Petr Vachler: Už „neřeším“ lidi kolem sebe

ROZHOVOR Petr Vachler je na veřejnosti známý svou filmařskou prací, ale také osobitou alternativní životní filosofií a zdravým očistným životním stylem. Má za sebou vegetariánství, veganství, pobyty ve tmě a na svém kontě má mimo jiné filmový hraný dokument „Tajemství a smysl života". Materiály pro film získával na svých zahraničních cestách v rozhovorech s mysliteli, guruy a filosofy.

Kdy vás napadlo, že jste opravdu jiný než ti ostatní?

Jiný rozhodně nejsem, jsem nyní nedílnou součástí této kosmické hry, jako kdokoliv z nás. Nicméně už ve svých pěti letech jsem chodíval za dům truchlit. Za to, že život je konečný. Přemýšlel jsem o smrti a probrečel za barákem mnoho chvil.

Snažil jsem se pochopit smysl konečnosti, než jsem jako dospělý zjistil, že konečnost jako taková neexistuje. Vzpomínám rád na své časy dětského hloubání a i na maminku, která mi překládala a ze záhadologických a tajemných knih od strýce z Paříže, místo pohádek.

Témata záhad a sci-fi jsem časem opustil, když jsem nabyl dojmu, že pokud je něco stále jen předmětem zkoumání, sběru informaci a bádání, tak to k dalšímu poznání nevede, neboť se jen hlouběji ponořujme do vlastní hry, zapomnění.

Sběr informací nikam nevede?

Je to jen další trik, jak zabřednout, stagnovat v poznání,  pokračovat v této hře. To se může týkat čehokoliv, co nás pohltí. Raději se vzdát a nechat se intuitivně vést. Každý den považuji za meditaci. Je jedno, zdali spíme, či bdíme… Protože vše je dokonalý a bezchybný sen.

Každý den je nejdůležitějším dnem života. Vše souvisí se vším. Každý okamžik se zrcadlí v budoucnosti i minulosti, kterou vytváříme právě teď. Viděl jsem své vlastni napsané vzkazy z minulosti, jak souvisí s dneškem i zítřkem. Smál jsem se tomu. Podstatné je, že nejdůležitější věcí jsou vztahy k lidem, zvířatům, k přírodě i k sobě samotným.

Život je kosmická hra, která se hraje stále dokola a asi bez konce. Princip uroboros. Jak je řečeno například v Otčenáši, „neboť Tvé je království i moc i sláva až na věky“. Ta hra je jen rozparcelovaná a žijeme ji v zapomnění. Mění se tu postupně jen dekorace.

Jak se vlastně vy díváte na život?

Život, co tady skutečně prožíváme, vidím   jako příběh v pomyslné „ tvořivé kouli,“ uprostřed které je nic, z čehož vše pochází. Je to interaktivní program, kde je úplně všechno, co se naší hry týká.

Posvátné je vše, co bylo a je vytvořeno. Osobně děkuji za existenci, za možnost účasti. Do hry patří úplně vše i „nekonečný“ vesmír, či paralelní světy. Co je mimo tuto „tvořivou koulí“ je absolutní poznání, rozpomenutí se na to, kdo jsme. Tam hra končí a začíná jiná. Zjistíme jednou, že jsme součást všeho? Že jsme...

Petr Vachler, filmař a režisér, založil České lvy – měřítka kvality českého filmu, nepřehlédnutelná osobnost alternativního životního stylu. Zdroj: Archiv Petra Vachlera

Nechcete to doříct?

Myslím, že jsem to řekl. Jsme. Každý ať si doplní, co je pro něj přijatelné, ať se zhluboka nadechne. Je to stejná hra, kterou hrajeme stále dokolečka. Nekonečnou džungli a oceán vyměníme třeba za vesmír a černé díry.  Zase se budeme ptát, co je dál. Ale vždy jde ale jen o vztahy, kam se dokážeme posunout. Je otázka, jak dlouho chceme ještě tuhle hru hrát.

Proč právě vztahy?

To je cíl tajemství, ke kterému by si každý měl dojít sám. Ve svých lidských životech opakovaně očišťujeme a vybrušujeme naše vztahy. Je jedno, jestli jsme novinář, filmař, doktor, řidič, dělník, politik, sportovec anebo jsme z minulosti staří Egypťané, Aztékové nebo Mayové anebo kdokoliv jiný.

