foto: Screen Youtube/Miloš Forman
„Drž se toho snu“. S tímto vzkazem se v roce 1990 vrátil do Prahy. Nejslavnější Čechoslovák v Americe (dobře, na úrovni Martiny Navrátilové a Ivana Lendla), posel světového úspěchu českých ručiček. Miloš Forman, pro Američany bez háčku Milos. I to tehdy znělo strašně cool západně.
Mimořádný životní příběh pro chlapce, který za heydrichiády poprvé přijel do Prahy, aby v Petschkově paláci naposledy před smrtí viděl svou maminku.
On se totiž toho snu držel. Od chvíle, kdy se v šesti letech ve smutném roce 1938 při vlasteneckém promítání záznamu opery Prodaná nevěsta zamiloval do filmu. A držel se ho i ve chvílích, kdy opustil svou manželku a syny dvojčata a sám odešel do USA natáčet svůj první americký film.
„Tak jsme se s Věrou rozloučili, ona se s klukama vrátila do Prahy a já odjel do Ameriky, rozhodnutej dobýt Holywood,“ vzpomínal na těžké rodinné rozhodování v Paříži, kam se s rodinou uchýlil po srpnu 1968.
Tehdy už byl jedním z nejrespektovanějších režisérů v Evropě. Tři filmy, které definovaly československou „novou vlnu“ (a dva z nich se dostaly do finální pětky na Oscarech) z něj udělaly hvězdu, o kterou se zajímal i Carlo Ponti, tehdejší producentský král kontinentu.
Úplně první byl ale film Konkurs, na hraně fikce a dokumentu, předvádějící „šedesátkovou Superstar“, hledání nových pěveckých talentů do divadla Semafor. K jeho poetice se vždy hlásil, Jiřího Suchého prohlašoval za největšího žijícího českého básníka. Ten film začíná ikonickým záběrem na Františkánskou zahradu, než kamera švenkne na frontu adeptek v pasáži před divadlem.
Pak už přišel Černý Petr, obraz generačního konfliktu po patnácti letech budování socialismu, srovnávaný s nejlepšími francouzskými a italskými „generačními“ filmy počátku šedesátých let. Mimo jiné též film, který objevil Vladimíra Pucholta, asi nejvýraznější tvář filmových šedesátek.
V roce 1965 Lásky jedné plavovlásky, příběh zmařených nadějí naivní puberťačky ukecané namachrovaným frajerským muzikantem k výpravě přes půl republiky. Smutná road movie gradovaná závěrečným setkáním s jeho rodiči a první Formanova nominace na Oscara.
A o dva roky později Hoří, má panenko. Krutá satira na rozloženou společnost na bizarním hasičském bále s rozkradenou tombolou a nepovedenou volbou miss, završeným totálně zpackaným zásahem u požáru. Poprvé se Forman dostal k barevnému filmu, coby hvězda z Oscarů sehnal zahraničního producenta (a udělal svou první nepěknou zkušenost s filmovým kapitalismem) a absolvoval velmi úspěšnou tour po zahraničních festivalech, korunovanou druhou nominací na Oscara za nejlepší zahraniční film. A díky tomu přišla na Barrandov nevídaná nabídka z Holywoodu.
Tehdy šel za svým snem, i když mu někteří vyčítali, že celé Pražské jaro, kdy ostatní v Praze bojovali o lepší politickou budoucnost, on strávil většinou v zahraničí, kde prezentoval svůj film a vyjednával o oné nevídané nabídce na natáčení v USA. Na druhou stranu ale Forman při prezentaci svých filmů vždy prezentoval i Dubčekovo Československo, které tak získalo fórum, o kterém si jinak mohlo nechat jen zdát.
Dvacátý první srpen jej zastihl v Paříži, kde už s podepsanou smlouvou na film Taking off pracoval s Jean Claude Carrierem na scénáři. Následovala šílená jízda do Prahy a zpět pro jeho rodinu, v autě zapůjčeném slavným Francoisem Truffautem. A po několika týdnech v pařížském azylu zmíněné loučení, při kterém režisér obětuje rodinu na oltář snu o triumfu v Holywoodu.
Americký debut, známý též pod českým názvem „Odcházím“, je příběhem o rebelující americké mládeži hippiesácké generace, jejích teatrálních odchodech z domova a následném strachu rodičů, spořádané střední třídy ze satelitů na předměstích. Coby hořkosladká satira v podstatě pokračování Formanových šedesátkových filmů z Prahy.
Celkem uspěje na festivalech, ale v distribuci propadne. A režisér se smlouvou postavenou na procentech ze zisku je na mizině. Jeho sen prochází tvrdou zkouškou. Ale o to pevněji se ho drží. Odmítne se vrátit do Prahy, raději živoří v newyorském hotelu Chelsea, kde osvícený majitel vyhradil několik pokojů na ubytování pro umělce ve finanční tísni. Forman tam prožije skoro dva roky, užírá se v depresích a jeho někdejší asistent Ivan Passer, který rovněž odešel do Ameriky, mu na ně načerno shání prášky.
