foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Knihy, ilustrační foto
KNIŽNÍ OKÉNKO: Ani v červnu jsem nezapomněl na aktuální tituly. Tentokrát se budu pohybovat mezi literaturou faktu a beletrií, zejména kriminálním žánrem.
Začnu zhurta. Postoloprty. Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil sepsal Jiří Padevět (Academia) a jak je jeho zvykem, postupoval znovu jako stroj. Přesně, racionálně, byť v mnoha ohledech bylo vidět, jak nad některými postavami naší historie nevěřícně krčí rameny a zdvihá obočí. Autor se vrátil do období od května do začátku června roku 1945, bylo v Postoloprtech zavražděno minimálně 763 civilistů, ale obětí bylo zřejmě ještě více. Ačkoli jsem měl v minulosti možnost číst titul Pravdou k smíření (Versöhnung durch Wahrheit), Padevětův přístup je z mého pohledu mnohem čtivější. Knihu dělí na fotografickou, chronologickou a informační část. Věnuje se vraždám, viníkům i následkům jejich činů. Dvě třetiny knihy jsem zvládnul za jeden den, potom si musel vzít pauzu. Autor se totiž nevyhýbá detailům. Zločin byl sice dva roky po jeho spáchání vyšetřován parlamentní vyšetřovací komisí, ta však dospěla po výsleších řady aktérů a svědků k závěru, že k vraždám sice došlo, ale měly svoje dobové opodstatnění a nikdo za ně není přímo odpovědný.
Helen Fieldsová a Profil zabijáka. Autorku považuji za dostatečně známou (Dokonalá tma, Dokonalá lítost, Jako stín) a zdatnou. Aktuální román opět vydala Kniha Zlín a jako u předešlých děl mě zaujal od první chvíle. Vystudovaná právnička představí hrdinku Midnight Jonesovou, která velmi zvláštním způsobem vyhodnocuje adepty pro studium. Takový Mechanický pomeranč, aniž bych zbytečně naznačoval. Záhy tak objeví člověka, který se vymyká normám. Současně s tím dojde v jejím okolí k několika surovým vraždám. Těm se Fieldsová vyhýbá v popisnosti, o to víc však lékařské posudky působí. Ačkoli si je hlavní hrdinka jistá v tom, kdo vraždí, nesmí o tom s policií mluvit. Od první chvíle tedy tušíte, kdo zabijí, znáte jeho potenciální oběť, ale stejně to ničemu nepomůže. Vynikající thriller, opravdu vynikající.
Třetí titul z dnešního výběru pro mě představoval lahůdku už v lednu, kdy jsem ho uviděl v edičním plánu Arga. Jedná se o Perfektní alibi, jejímiž autory jsou Vladimír Zlý (Čistič) a David Urban (Výjezdovka). Všechno, co tito dva pracující literáti napsali, jsem četl a chválil. Nejinak je tomu v případě společného díla, které od první třetiny fantasticky graduje. V Ostravě a v Praze dojde k několika vraždám, jejichž pojítkem je mrtvá kočka. Tak úplně neříkám pravdu, ale pro tuto chvíli nad tím lze mírně mávnout rukou. Vyšetřování se ujímají dva týmy, jež společně nacházejí to klíčové, motiv. Přiznávám, že jsem se zase nechytal. Navíc musím vyzdvihnout jak dialogy, tak popis situací a prostředí. Krásně specifické byly i některé postavy, zejména pak tam na severu… Perfektní alibi mě nezklamalo, jde o fantastickou četbu. Vydává Argo a Kalibr.
Na čtvrtém místě je debutant Marek Havlík se svou Černou bouří (Mystery Press). Jedná se o hodně specifickou, přitom příjemnou četbu. K ději se ovšem dostáváte postupně, a v několika momentech jsem musel v e-knize listovat o desítky stran nazpátek, abych se znovu chytil. Potom jsem si udělal poznámky (místa, jména, náboženství) a bylo dobře. Havlík se na více jak pěti stovkách stran zabývá primárně strachem z neznámého, v tomto případě z bioteroristického útoku. Zmíněnou linku jsem vnímal, ale tolik neprožíval. Mnohem výrazněji jsem totiž přistupoval k postavám. Ty autor zpracoval s náležitou precizností (major Anatolij Remizov, profesor Kaufman, fanatik Tamir Nassar, kriminalistka Elizabeth Ainsleyová, superintendant Stephen Cheng…). Famózní je už úvod (Sibiř, 1968). Kdyby se třetina knihy držel v daném prostředí, mělo by následné dění ještě silnější efekt. V každém případě chápu, že snahou nebylo rozkreslit vztahy, ale hrozby. Text jsem četl zhruba patnáct dnů a chválím ho. Obzvláště ve chvíli, kdy se jedná o prvotinu.
Sam Holland a Pán loutek. Autorka Kopíráka a Čísla 20 znovu prokázala cit pro udržení napětí, ale především barvité zpracování mezilidských vztahů. Protože kdybych Pána loutek hodnotil čistě po stránce strachu, musel bych říct, že to bylo poněkud přitažené za vlasy. Děj se totiž odehrává ve zhruba dvou týdnech, kdy zemře snad deset lidí. Většina úmrtí je sice považována za sebevraždu, ale… Být jeden mrtvý, dva, všechno bych bral, ale vyšší číslo už bylo nad moje síly. Když to vezmu odzadu, vysvětlení úmrtí dávalo smysl a určitě nehovořím o oblasti sci-fi nebo nějakých záhad. Co Pána loutek vyzdvihuje nad ostatní thrillery, je velice povedené pozadí zmíněných mezilidských vztahů, zejména na kriminálce. Připadal jsem si, že tam jsem. Tím, jak je děj vtěsnán do pár dnů, vnímáte intenzitu rán, odpolední únavy i psychického lámání. Ať už z marnosti policejní práce, domova nebo z toho, co se stalo v minulosti. Titul vydal Kalibr a upozorním ještě na vynikající obálku. Sice si zachovává vzhled originálu (The Puppet Master), ale to mi popravdě vůbec nevadilo.
Jako poslední nabídnu Původ slz. Nejnovější román laureáta prestižní literární ceny Goncourt Jeana-Paula Duboise (*1950) přináší nevšední téma: hrdina Paul vstřelí dvě kulky do hlavy svého otce. Ovšem v době, kdy už jeho zploditel byl dva týdny po smrti. Prostřednictvím rozhovorů s psychiatrem pak odhaluje své dospívání, zejména vztah k bratrovi a matce. Původ slz je brilantní text. Slzy představují metaforu nejen kvůli emocím, ale především kvůli skupenství. Za okny prší, hrozí záplavy, svět se ztrácí. K tomu závěr, ponoření do vln, naděje, konec. Od soudobé klasiky Odeonu primárně neočekávejte děj, ale prožitek. Přeložila Alexandra Pflimpflová, za jejíž větné konstrukce by se nemusel stydět Karel Čapek.