V různých rolích si stále jen dokola zkoušíme vyřešit vztahové věci, které jsou prakticky jediným smyslem každé role, každého života. Hra končí vyřešením této hry, poznáním harmonie, bezpodmínečné lásky a to v setrvalém stavu toho, kdo jsme, jsem... Ale ani to není „konec“.

Přiblížíte nám více tu hru?

Je jednoduchá, i když se jeví jako složitá. Celý svět je jeden organismus včetně vesmíru a my jsme se rozdělili do mnoha jednotlivých částí. Jde o to, jestli jednotlivé části se dohodnou jako celek, jestli si uvědomíme jednotu, abychom se změnili k lepšímu, anebo ne. Z této hry nelze kohokoliv, či cokoliv vyčlenit.

A to i historicky. Je v nás vše, atomy tu kolují věčnost. Je v nás kousek Hitlera či Stalina, stejně tak Gandího či Matky Teresy. Jsme všechno, destrukce i konstrukce, tzv. dobro i zlo. Jsme dualita, která zapomněla na svou podstatu a zkoušíme krajní, extrémní podoby, existence, kam až jsme schopni zajít. Momentálně jsme z velké části v destrukční fázi a ne a ne se z toho dostat.

A co vy, osobně?

Jsem optimista a vidím cíl ve změně k lepšímu, ale k tomu se musí odhodlat každý z nás. Mezi námi lidmi v nejhlubší podstatě není rozdíl. Jen někdo žije v hlubším zapomnění, bez lásky a úctě k jakékoliv formě živé existence.

Každý, kdo se v této „stavebnici“ vyskytuje, a tím myslím ve velké „stavebnici života“, jednou pochopí, že nejen strom je daleko vyspělejší bytost než si myslíme, a že bez stromů zde nemůžeme existovat, oni bez nás ano.

Stejně jako celá fauna i flóra. Jsme na Matce Zemi, a vším s ní spojené, absolutně závislí. Navíc ji bezohledně ničíme. Pokud pochopíme základní princip ctít jakoukoliv formu živé existence, je tu šance. Byl by to lidově řečeno obrat o 180 stupňů.

Můžeme se tedy všichni změnit?

Všichni máme stejné možnosti. Zločin je jen nedostatek lásky k sobě samotnému a láska je pochopení podstaty existence. Když pochopíme, že i ten v našich očích nejhorší člověk jsme my a dokážeme mu odpustit, a pochopíme, že ta nejlepší bytost v našich očích jsme zase my, pak se můžeme dostat do jiného vibračního pole.

Začneme přemýšlet jinak, než právě teď. Nyní se ale nacházíme v nízkém vibračním poli, tak si myslím, že ta změna je prakticky neuskutečnitelná. Bude záležet na každém. Konec pro lidi už možná měl nastat, ale překvapivě je tu ještě stále naděje a v tu věřím i já. Jako bychom dostali ještě další šanci. Změna je ale nezbytná. Uvidíme, nejsem prorok.

Na věštírně v řeckých Delfách je nápis „Poznej sám sebe“. Co váš proces poznávání?

Důležité jsou body zlomu, mezní situace. Při vetší skupinovém sezení s kamarády i indiány v roce 2009 v Mexiku v Xochitecatlu jsem vyprávěl o silné meditaci se šamanem. Během vyprávění nepřežilo jedno malinké štěně, které se vezlo na uzdravení, přišly silné pocity fyzických vibrací na vlastní těle, čeština se vytratila, vše se změnilo.

Vrátil jsem se pocitově v čase, měl jsem poznat, kdo jsem. To samé jsem prožil za pár dní v mexické Tule na a později na dalších cestách po Peru, Havaji a severní Americe. Kdo jsem, pokud to tak je, není podstatné. Pocítil jsem, že svět sestává z frekvencí a vibrací a to bez použití jakýchkoliv podpůrných látek.

Na vše se už dívám jinak. Následovalo další zkoušení a poznávání. Co to je 50 dní bez jídla, 10 dní ve tmě, temazcaly, rituály, meditace, regresní terapie, holotropní dýchání, otužování, 4 roky bez bot a bosé výpravy po sněhu, chůze po ohni, střepech a všem možném. Zjistil jsem, že fyzické zákony neexistují, tak jak je známe. Vše plyne, vše mění, přichází nové výzvy, které otevírají nové a nové brány.

Ani veganství není zdaleka posledním krokem. Přicházejí zkoušky z pokory, důležitosti, odpouštění, sdílení, respektu, sebestřednosti, trpělivosti, pravdy a zejména přijímaní nových poznání, jak být trvale co nejblíže k Bohu a k jednotě. Jsem na cestě, jako kdokoliv jiný.

