Paní Meda. Za dámou, která posunula Prahu

Sto dva let. Mimořádně úctyhodný věk, ve kterém nás v úterý ráno opustila dáma. Paní Meda. Křestní jméno, které bylo trademarkem v tom nejlepším slova smyslu. Meda Mládková, snad nejúspěšnější a určitě nejkrásnější případ návratu po roce 1989, který pomohl jejímu městu a zemi.

Bylo jí sedmdesát a čerstvě byla vdovou, když se hned v roce 1989 vrátila do Prahy. Dědictví po manželu Janu Viktoru Mládkovi, který to v emigraci dotáhl na jednoho z nejuznávanějších ekonomů západního světa (mnoho let patřil do nejužšího vedení Mezinárodního měnového fondu) plánovala věnovat obnovující se zemi.

Zejména pak Praze, která byla vždy tak trochu „jejím městem“. Zde si dokázala prosadit svou nezávislost a dosáhnout vlastního úspěchu dávno předtím, než byla manželkou pana doktora Mládka. Zde se zrodila Meda, sebevědomá a samostatná.

Dcera sládka zámeckého pivovaru ze Zákup odešla do Prahy, aby proti vůli rodičů udělala kariéru jako tanečnice a skutečně se jí to podařilo. Jako členka souboru choreografky Marty Aubrechtové se stihla prosadit ještě v roce 1938. Její kariéra se postupně rozvíjela a získala i mezinárodní rámec.

Po válce se rozhodla přerušit úspěšné umělecké působení a vydělané peníze investovat do kvalitního vzdělání ve Švýcarsku, kde získala doktorát z ekonomických a politických věd na Ženevské univerzitě. To už se v Československu ujali moci komunisté, takže se ve Švýcarsku zapojila do činnosti exilu. Nejprve byla tahounem redakce exilového časopisu Skutečnost, později založila v Paříži vlastní vydavatelství.

Ta, která světu ukázala Kupku

V roce 1955 si domluvila setkání s ředitelem evropského oddělení Mezinárodního měnového fondu Janem Viktorem Mládkem. Původně jej šla požádat o příspěvek na její vydavatelství, ale schůzka se vyvinula zcela jinak…

Meda začala studovat výtvarné umění na Sorboně a intenzivně podporovat nejen aktivní exilové umělce, ale i péči o odkaz těch, kteří v Paříži zanechali stopy v minulosti. A že jich bylo. Již při práci ve Svědectví přišla do stylu s dílem takřka zapomenuté Toyen, kterou dokázala vrátit na světovou výtvarnou scénu. V Paříži se ještě stihla seznámit s Františkem Kupkou, v té době téměř zapomenutým géniem moderní abstrakce. Paní Meda později hovořila o tomto setkání jako o zásadním, které změnilo její pohled na umění.

V šedesátých letech se přesunula s manželem do Washingtonu, kde začala studovat pro změnu literaturu. V hlavním městě USA se stala významnou veličinou společenského života, přirozeným centrem české komunity a s manželem začali budovat unikátní soukromou sbírku moderního umění.

Sbírka Mládkových zahrnovala například největší světovou kolekci děl Františka Kupky. Když dnes v aukčních síních při dražbách Kupkových děl padají rekordy, když fanoušci výtvarného umění jezdí do Prahy za jeho sbírkou, a když se motivy z jeho děl prezentují třeba i čeští olympionici, je to do značné míry zásluha paní Medy.

Když v roce 1989 přijela do osvobozené Prahy, jejím prvním plánem bylo najít vhodný prostor, kde by uznávaná soukromá sbírka mohla být vystavena. Po dlouhých problematických jednáních se podařilo vytvořit expozici v Sovových mlýnech na Kampě. Zchátralý architektonický klenot byl dán nejlepšími architekty do pucu a Museum Kampa se stalo se jednou z nejobdivovanějších uměleckých adres v metropoli.

Unikátní sbírka Mládkových byla věnována Praze, v Muzeu je oficiálně zapůjčena.

Největší soukromé umělecké centrum ve městě začalo ovlivňovat celý ostrov a dalo jeho slavné minulosti i současnost. Meda Mládková dlouho a přes množství překážek usilovala o získání chátrající Werichovy vily, což se podařilo v roce 2017.

Její projekt Nadace Jana a Medy Mládkových pak podporuje veškeré české výtvarné umění. Držitelka mnoha českých i zahraničních státních vyznamenání vrátila do české reality takřka zapomenuté slovo „mecenáš“.

Čile se do poslední chvíle vyjadřovala k veřejnému dění. Jasný názor měla díky osobnímu zážitku na „odplatu na Němcích“ v roce 1945 a neváhala komentovat ani aktuální události a kauzy.

Přežije-li kultura, přežije národ

„Přesto, že paní Meda Mládková prožila většinu svého života mimo území naší země, byla velká vlastenka. Český národ milovala a vše, co dělala, dělala pro něj,“ vzpomíná Jiří Pospíšil, který společně s ní muzeum na Kampě vytvářel. Připomněl, že paní Mládková svou soukromou sbírku, kterou vytvářela celý život, věnovala českému národu.

„Byla jednou z nejvýznamnějších žen našich dějin a její odchod je pro nás velká ztráta,“ uvedl pro PrahuIN.cz Jiří Pospíšil.

Připomněl ještě heslo „Přežije-li kultura, přežije národ“. To paní Meda nechala vepsat do muzea na Kampě jako hlavní vzkaz budoucím generacím národa.

K jejím stým narozeninám vzniklo divadelní představení Meda, které se hraje na letní scéně Muzea Kampa. Jeho poselstvím je motto „Když chceš, můžeš!“. Motto dámy, která své životní dílo otevřela po osmdesátce a udělala z něj to možná nejzajímavější, co Praha ve výtvarném umění nabízí.

Tak jako posunula Františka Kupku do světové malířské extraligy, dokázala i na Kampě vybudovat muzeum, kam se jiní jezdí učit. A to tu bohužel rozhodně není standardem.

Nezávislá žena, paní Meda. Jméno, které bylo důležitější, než příjmení.