Odešel na Mikuláše před 50 lety. Čtyři pražská zastavení Jiřího Grossmanna

Je to dnes právě padesát let, co v pouhých třiceti letech v pražské nemocnici zemřel. Shodou náhod právě na Mikuláše a milovníci jeho humoru („divák nemrava“, jak jim říkával z jeviště) si mohou jen představovat, jak černě by právě on dokázal tyto dvě události spojit literárně. Jeden z nejoriginálnějších českých komiků a také nejtalentovanějších písňových textařů byl celoživotně spjat s Prahou, a proto si o jeho putování po metropoli řekněme více.

Od narození v červnu 1941 žil Jiří Grossmann na Smíchově. V bytě rodičů ve Staropramenné ulici 12 strávil velkou část svého života, i později jako hvězda. V dětském pokoji, kde si pečlivě psal úkoly, poté na stroji přepisoval texty, které se měly stát klasikou.

Jako dítě byl prý premiantem a seriozním intelektuálem, který se ale po odchodu ze školy měnil ve smíška a baviče. Naučil se hrát na větší množství hudebních nástrojů a po uvolnění v druhé polovině padesátých let se naplno vrhl do éry vznikajících hudebních skupin.

S jednou takovou v roce 1962 už jako vysokoškolský student vystupoval jako doprovod ochotnického divadelního souboru z jiné fakulty. Tam se seznámil s jejich protagonistou, o rok starším Miloslavem Šimkem. Od té doby prý bez sebe nedali ani ránu.

„Čí je tedy náš strýček?“ zeptala se babička nervozně. Nastalo trapné ticho, během něhož si všichni vzpomněli na deštivý večer, kdy se neznámý muž objevil ve dveřích a zvolal: „Jsem váš strýc Baloun, mám vás všechny rád a budu u vás žít.“ Všechny nás objal, snědl husu, na kterou jsme týden šetřili a šel spát. Šimek a Grossmann: Povídka Jak jsme vdávali sestru

 

Řekli jsme si, že chceme dělat divadlo

Šimek také v předmluvě k vydání jejich povídek nezapomenutelně popsal své cesty ke Grossmannovi do Staropramenné ulice. Kolega se prý probouzel až kolem poledne a Šimek mu ze schránky nosil poštu z vysoké školy, která posluchače nabádala, aby začal chodit na přednášky.

Jiří totiž studiu stavebnictví na Českém vysokém učení technickém (byla to jeho volba z nouze, když nevyšla Filosofická fakulta) nevěnoval příliš času. Komentoval to prý rozverně: „Řekli jsme si, že chceme dělat divadlo. Já tedy nic stavět nehodlám. Ostatně Národní divadlo je již postaveno“.

Po sedmi semestrech došla trpělivost i škole a někdejší premiant se tak musel zařadit do pracovního procesu. Díky tomu se on i Šimek ve stejném odvodním termínu stali branci Československé lidové armády. Prostě narukovali na vojnu.

Nadaný Grossmann byl vybrán do Armádního uměleckého souboru, což byla vojna snů, o kterou všichni usilovali. Protože však Šimka, který neuměl hrát na nic, převeleli na útvar do Ruzyně, rozhodl se po nějaké době jít za svým kamarádem. Spolu pak v polních podmínkách dávali dohromady skupinu VoJ (Vojenské Jeviště). A tak se dalším pražským místem Jiřího Grossmana stala kasárna v Ruzyni.

Othello odpadá aneb Večer u kulečníku. Divadlo Semafor, 1970, režie: J. Roháč

Ke třetí pražské štaci legendárního komického dua se musíme vrátit k Národnímu divadlu. Právě na Národní třídě, v kavárně Slavia, se totiž rodila jejich nejslavnější díla, která se ještě po padesáti letech citují. Centrum českého kulturního života se jim otevřelo díky tomu, jak Šimek ve vzpomínkách přiznával, že velmi slevili ze svých nároků. V natřískané kavárně pravidelně obsazovali malý stolek u záchodů, ke kterému se nikomu jinému nechtělo. Říkali mu „tradiční“ a sedávali prý u něj i v době, kdy už byli hvězdy ze Semaforu.

Divadlo Semafor na Václavském náměstí, to je čtvrtá ze slavných Grossmannových pražských destinací. Právě tady se v duu proslavili nejvíce, když v roce 1967 dostali nabídku na základě svých úspěšných představení v klubech Olympik a Sluníčko.

V první sezóně v Semaforu byli naprostou senzací. Ta druhá však v září 1968 začínala až po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Šimek s Grossmannem ohromili skečem „Jedovatá slina“, který si dělal velmi drsnou legraci ze všeho, co souviselo s okupanty, včetně ruského přízvuku. Ze záznamu této scénky dodnes běhá mráz po zádech.

 

Zpěvák Pavel Bobek vzpomínal, že scénku se slinou poprvé četl jako scénář pár dní po 21. srpnu, když na Národní třídě potkal rozjařeného Grossmanna. Ten zrovna odcházel z kavárny Slavia, kde se Šimkem tento kousek sepsali.

V podobném duchu pak vzniklo celé představení Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků. Na přelomu 60. a 70. let ale poměry přituhovaly.

Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu. Šimek a Grossmann: Povídka Jak jsem se stal nezaměstnaným

 

Šimek s Grossmannem sice ještě z pódia Semaforu vtipkovali, ale v televizních představeních Návštěvní den už z vtipů na ruštinu a armádu dost ubrali.

 

Grossmannovi se v té době navíc začalo výrazně zhoršovat zdraví. Už na vojně mu lékař v bouli na krku rozpoznal Hodgkinovu nemoc. Rok 1971 už strávil z velké části v nemocnici, i když v divadle hrál do poslední chvíle. Kamarád Šimek jej prý v nemocnici nosil na zádech po dlouhé chodbě od výtahu až na jeho pokoj.

Zatímco v divadle byl stále za komika, v písňových textech, druhé umělecké profesi, ve které zářil, dokázal svůj smutek přetavit v jedny z nejgeniálnějších textů, jaké česká pop music poznala.

Často je připomínána píseň Závidím pro Naďu Urbánkovou, ale bylo jich takových více. Drahý můj, Čekej tiše, nebo Ruby nechtěj mi lásku brát.

Závidím z nich ale byla nejen nejznámější, ale asi opravdu nejsilnější. Zazněla také v onom mrazivém prosinci před padesáti lety na Grossmannově pohřbu ve Strašnicích.

Závidím Kdybys byl králem a mohl mi dát jen jakoby darem svoji zem či stát Když koupíš mi zámek a ze zlata štít a sbírku všech známek já nebudu chtít Vždyť já chci jen žít, jak žít se má a o nic víc Je to jen má touha šílená a té chci říct Závidím řekám, vidím je téct závidím chlebům, cítím je péct závidím ohňům voňavý dým závidím růžím a nepochodím závidím včelám medový ráj závidím dubnu, že přivádí máj Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá Závidím cestám, že mohou vést závidím stromům okolo cest závidím loukám srpnový žár závidím horám potoků pár závidím houslím stříbrný hlas závidím mořím prostor a čas Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá Závidím řekám Závidím jim Závidím cestám Závidím jim Závidím horám Závidím jim Závidím mořím Závidím jim