Petr Vachler s vůdcem Toltéků v Teotihuacanu. Zdroj: Archiv Petra Vachlera

Jak silné mohou být zážitky například meditace?

Pod obsidiánovou horou v Mexiku jsem měl jednu z nejsilnějších. Součástí meditace byla i zpráva od Matky a Otce kosmu, tak jsem je chápal, že vážit si reality je stejně důležité jako si vážit duchovna. Přáním Otce, je vážit si Matky. Matka si zase přeje, abychom si vážili Otce. Matka je pohyb, duch.

Otec je hmota, ale oba jsou v naprosté harmonii, nikdo z nich si nepřeje dominantu. Padesát na padesát. Přání vesmíru je, aby veškerý materiální prostor byl produchovnělý. A aby každý produchovnělý prostor byl materializovaný. Je potřeba si vážit jak hmoty, tak pohybu a to v harmonii, dokonalé harmonii.

Mám k tomu jeden oblíbený budhistický příběh, kdy umírá duchovní mistr v horách, a žáci se ptají: „Mistře, vy umíráte, můžete nám říci svou poslední větu před smrtí, která by pro nás mohla být důležitou inspirací, posunem dál?“ Mistr na to: „Já opravdu umírám? Tak v tom případě bych vás chtěl poprosit, jestli byste mi nedali ještě kousek toho skvělého borůvkového koláče.“ Ten příběh hovoří o všem.

Prošel jste i na vaší poslední cestě po světě nějakou iniciací v procesu poznávání tajů života?

Myslím, že iniciačním procesem může být cokoliv, ale pustí vás to jen tak daleko, jak jste připraven. Letos v květnu jsem se vrátil z dalších cest po Mexiku, kde jsem navštívil své bratry indiány v oblasti Teotihuacanu či v Cancunu i drogově závislé v detoxikačních zařízeních v pohraniční teoreticky nebezpečné Tijuaně. Ty nejtěžší zkušenosti vyvolávají ty největší posuny.

Mění se paradigmata. I na této cestě jsem zažil očistný proces v indiánské potní chýši. Mezní situace a vyčerpání, silný kolektivní zážitek, vyvolají napojení na jednotu a probuzení. Silné, dlouhé a intenzivní. Jindy to byla krátká meditace v nitru pyramid, kde jsem našel nicotu a touhu tvořit.

Pak vystoupíte z pyramidy, vše je jiné a propadnete půlhodinovém smíchu o podstatě bytí. Pak k vám přistoupí z tisíce lidí pro vás neznámý člověk, asi to byl Ital a řekne, jak se máš, ty jsi hrál vodní pólo, že? Jak to mohl vědět? A zmizí v davu. Vynikající vesmírný žert této komické hry, krásná tečka za iniciací. Vodní pólo jsem samozřejmě dlouho hrál. Možná že to byl ještě větší žert, než si myslím. Takový žertů od neznámých lidí jsem zažil už mnoho. Některé takové žerty dokáží změnit.

A jaké poselství jste si z vašich cest odnesl?

Člověk musí podniknout cestu, aby zjistil, že tu cestu podnikat nemusel. Ale pokud tu cestu nepodnikne, tak to nezjistí. Každá cesta chce své – obětování energie, času, přerušení práce, vypnutí mobilů a počítače. Návrat k přírodě. Cesta může být cokoliv, pokud je to změna. Když se neodhodlám, tak se ty věci nikdy nestanou, a nikdy se nedovím, co se dovědět mohu.

Cesta je cíl, změna je život, fráze, které fungují. Dokud se nespojím trvale s autorem této hry, sám se svou podstatou, dokud se neprobudím ze zapomnění, budu tuto hru hrát dál, jsem na cestě. Stále si mám co odnášet. Pravidla tu jsou, ale nad nimi žádná nejsou, než narazíme na pravidla, která znovu vytvoříme.

Je universální návod, jak k pravidlům přistupovat?

Právě teď v Mexiku v Tiujaně, v detoxikační léčebně, možná spíše vězení, pro drogově závislé, jsem vysvětloval, že existují tři stupně léčení vztahů. Sám to nazývám Tři kroky do nebe. První je – odpusťte všem, kteří vám za všechny vaše životy vědomě či nevědomě ublížili. Bezpodmínečně.