V kritické situaci se zrodí nový filmový Forman, ten americký. Pomalu mu dochází, jaký je rozdíl mezi evropským a americkým divákem, a i když doposud vždy vyznával autorský styl a své filmy si sám i psal, zde bude muset vsadit na osvědčené předlohy.
Rok v blázinci
Po několika letech dostane šanci ověřit si své úvahy na excelentní látce americké šedesátkové literatury, u které ale nikdo nevěří, že se dá převést do filmu. Vyhoďme ho z kola ven, Keseyho zápisky z blázince plné metafor a úvah o společnosti, svobodě a šílenství.
Producenti Saul Zaentz a Michael Douglas dlouho nemohou najít režiséra, který by je dokázal zfilmovat podle jejich představ. Nakonec dospějí k Formanovi, který je nejprve ohromí tím, že jim odprezentuje obraz po obrazu celou svou vizi. To je nezvyk, američtí režiséři si své know how obvykle až do podpisu smlouvy dost chrání.
Forman svou smlouvu nakonec dostane, film se přes množství komplikací při hledání hlavních postav i během natáčení podaří dovést do konce, a je z toho absolutní úspěch. Teprve třetí snímek v dějinách, který posbíral Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích - nejlepší film, režie, scénář, a mužský i ženský herecký výkon.
„Přemýšlím, jak se stalo, že tu stojím. První důvod může být ten, že akademie ocenila, že jsem minulý rok strávil v blázinci více času než ostatní režiséři. A ten druhý? Že Amerika je stále tou velkou, skvělou, pohostinnou a otevřenou zemí,“ pronášel režisér zjihle z pódia, když přebíral svého prvního Oscara.
Po roce 1990 v Československu vykládal: Tenhle film jsem natočil pro vás. „Velká sestra“, obludný obraz systému, institucí a pravidel, který s úsměvem anděla nechá člověka zničit, pro něj byla metaforou režimu, který opustil.
Následovala série filmů, které si postupně vysloužily označení „současná klasika“. Muzikál Vlasy, kde podobně jako u Keseyho dokázal dát příběh a filmovou formu předloze nabyté emocemi, atmosférou a krásnými písničkami, ale s naprosto chatrnou dějovou linkou (a tvrdě se o tom hádal s jejím autorem Gerome Ragnim).
O dva roky později Ragtime, pro který prý Formana nadchla jedna scéna s výkalem na sedačce auta, který tam černošskému hudebníkovi dali vesničané, co nedokázali unést jeho úspěch a společenský vzestup. Forman ve scéně s rozpačitým šerifem, kterému se před sousedy nechce věc řešit, viděl pocity, které znal už z Československa. Pocity trapného koukání bokem, zavírání očí a mlčení o věci, která by mohla způsobit problémy.
Dva miliony dolarů...
Vrcholem životní Formanovy dekády byl film Amadeus. Zobrazení konfliktu profesionála Salieriho s bohem milovaným (od toho Amadeus) geniálním sociopatem Mozartem se stalo samo o sobě legendou.
Film přinesl Formanův návrat do Prahy. Komunisté k němu měli rozporuplný vztah. Nebyl to klasický emigrant, se kterými se vypořádávali trestněprávně přes paragraf o nedovoleném opuštění republiky. Forman odešel legálně, na základě řádné smlouvy na Taking off, na které Barrandov velmi slušně vydělal.
Pak zůstal v USA na propadlou výjezdní doložku a dokonce už měl americké občanství, ale na svých filmech vždy dával práci pražským řemeslníkům v čele s kameramanem Ondříčkem, která umožňovala kinematografii držet krok se Západem a taky přinášela slušné valuty. A především nabídl takové finanční podmínky, že údajně i premiér Štrougal na stranickém plénu křičel: „Ukažte mi někoho dalšího, kdo doveze do téhle země, která je ekonomicky v prdeli, dva miliony dolarů“.
Historky o soužití amerických profesionálů s pražskou pokročilou normalizací od té doby patřily k perlám Formanova vyprávění.
On sám nejvíce oceňoval pražskou „zachovalost“. V uličkách Starého města, na které bolševik třicet let nesáhl, se podle něj dalo kamerou objet 360 stupňů a pořád to vypadalo jako v osmnáctém století. Interiéry se točily třeba v Arcibiskupském paláci nebo v karlínské Invalidovně, něco dokonce i na Pražském hradě. Divadelní scény vznikaly ve Stavovském divadle, které se z amerických peněz kompletně opravilo (o rekonstrukci se předtím deset let jen mluvilo).
Film vznikl spoluprací československých a amerických filmařů, ve štábu pracovala polovina techniků z Barrandova. Producent Jan Balzer, který řídil domácí část štábu, vyprávěl neuvěřitelné historky o řevnivosti těch, na které se nedostalo, stejně jako o údivu Američanů nad československými specifiky.
Amadeus získal celkem osm Oscarů, včetně dvou pro československé tvůrce (Theodor Pištěk za kostýmy a Karel Černý za výpravu). Nominaci pro mnohé nepochopitelně neproměnil Miroslav Ondříček za kameru a držitel Oscara za nejlepší hudbu (k jinému filmu) za smíchu publika pronesl: „Kdyby pustili do soutěže Mozarta, asi bych tu teď nestál“.
