sněhu je román, v němž irská autorka detektivních příběhů Patricia Gibneyová pokračuje ve sledování života své hrdinky, inspektorky Lottie Parkerové. Se sympatickou postavou jste se mohli setkat už v předchozích titulech Nebezpečná místa, Stará tajemství nebo Tajný večírek. Tentokrát Parkerová dostane zprávu o nalezeném těle dítěte u katedrály. Obává se, že jde o osmiletou Willow, která se od rána pohřešuje. Nalezená dívka jí ale není, jde o stejně starou Naomi, zabalenou v bílé látce, s růžencem a notami v rukou. Obě dívky sloužily jako ministrantky. Poměrně hutná kniha nabízí především kontrastní pohled na vnímání osudu věřících a ateistů, což mi došlo už při prvním rozhovoru s matkou mrtvé Naomi. Jinak se čtenář dočká napětí a místy i delších dialogů. Celkově jde o příjemné čtení. Problém jsem měl, podobně jako u autorčiných předchozích knih, s množstvím postav. Často jsem se musel vracet o několik stran zpět, abych si ujasnil, kdo s kým právě mluví. Nejde přitom o policisty, ty si zapamatujete snadno, ale spíše o svědky a rodinné příslušníky. Naopak oceňuji linii osobního života hlavních postav, která mi přišla velmi zajímavá už v předchozích dílech. Vydal Kalibr, přeložila Drahomíra Michnová.

Druhým tipem je Martin Stručovský, jindřichohradecký rodák. Jeho sérii Bez duše, Zavátá sněhem, V temnotách, Hříchy otců a Nenasytní jsem si okamžitě zamiloval. Autor sází na přímočarost, živé dialogy a věrné zachycení reality, přitom ale nikdy nepřehání. Z uvedené pětice mi unikl jen poslední díl, v němž Václav Hrách a jeho svérázný parťák Matěj Mlynář pátrají po zmizelém podnikateli. Pro všechny, kteří si knihu hodlají otevřít, doporučuji věnovat pozornost hned úvodní části, zapamatujte si jméno oběti i „tvář pachatele”. Kniha se čte téměř sama, a to nejen díky kratším kapitolám, je to hlavně díky dialogům, které působí přirozeně a svižně. Ocitnete se v prostředí nemocnice, nevěstince, podsvětí i takzvaného podnikatelského baroka. Nenasytní zároveň nabízí pohled na osobní život postav a nechybí jízlivé, dobře trefené poznámky, například směrem k amnestii Václava Havla. Knihu vydalo Motto a určitě stojí za přečtení. Milovníci inteligentních krimi příběhů s realistickým nádechem a promyšlenou zápletkou zajásají.

Carmen Mola, tedy trojice spisovatelů a scenáristů Jorge Díaz, Agustín Martínez a Antonio Mercero, vydala v České republice už pět titulů. Jediným, který jsem vynechal, byl román Rok prasete (3. díl cyklu Případy Eleny Blancové). V noci během oslav čínského Nového roku se Chesca, která nyní vede Oddělení analýzy případů, nepohodne s Ángelem Záratem. Přesto se vydá bavit do ulic, kde potká přitažlivého muže a odejde s ním do jeho bytu. A pak nic. Jako první musím znovu upozornit na brilantní atmosféru, kterou trojice autorů dokáže zprostředkovat. Stejně silně působí beznaděj a svíravý pocit nad osudy některých postav. Setkal jsem se s tím už u románů Matky i Obřad a pokaždé mě nový úhel pohledu dokáže zaskočit. Pro milovníky žánru jde o skutečnou lahůdku. V překladu Anny Melicharové vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Předposledním tipem je Hladina krve od Eva Brykner. Autorka debutovala thrillerem Beze stopy a podle vlastních slov vyrůstala na příbězích Agathy Christie a dodnes má ráda kriminální seriál Vraždy v Midsomeru. Nic naplat, psát tahle žena opravdu umí. Kniha začíná skvělou scénou, která propojuje běžný život obyčejného policisty s chlapcem, jenž běží jako o život do místní hospody a oznamuje nález těla ve studni. Nečekejte Vonoklasy ani nic podobného. Autorka věrně zachycuje pátrání po příčinách smrti, a to zejména prostřednictvím dialogů. Finále je velkolepé. Hladinu krve jsem během roku přečetl dokonce dvakrát. Vydalo ji nakladatelství Motto.

A jako jsem dvakrát přečetl počin Evy Brykner, tak jsem podobně přistoupil k závěrečnému tipu, k reedici Murakamiho Honu na ovci. Jde o jeden z nejznámějších románů japonského spisovatele, jehož příběh sleduje bezejmenného tokijského vypravěče, jenž se zaplete do podivného pátrání po tajemné ovci se zvláštní hvězdou na hřbetě. Z banálního úkolu se postupně stává surrealistická cesta napříč zemí. Plná podivných postav, symbolů a existenciálních otázek. Murakamiho styl je natolik odlišný, že ho už nyní vnímám podobně jako Faulknera nebo Prousta. Překlad zůstal v režii Tomáše Jurkoviče, titul vydal Odeon.