Druhý krok – poproste všechny, aby i oni odpustili vám. To je složitější krok, neboť oni k tomu rozhodnutí musí dojít sami na základě vašeho chování. A když oni odpustí vám, tak to máte vyrovnaný. Třetí krok cesty do nebe? Odpustím sám sobě. Pokud i já sám sobě odpustím, tak jsem čistý. Pokud se to stane, jsem svobodný a připraven na návrat k podstatě existence, čistotě bytí.

Potom ve společné kolektivní meditaci jsme s vězni prožívali společný sen, mentální očištění na stejném místě, aniž by to slovně bylo předem určeno. Odpustit si a následně se propojit lze s kýmkoliv. A znovu, pokud připustíte, že i ten poslední vězeň jste vy, jde to, pokud k tomu přistoupíte beze strachu a s otevřeným srdcem.

Můžete tímto velmi pomoci vězni i sobě. Když se člověk dotkne bran pekla tak ví, že jediná cesta je odpustit, protože se to může stát komukoliv z nás. I tato cesta je stále pro kohokoliv otevřena, neboť tato hra je absolutně svobodná, ale i spravedlivá.

A dotkl jste se pekla?

Dotkl a byl to výjimečný stav. Děkuji za toto poznání. Odpouštím všem. Ptám se stále, kdo jsem. Změním-li sám sebe, mám šanci, že změním okolí. Mne zajímá „můj příběh, který si promítám“ – to je ta prapodstata věci, neboť jsem to, co vidím. Vytvářím teď budoucnost a minulost.

Ten největší vrchol je pak přítomný okamžik, očista, nezávislost na vztazích, na ničem, nirvána konce i začátku. Do tohoto bodu vede celá řada cest, ale mám pocit, že jako celek o to nestojíme. Mnohé z tohoto celku stále zajímají limitní negativní zážitky, štěstí hledají ve věcech, úspěchu, výjimečnosti, penězích, v možnostech tzv. svobodné volby. V každém z nás je vše. I kus pekla.

Na tom není nic špatného, pokud se k němu otočíme čelem a přijmeme ho s láskou a pochopením. Modlitba, poděkování, odpuštění, přání, je silná tvořivá energie, která mění.

Byli to vždy lidé, kdo vás změnil?

Například na náhorní plošině v Peru, při kontaktu s kamenem, který byl porostlý odolnými a téměř kamennými květinami, proběhl nezapomenutelně silný vibrační fyzický pocit propojení s celým vesmírem a propojení s minulostí. Bylo o tom, jak nelehké bylo stvořit vesmír, život, naši planetu a v jakém zapomenutí žijeme, jak málo si toho tady vážíme. Maloval jsem do písku obrazce na propojení energií, byl jsem v transu.

Když se věci, které nejsou z materiálního hlediska přípustné, začnou dít, tak se o tom těžce povídá. Mohu být pro mnohé blázen, proč ne. Iniciačním procesem může být cokoliv – přírodní útvar, člověk, zvíře, slovo, půst, meditace, dech, samota, lucidní sen nebo nakonec i psychedelické přírodní látky, pokud jsme na ně připraveni a víme, co od nich chceme. Nemusíme se k ničemu konkrétnímu upínat a ani mít očekávání. Jde jen o to, být připraven.

Součástí vašeho filmu Tajemství a smysl života jsou i rozhovory s osobnostmi, že?

Tajemství a smysl života je hraný film s příběhem, i když animace a dokumentární rovina hrají důležitou roli. Těch rozhovorů je hodně a do filmu šly zejména ty, které jsme točili před lety za účelem právě tohoto filmu.

Výběr byl a je de facto náhodný. Ano, mám za sebou možná více než osmdesát natočených rozhovorů s hledači pravdy, podstaty existence. Vybíral jsem a měnil. Ve filmu se objevuje například Deepak Chopra, Raymond Moody, Brandon Bays, Ihaleakala Hew Len, Erich von Daniken, Amit Goswami,  Dan Millman, Lorna Byrne, Don Miguel Ruiz, Stanislav Grof, Sergej Lazarev a mnoho dalších. Rád bych udělal později i čistě dokumentární sérii.

Vy sám jste také hledač pravdy, ale kdo anebo co vás inspirovalo, zapůsobilo na vás či vás posunulo?

Pokud jsou to mluvčí z filmu Tajemství a smysl života, pak bych musel bych zmínit setkání se všemi. Ale například příběh Dr. Ihaleakala Hew Lena, propagátora havajské techniky Ho´oponopono, jsem si ale vzal k srdci. Byl to jeho zážitek z vězení, kde pracoval čtyři roky jako psycholog s duševně nemocnými zločinci.