Pomoc Svěrákovi byla k ničemu
Svůj další film Valmont už Forman přivezl do svobodné Prahy. Přiznával, že události roku 1989 ho zachránily před depresí, do které by nejspíš upadl, filmová variace na Nebezpečné známosti, ve které objevil Colina Firtha, byla totiž jinak spíš propadák.
Takto se slavný rodák vrátil do Prahy, kde se svým někdejším spolužákem Václavem Havlem pracovali na mezinárodní popularitě nové demokracie. Formanovi se musí nechat, že v devadesátých letech k pomoci své domovině využíval všech možností a kontaktů.
Film Proč Havel. Tato scéna ale nakonec byla vystřižena
A podporoval i české filmaře, aby třeba mohli jeho úspěch zopakovat. Hodně sociálního kapitálu investoval do mladého Jana Svěráka, kterému se po Oscaru za film Kolja Holywood otevřel, ale syn slavného otce nakonec všechny nabídky odmítl a vrátil se raději do Prahy, kde byl králem.
Forman k tomu měl zajímavý postřeh, že v Holywoodu z Evropanů dlouhodobě uspěli jen ti, kteří se nemohli vrátit. Generace německých režisérů, která ve třicátých letech utekla před Hitlerem a pak ti, kteří utekli před komunismem. Tedy hlavně on sám, společně s Romanem Polanskim.
Po Valmontovi si dal několik let pauzu, než jej nadchlo téma filmu Lid vs. Larry Flint. Soudní boj pornografického magnáta o svobodu projevu je aktuální dodnes, protože jak říká hlavní hrdina: „Já jsem ten nejhorší, takže když spravedlnost ochrání mě, ochrání každého z vás“.
Skandální téma přineslo řada skandálů i Formanovi. Ten neváhal zariskovat a do hlavní ženské role obsadil Courtney Love, v té době považovanou za bezkonkurenčně největší „smažku“ celého amerického showbyznysu. Rok předtím na rozdíl od svého manžela Kurta Cobaina jen tak tak přežila velký společný drogový trip, ale Forman neváhal ze svého složit 200 000 dolarů jako kauci pro případ, že by její eskapády zastavily natáčení.
Největší haló ovšem začalo až po premiéře filmu, když se v médiích objevily znechucené články, že Forman propaguje a oslavuje pornografii.
Až o mnoho let později se zjistilo, že kampaň morálního rozhořčení nad oplzlým filmem byla pečlivě orchestrována konkurencí, která chtěla Formanův film zdiskreditovat před udělováním Oscarů. A producentem, který vše (bohužel úspěšně) organizoval, nebyl nikdo jiný než jistý Harvey Weinstein, který později díky svému chování k herečkám i jiným dámám sám získá pověst největšího čuněte Holywoodu a aktuálně čeká, na kolik let si za sexuální delikty půjde sednout.
Forman hájí svůj film v televizní debatě
Po Larry Flintovi Forman natočil snímek Muž na Měsíci, který zůstal mnohými nepochopen. Film o excentrickém komikovi Andy Kaufmanovi, který praštěným humorem čelí smrtelné nemoci, byl dalším úhlem Formanova pohledu na svobodu, která se jako téma v jeho „americkém“ období stále vracela.
Následně několik jeho nápadů ztroskotalo na nedohodě s producenty, včetně jednoho projektu, kterým se chtěl vrátit do Čech. Až v roce 2006 se dostal k realizaci Goyových přízraků.
Někteří budou říkat, že je to Formanův nejosobnější film, do kterého sedmdesátník skryl svou sebereflexi. Téma umělce v těžkých časech k tomu vybízí. Malíř Francisco Goya se v časech řádící španělské inkvizice (její zástupce Forman hned v první scéně vyobrazil naprosto neodolatelně, na úrovni Bronislava Poloczka v Černých baronech) snaží přežít se zdravou kůží a současně si uchovat svobodu ve své tvorbě, která je pro něj hlavním smyslem života. Jeho snem.
Takže je schopen se s mocnou královnou pohádat kvůli uměleckým kvalitám jejího portrétu, ale na druhou stranu se mu moc nechce pálit prsty, když známý potřebuje pomoc po zatčení a obvinění dcery.
Doba mučení a poprav je jednoznačným odkazem k životu životu Formana, kterému jedna totalita vzala oba rodiče a druhá dvacet let znepříjemňovala život.
Poznámky, že Forman je Goya často trousili i jiní tvůrci. Jan Němec, rebel mnohem nekompromisnější než Forman, ve filmu Vlk k Královských Vinohrad poznamená, že Forman až příliš dobře rozuměl Salierimu.
Snad k tomu jen dodejme, že zatímco Forman v USA natočil filmy, které jsou dodnes připomínány jako ikonické a citují z nich všichni, kdo chtějí bojovat za svobodu, Jan Němec po emigraci v Americe z nouze natáčel svatební videa.