Neříkejte, že jste jim ji trochu nezáviděli... Královna, kterou sledoval celý svět

Všechny hádky o energiích, politice a korupci na českých sociálních sítích ve čtvrtek večer nečekaně ustaly. Zasloužila se o to osobnost, o které někdo napsal, že byla snad poslední, kterou respektovali lidé napříč všemi bublinami. Úmrtí britské královny Alžběty II. přimělo mnohé zastavit se a zavzpomínat. A to i u nás, v zemi, která s ní zdánlivě nemá nic společného a kde se naopak patosu spíše vysmíváme.

„Do desítek tisíc událostí naší země - velkých i malých - vnesla svůj úsměv, vřelost a svůj jemný humor,“ vzpomínal nedávný britský premiér Boris Johnson hned ve čtvrtek večer. Připomínal, jak královna nezištně, s moudrostí a železnou sebekázní dokázala reprezentovat staletou kontinuitu Británie a současně ji modernizovat pro potřeby jednadvacátého století.

Proč by ale měla smrt hlavy cizího státu zajímat i nás?

Když v roce 2015 měla v Národním divadle premiéru hra Audience u královny, byla to prvořadá událost pro fanoušky všeho britského. Nikdo v tu chvíli netušil, že o pár let později stejný autorský tým přijde s vyobrazením vlády královny Alžběty II. v seriálu o šesti řadách, takže se hrnuli do Stavovského divadla, kde britskou panovnici, glosující trápení svých premiérů, představovala Iva Janžurová.

Představení bylo nejen místy pikantním setkáním s britskými premiéry od Winstona Churchilla po Gordona Browna, ale i pozoruhodnou lekcí demokracie, ke kterým panovnice při setkáních se svými premiéry dospívala.

Iva Janžurová na postavu všeobecně považovanou za velmi výrazově střídmou, potřebovala překvapivě široké spektrum ze svého hereckého rejstříku. A je v té roli mimochodem neodolatelná. Pokud máte zájem, hraje se i v příští sezóně.

O kvalitách české představitelky královny Alžběty svědčí fakt, že byla teprve druhou herečkou na světě, která panovnici na jevišti ztvárnila. Tou první byla Helen Mirrenová, která na Alžbětu jednu dobu měla skoro patent, kromě divadla ji představovala taky ve filmu a v televizi.

Když přišel Netflix s velkolepým konceptem seriálu The Crown (Koruna), který měl v šesti řadách pokrýt celou alžbětinskou éru, byl to současně prostor prezentovat panovnici mnohem pestřeji a v odstínech.

V prvních dvou řadách ji představovala okatá Claire Foyová a dokázala Alžbětě před třicítkou dát entuziasmus poválečného mládí, ale i první náznaky odhodlání a smyslu pro povinnost, kterým královna tolik vynikala po celý život.

Na další dvě řady ji vystřídala o generaci starší Olivia Colmanová, která Alžbětě jako dámě ve středních letech propůjčila vyrovnanost a nadhled, tolik potřebné pro udržování tradice a kontinuity, která má přežít všechny své premiéry i výkyvy módy a nálad. Trend nastolí hned v první scéně její první sarkastická věta k portrétnímu fotografovi „co byste chtěl, se ženskou po čtyřech dětech“.

Náhodou právě před týdnem unikly první fotografie z páté řady, kde bude panovnici v babičkovském věku představovat Imelda Stauntonová. Na platformě se má nová série objevit už letos v listopadu.

V této řadě, která smutnou událostí samozřejmě získala neuvěřitelnou reklamu, se s královnou podíváme do devadesátých let. Mnozí jsou na to zvědavi, protože desetiletí turbulentních změn bylo současně pro královnu tím asi nejtěžším.

Nejlépe to nejspíš řekla sama, když na konci roku 1992 zkonstatovala, že to byl „Annus Horribilis“, rok hrůzy.

V době, kdy po skončení studené války všichni nadšeně vyhlíželi budoucnost a změny, byla konzervativní instituce monarchie zpochybňována více než kdy jindy. Do toho se ze řetězu utrhl bulvár, pro který byla rodina žijící z veřejných peněz terčem číslo jedna a třem z královniných čtyř dětí se v této vypjaté atmosféře sledování začalo rozpadat manželství.

Královna, která v padesátých a šedesátých letech nezpochybnitelně dokázala svůj úřad modernizovat a přizpůsobit potřebám druhé poloviny dvacátého století, teď se sedmdesátkou na krku nějakou dobu nevěděla, jak měnící se dobu uchopit.

