foto: archiv Martiny Jindrové, se svolením/Z divadelní hry
Blížící se poslední představení obvykle nebývá dostatečným důvodem k tomu, aby stálo za to o něm psát. Zvláště pokud lístky na květnovou derniéru rychle mizí. Přesto se domnívám, že o divadelním představení v pražském divadle Rokoko Čurda, hrdina jedné prohry by se psát mělo. Už jen proto, že 29. dubna 1947 byl Karel Čurda popraven. A toto datum se opět blíží.
Budeme si znovu připomínat hrdinství parašutistů, kteří poslali na onen svět Reinharda Heydricha, možná si někdo vzpomene i na dva zrádce: Karla Čurdu a Viliama Geryka. Pokud je inscenace označována jako nová česká faustovská tragikomedie, budu se muset někdy režiséra Davida Jařaba zeptat, kde se ona komika skrývá, tu jsem totiž marně hledal. Byť Robert Mikluš ve své roli ševce „švejkoval“ naprosto přesvědčivě. Čurdy se zhostil Martin Donutil neméně výborně.
O to více chci vyzdvihnout výkon jedné ze dvou mladých hereček, kterou diváci znají především z televizních seriálů Odznak Vysočina a Bratři a sestry. Martina Jindrová pochází z Kladna, kde se narodila, a gymnázium absolvovala v budově, v níž byly v roce 1942 shromážděny lidické ženy. Právě zde nacisté doslova vyrvali děti z náručí jejich matek. Drtivá většina z nich se již nikdy nesetkala.
ČT
Komerční televize a jejich seriály otevírají hercům cestu k širšímu povědomí mezi diváky, ale co si budeme namlouvat, všimnou si jich i režiséři. Vy ale nejste herečka „jen“ komerčních televizí, byť zejména starší generaci, která není zvyklá hledat kulturu na internetu, se vaše práce dohledává obtížněji. Pojďme proto nejprve prozradit, kde vás mohou diváci vidět.
„Komerční televize sleduje samozřejmě víc lidí, snadno se pak může stát, že mne lidé spojují právě se zmíněnými seriály. Ovšem já bych ráda připomněla třeba Dceru národa na Canal+, což byla určitě skvělá práce i svým významem. Mám za sebou práci i na dalších online platformách, jako je iVysílání České televize (Adikts nebo TBH). Vyhledávače mohou pomoci,“ směje se kladenská rodačka.
Tento typ vysílání ocení především ti, kteří sledují televizi na internetu, což souvisí s generačně odlišnými návyky. Martina Jindrová je však především divadelní herečka, a nejen v pražském Rokoku. Právě představení Čurda, hrdina jedné prohry mě přivedlo k rozhovoru s ní. Hra začíná v divadle, ale končí na schodišti Petschkova paláce, někdejší nechvalně proslulé ústředny pražského gestapa.
Martina nemá na jevišti tolik prostoru jako zmínění mužští kolegové, přesto jej ve dvojroli, jak na jevišti, tak v „Pečkárně“ v roli sekretářky ministra, dokáže plně využít. Jak jste se k této příležitosti dostala?
„To je prosté, já jsem byla v Městských divadlech pražských tři roky ve stálém angažmá, takže mi byla spíš přidělena. Momentálně jsem na volné noze, toto představení končí.“
Něco končí, něco začíná. i když vám skončil i seriál Bratři a sestry…
„Trochu mi začátek roku překopal osud. Počítala jsem, že v seriálu Bratři a sestry budu dělat přece jen déle, ale měl nízkou sledovanost, proto končí.“
Vraťme se k vaší divadelní roli. Byla jste někdy v Lidicích, studovala jste dobové reálie? Jaký máte vztah k dějepisu a historii?
„Moji rodiče bydlí dva kilometry od nich, takže jsem tam docela často. Můj vztah k historii je trochu složitější. Maturovala jsem z dějepisu, protože jsem si myslela, že mám skvělý vztah k historii, ale zjistila jsem, že historie nejsou jen letopočty, jak jsem si myslela v pubertě. Protože mi šlo dobře si pamatovat čísla, byla jsem přesvědčená, že jsem v tom dobrá. Později jsem zjistila, že takto to nefunguje a měla jsem kvůli tomu i složitý vztah s mojí paní dějepisářkou, která učila dobře a snažila se, abychom dějepis chápali v souvislostech. Což já jsem v tu dobu nebyla schopná pochopit, a dokonce mi potom maturitu napoprvé nedala. Díky herectví a různým projektům ke mně přicházejí různá témata a příběhy, i ty historické, a díky tomu jsem si k historii obnovila vztah a chápu souvislosti. Postava a děj kolem Karla Čurdy je opravdu plná složitostí při pohledu ze současnosti. Strávili jsme hodně času přípravou, abychom dobře pochopili své role. Rozebírali jsme to téma, jak se člověk, který mohl být hrdinou, stal tak trochu zrůdou.“
Ať se daří!
Přemýšlela jste o Čurdovi v rámci přípravy na roli?
„Muselo to být strašně těžké rozhodování. Určitě to byl na Čurdu obrovský tlak. Nechci ho soudit, protože jsme v té době nežili. Z dnešního pohledu zradil, přidal se k Němcům, udával odbojáře. Chtěl žít. Samozřejmě je pro mne nepřijatelné, že kvůli němu zemřely možná stovky lidí.“
Divadelní představení se dohrává v dnešním sídle Ministerstva průmyslu a obchodu, tehdejším sídle gestapa, v Petschkově paláci. Možná i proto, že se tématem atentátu a operace Anthropoid zabývám desítky let, ve mně cesta do paláce nepřerušila stísněnost, kterou hra navodila. Čurda se jde udat, setká se se svým gestapákem, ale i se sekretářkou ministra, která pátrá po tom, co tam vlastně chce. Jak na vás působí atmosféra místa, kde představení končí?
„Opulentnost budovy, její dnešní vzhled, nedokáže utlumit její historii. Ukazovali nám sklepy, kde byli mučeni i naši odbojáři. Člověku je tam hodně úzko. Do těchto míst už jsem se znovu nepodívala, i když tam hrajeme každý měsíc,“ říká Martina Jindrová.
Vyšli jsme ven, zpět do reality všedních dní. Co vás čeká v nejbližší době?
„Čeká mě natáčení studentského filmu, budu načítat audioknihu, ale určitě bych vás pozvala na Naše fabulanty do Peškovky, která spadá pod Švandovo divadlo v ulici Elišky Peškové. Pro dnešní dobu skoro příznačné představení. Pohled do prostředí české domácnosti rozkrývající neduhy názorových přesvědčení jejích členů, kteří se generačně míjejí. Je to o pravdách, kterým věříme, ale druzí lidé v ně naopak nevěří.“
Martino, zlomte vaz. A ať se daří!