On se neptal, proč jsou vězni na samotkách, ale ptal se, co tam dělá on, co musí odčinit, že je právě tam. Řešil sám sebe, ne vězně. Později zaregistroval, že se zlepšila situace kolem něj a i stav vězňů, kteří už nebyli na samotkách. Stejně ani já už neřeším lidi kolem sebe, ale pozoruji, proč se to kolem mě děje.

Vše vně je ve mně. Co vidím, jsem já. Celý život je film, který si sám promítám, tvořím. Takže pokud je moje promítačka v pořádku, tak mám „čisto“. Není možné, abych si promítal film, kde bude násilí nebo konflikty, když jsem OK. Realita je odraz mé karmy, cesty, přítomnosti, mého aktuálního stavu.

Ostatně jak bych poznal sám sebe, kdybych neměl možnost nikdy vidět svůj obličej? Žádná zrcadla, fotky, odrazy? Co vidím před sebou, co promítám, tak to jsem právě já. Promítám si sám sebe, jaký právě jsem.

A co skutečné filmy třeba v kinech?

I filmy v kině, v půjčovnách, si intuitivně vybírám, protože i ty tyto patří do mého filmu a tvoří můj interaktivní zážitek. Proto jsem natočil Tajemství a smysl života. Je to můj odraz současného stavu. Je to zkrácená forma karmického prožitku.

Všechny filmy, knihy, divadla jsou součástí mého života. Jsou v jedné linii. V okamžiku ukončení pobytu na Zemi nebude moc velkého rozdílu mezi filmem, snem, či skutečností. Ztotožnění s filmovým příběhem je kolektivní rychlá změna mnoha lidí na světě, jeden shodný prožitek, jedna shodná změna.

Jsou vaše poznatky i ve filmu Tajemství a smysl života?

Ano. Na základě výpovědí osobností z celého světa z Argentiny, Ruska, Anglie, Itálie, Francie, USA, Mexika a dalších zemí jsem vytvořil příběh a následně scénář, který souzní i s mým viděním světa, osobními zážitky.

Pozval jsem Báru Seidlovou, Andreu Kerestéšovou, Honzu Budaře, Jana Poláška, Vladimíra Javorského a další, aby mi ten příběh zahráli spolu s těmi osobnostmi, které příběh posouvají kupředu. Hlavní postava filmu je navíc animovaná. Na české poměry je to složitý, časově i finančně náročný film.

Hledáte odpovědi na tajemství a smysl života, ale jaké máte přání?

Aby každý byl šťastný a vážil si, ctil, jakékoliv formy živé existence, aby žil v souladu s tvůrcem hry, tedy Bohem, byť si Architekta, Prapodstatu existence, Energii, či sebe představí jakkoliv a pod jakýmkoliv jménem. Jména pak stejně už nebudou mít význam.

Film „Tajemství a smysl života“ Co je smyslem života? Co je láska, humor, strach a smrt? Je všechno jen sen? Kdo jsme? Probudíme se, vzpomeneme si? Pomáhají nám bytosti z jiných dimenzí? Dokážeme už pochopit smysl Hry? Kdo je Stvořitel? Blíží se doba odhalení? Odpovědi na tyto a mnohé jiné otázky hledá nový celovečerní film Tajemství a smysl života. O málokterém českém filmu se dá říct, že vznikal tak dlouho a zároveň s tak jasným autorským záměrem (první klapka padla v roce 2013 a předcházelo jí několikaleté natáčení rozhovorů s významnými osobnostmi ze světa neortodoxní vědy, spirituality a duchovních nauk). Autor námětu, scénáře, režisér a producent filmu Petr Vachler prozrazuje k vzniku jeho nejosobnějšího a nejnákladnějšího a velmi neobvyklého českého filmu současnosti: „Jedná se o hraný film, výjimečný množstvím animace a triků. Zcela ojedinělá je ústřední postava příběhu - mystický hrdina v podobě prvního jarního opylovatele – čmeláka v 3D modelu s lidskou tváří, který je hybatelem i pozorovatelem děje.“  (Pozn.: podobu čmeláku propůjčil samotný Petr Vachler)

 

Hlavním představitelem filmu Tajemství a smysl života režiséra, scenáristy a producenta Petra Vachlera, je animovaný čmelák, který provází celý film. Bytost vznikala celých a dlouhých 7 let. Zdroj: VAC Vachler Art

Autor filmu Petr Vachler při práci s technologií motion-capture (skutečný objekt je převedený na digitální model). Zdroj: VAC Vachler Art

Autorka textu: Daniela Fuxová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…