foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Srpnové novinky
KNIŽNÍ OKÉNKO: Čtu pomalu, myslím pomalu, píšu pomalu. Teplo, které v září znovu sevřelo Prahu, je pro některé jedince náročné. Jsem mezi nimi. Přesto se pokusím povznést nad své propocené tričko a věnovat se skutečně krásným zážitkům. Pohled na literární novinky protentokrát zaměřím na nakladatelství Argo. A začnu odlehčeně.
Známý esperantolog a etnolog Tibor Sekelj je doposud pozoruhodná postava. Znám jej dlouhé roky, neboť mě jako malého fascinovaly výpravy za kanibaly. Vzpomínám, jak nás učili, že právě Sekelj strávil v brazilských deštných pralesích několik měsíců právě mezi těmi, kteří si na lidském těle pochutnávají. Potom jsem o něm slyšel ještě jednou, když jsem se krátce věnoval esperantu. Jako spisovatel mi unikal. O to víc mě potěšil Kumewawa, syn džungle, jehož překrásné ilustrace (Miloš Vacík) citlivě doplňují obsah. Nemluvě o překladateli (Mnislav Zelený-Atapana). I když jde o knížku pro děti, dospělí taky čas od času potřebují únik.
Jak by asi dopadla skupina výletníků poté, co jejich loď ztroskotala uprostřed amazonského pralesa, kdyby nepotkala Kumewawu? Malého kluka s tetováním na tvářích, který dokáže lovit, rozdělat oheň, uplést provaz a rozpoznat nebezpečí, jež v neprostupné džungli číhá, a který neznámým lidem v nouzi nabídne pomoc. Jednoduchý, poučný a zároveň kouzelný příběh nechá (malého) čtenáře nahlédnout do života amazonských indiánů, přibližuje jejich zvyky, moudrost a vztah k Matce přírodě a zároveň klade důraz na nezištné chování indiánského chlapce, který za pomoc neočekává žádnou odměnu. Titul vyšel v jednadvaceti jazycích a je radost ho číst.
Krása. Foto: PrahaIN.cz
Stejně tak mě hluboce zaujala Anna Strnadová. Znám její předešlou tvorbu (Volyňská rapsodie, … stačilo jen říct Jáchymov nebo méně známá Emigrantka), ale Život na pavoučím vlákně je snad ještě lepší. Krátké kapitoly, jasné osudy, ale především chladná úsečnost, to je kombinace, která se vám bude líbit okamžitě. Román vypráví o rozhodujících životních bodech několika osudem propojených rodin od nástupu nacismu až do hluboké normalizace v Československu. Evička Tomschitschová, dcera Židovky a českého Němce, po "dobrovolném" odchodu maminky strávila dětství v klášteře a dětském domově. Sára Lebensternová přežila koncentrák i pochod smrti a stále čeká na návrat své ztracené dcery, a rodina Franze Schwarze alias Františka Švarce se snaží bez skrupulí vytěžit z každého režimu výhody a moc. Dva totalitní režimy se tu projevují ve vší své podlosti, protože v člověku probouzejí a podněcují jeho horší já. Jedna z nejlepších knih, kterou jsem letos četl.
Poslední dvě štace budou kriminální. Jde o můj oblíbený žánr a u Anthonyho Horowitze snad ani nejde šlápnout vedle. Jeho romány Dům hedvábí a Moriarty se zařadily mezi desítku největších bestsellerů na žebříčku listu Sunday Times a prodávaly se ve více než třiceti pěti zemích. Jeho knížek pro děti o Alexi Riderovi se ve světě prodalo přes devatenáct milionů výtisků. Pro milovníky žánru nabízí ten typický pohled Sherlocka Holmese, kdy se z nepatrného detailu rozvine tak skvělá úvaha, že žasnete. O nekorektním pohledu na mnoho aspektů života ani nemluvě.
Kvalitní próza. Foto: PrahaIN.cz
Slavný rozvodový advokát je nalezen ve svém bytě mrtvý. Někdo mu rozbil hlavu láhví vína za 2.000 liber. Což vzhledem k faktu, že on sám byl abstinent, působí trochu podivně. Stejně jako trojciferné číslo, které vrah napsal na zeď. Právník si stačil nadělat pár nepřátel, ale který z nich ho nenáviděl natolik, že ho zabil? A jak s tím vším souvisí smrt jeho dávného přítele, k níž došlo jen o den dřív? Policie je v koncích, a tak je znovu povolán neoblíbený, leč brilantní soukromý vyšetřovatel Daniel Hawthorne, který si přizve svého „Watsona“, známého spisovatele a scenáristu Anthonyho Horowitze. Dvojice se osvěčila také u předešlého Pohřbu na přání. Rozsudek smrti má víc postav, víc možných motivů a neotřelý humor. Jde o perfektní detektivku. Přeložila ji Lucie Johnová.
O něco méně radosti mi přivodil(a) Fred Vargas, což je pseudonym vystudované historičky a archeoložky, narozené v Paříži roku 1957. Hutný román Na balvanu mi dal zabrat, třikrát jsem se vracel na začátek, abych chytil autorčin rozvleklý styl, který mi opravdu neseděl. Je zdlouhavý, hrozně popisný a barvitý a obsahuje řadu postav. Potom, když už jsem „mluvil“ stejnou řečí, mě kniha bavila.
Po šestileté přestávce od posledního případu komisaře Adamsberga se s tímto charismatickým kriminalistou setkáváme znovu, tentokrát v jedné bretaňské vesnici zvané Louviec, kde ho čeká další složité vyšetřování. V Louviecu je postupně zavražděno několik lidí dosti podivným způsobem a zdánlivě bez motivu. Zdejší obyvatelé věří, že vraždy ohlašuje přízrak, přicházející sem z nedalekého hradu Combourg, kde koncem 18. století prožíval strastiplné dětství pod knutou despotického otce budoucí velikán francouzského písemnictví François-René de Chateaubriand. Román vychází v překladu zkušené Kateřiny Vinšové.