Asi nejlépe to vystihl právě Peter Morgan, autor The Crown, když v roce 2006 s Helen Mirrenovou natočil film Královna. V něm jsou smutné události smrti princezny Diany a příprav jejího pohřbu jen rámem pozoruhodné dobové sondy. Vidíme v ní nového premiéra Tony Blaira, natěšeného na reformy a modernizaci země, který ale na konci dospěje k překvapivému smíření s tradicemi monarchie. Také zarputilé bulvární novináře, kterým právě nad Dianinou rakví dojde mnohem více i směrem ke královně. A jako finále brilantní projev, kterým stárnoucí panovnice dokáže zklidnit emoce a uzavřít celou tu nepěknou éru.

A Británie se nadechne k velkolepým časům přelomu tisíciletí. Symbolizují ji kromě fotogenického premiéra Blaira třeba ikonické londýnské stavby jako Millenium Bridge nebo oválný mrakodrap u Temže přezdívaný Okurka, ale také vlna britských hudebních skupin, romantické komedie s Hughem Grantem, nebo fotbalista David Beckham a s ním celý slavný tým Manchester United trenéra Fergusona.

Zrovna my k téhle době máme specifický vztah. Když jsem si ve čtvrtek večer pročítal ohlasy na sociálních sítích, docela dost z nich začínalo: Když jsme v roce devatenáct set devadesát něco poprvé jeli se školou do Londýna…

Devadesátá léta u nás měla hodně anglofilní nádech. A protože Amerika byla přece jen trochu z ruky, byl pro mnohé Londýn branou do toho nejzápadnějšího Západu. Jedni tam zamířili na Downing Street, druzí na Abbey Road, další raději na Oxford Street na nákupy, ale u Buckinghamu, Toweru nebo v Hyde Parku jsme se pak potkali všichni.

Vrcholem britských devadesátek byl koncert k „zlatému jubileu“, padesáti letům vlády, v létě 2002. Nikdo netušil, že panovnice pak stihne nejen jubileum „diamantové“ za deset let, ale i „platinové“ sedmdesátileté. Na pódiu se potkali všichni, kdo za roky její vlády Británii proslavili. A tenhle koncert v mnoha směrech přepsal dějiny.

Začátel koncertu: Hymna hraná na elektrickou kytaru na střeše paláce

O deset let později se bude další jubileum připomínat v atmosféře přicházejícího oživení po letech finanční krize jako oslava víry v nové úspěchy. Současně se v Londýně konala olympiáda, kde šestaosmdesátiletá panovnice všechny ohromila svým účinkováním ve skeči s Jamesem Bondem.

Nechápu, jak to ta stará dáma dělala, ale vždycky dokázala chytit atmosféru doby a přidat k ní svůj vlastní, zcela mimořádný příspěvek. V šedesátých letech vstoupila do domácností v televizním pořadu, v osmdesátých okouzlila královská rodina nejen pompézními svatbami, ale třeba i osobní účastí jejího druhého syna prince Andrewa v bitvě o Falklandy, na přelomu tisíciletí se stala nedílnou součástí švihu Blairových časů...

Naposledy královna všechny ohromila za covidové pandemie. Dáma po devadesátce, v nejohroženější skupině, vyzývala ke zodpovědnému přístupu a dodávala víru, že všechno dobře dopadne. Prostá hláška „we will meet again“, znovu se setkáme, převzatá ze slavné povzbuzující písně z časů druhé světové války, měla ohromující sílu.

A pak vloni na pohřbu svého milovaného manžela musela kvůli covidovým odstupům sedět zcela sama, bez podpory své početné rodiny, vystavena detailním záběrům televizních kamer. Její tichá bolest se stala symbolem těžkých časů, které jsme všichni zažívali, a dojímala nejen Anglii a britské impérium, ale celý svět.

Dvacáté století bylo hodně anglosaské. A anglosaský svět si nebylo možné představit bez té dámy s korunou, která se ve své uměřenosti a střídmosti stala celosvětovou legendou.

Možná měl kus pravdy náš expremiér Topolánek, když ve čtvrtek večer na Twitteru poznamenal: „Umřela mi Královna. A neříkejte, že jste si ji také trochu nepřivlastňovali. A nezáviděli jim ji“.

V začátku pandemie na velkoplošných obrazovkách po Londýně svítil její obličej s výzvou „Zůstaňte doma, a poslouchejte Queen. Skupinu, nikoliv mě“, využila dvojsmyslu.

Vlastně nevím, jestli to někdy opravdu řekla.

Ale přesně mi to k ní sedí.