Norský spisovatel Lars Mytting: I ve skutečném světě se dějí ty nejpodivnější věci

26. 06. 202411:02
Norský spisovatel Lars Mytting: I ve skutečném světě se dějí ty nejpodivnější věci
foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem/Lars Mytting

ROZHOVOR: Nakladatelství Argo před několika týdny představilo pozoruhodný román Zvon v jezeře Larse Myttinga, který volně čerpá inspiraci z osudu kostela Vang ve středním Norsku, jenž byl skutečně přemístěn a dodnes stojí na severním svahu Krkonoš. Kde vzal spisovatel inspiraci a na co se mohou čtenáři těšit? Ptal se Tomáš Fojtík.

Povězte mi, prosím, o svém rozhodnutí zaměřit se na legendu o dvojčatech a zvonech. Jak jste se o ní poprvé dozvěděl?

V mém rodném kraji se vypráví už více než 300 let, a i po Evropě existuje mnoho legend o kostelních zvonech. Tahle je ale zajímavá tím, že vypráví o životě a osudu siamských dvojčat. Navíc je v ní několik maličkostí, které naznačují, že dvojčata opravdu žila. Pro knihu mě v první řadě zaujal právě ten jedinečný lidský příběh, a navíc to, že zvony představují velmi silné dědictví, které nelze opomenout. Jsou jedním z nejposvátnějších předmětů v každé vesnici, a tak mi rychle bylo jasné, že právě zvony mohou být tím prvkem, který příběh tří generací propojí. I během psaní jsem se cítil spjatý s dávnými pohádkáři, a to jak v jejich představivosti, tak v samotném projevu.

Vycházel jste z legendy, ale také ze skutečného příběhu přesunu kostela z Norska do polského města Karpacz. Co jste musel obětovat, aby byl příběh zajímavý?

Rád v románech zmiňuji pravdivé události, protože nás upozorňují na to, že i ve skutečném světě se dějí ty nejpodivnější a nejméně pravděpodobné věci. Také to přidává příběhu důvěryhodnost. Pro mě je fikce něco, co se děje ve stínu pravdivých událostí – je také možná, ale vymyšlená. Často ale musím ve fikci věci zjednodušit – nejčastěji tím, že jedné nebo dvěma postavám zadám úkoly, které ve skutečném životě plnilo mnohem více lidí. Ale to mi přijde v pořádku a není pochyb o tom, že většina událostí v románu se mohla skutečně stát, ať už jsou jakkoliv podivné.

Lars Mytting.V roce 2016 mu vyšel rovněž v překladu Jarky Vrbové román Šestnáct stromů na Sommě. Foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem

Kde čerpáte inspiraci pro své příběhy a postavy? Jak podrobný je váš výzkum a jaké zdroje používáte?

Většina inspirace přichází, když si prostě sednu a píšu, což je často dost zdlouhavý a jednostranný proces. Nápady se mi postupně týden za týdnem objevují a já pořád něco přepisuji. Výzkum dělám jak předem, tak když už mám přesnější představu. V ideálním případě si všechno sám vyzkouším nebo navštívím místo, kde se staly podobné události. Pro tuto knihu jsem udělal spoustu zvláštních věcí – půjčil jsem si kazatelský plášť, lezl na zvonice v kostelech, navštívil staré školy v Drážďanech, vyzkoušel si staré manuální zemědělství nebo pracoval s koňmi – a pokaždé nejen obohatily popisy, ale také podnítily nové nápady.

Který moment, postava nebo pasáž z této knihy je Vaše nejoblíbenější?

No, těch mám hodně, koneckonců mě psaní této knihy velmi bavilo. Ale možná ty části, kde se řeší, jestli za vším nejsou nadpřirozené síly – tyhle pasáže vyžadují větší míru poetiky a já si takovou výzvu při psaní užívám. Samozřejmě je mi velice blízká hlavní postava Astrid Hekne a její hrdinství.

Norsko na konci 19. století je zcela odlišné od současného světa. Přesto si ale z příběhu Astrid a dalších postav můžeme vzít mnoho inspirace pro dnešní dobu. Jaké?

Často se na minulost díváme jako na primitivní, temné místo, ale lidská mysl, srdce a vynalézavost byly úplně stejné jako dnes – a všichni si mysleli, že žijí v moderní době. Jenže kdokoliv, v kterémkoli období, žil v moderní době. Z dnešního pohledu si ale myslím, že je důležité se zaměřit na minulost kvůli vlastnostem, které lidé dříve měli, a my dnes postrádáme. Oni možná mrzli a hladověli, ale podle mě jejich mysl byla prostornější, ne tak přeplněná a lépe soustředěná, než ta naše – zahlcená informacemi a okamžitými možnostmi.

Krkonoše. Foto: PrahaIN.cz

Která z postav nebo částí knihy se Vám psala nejhůře a proč?

Myslel jsem si, že nejtěžší bude poprvé psát o ženské postavě, ale vlastně jsem si připadal naprosto svobodný a volný, když jsem o Astrid začal psát. Přesto byla ale právě ona nejtěžší, ne kvůli tomu, že je žena, ale kvůli neskutečně dramatickým událostem, které ji na konci knihy potkají. Tyto části se mi psaly opravdu špatně a byly emočně velmi náročné.

Zvon v jezeře je první část trilogie. Prozraďte nám, prosím, co můžeme čekávat od dalších dílů.

Opravdu hodně! Celá trilogie má téměř 1.500 stran. Druhý díl začíná roku 1903 a objeví se postupně události v Drážďanech, Anglii a Norsku. Setkáme se s třemi generacemi rodiny Hekneových, dokonce i s Astridinou vnučkou, která se také jmenuje Astrid. Druhý díl se hodně věnuje technickému pokroku, ale také tajemství a záhadám, hlavně ztracené tapiserii, která prý předpovídala budoucnost. Kazatel Kai Schweigaard bude ve všech třech knihách, ve třetí už bude velmi starý. A záhady kostelních zvonů i předpovědi přetrvají až do samého konce.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných