Perlička na dně půllitru. Hrabalova drsná libeňská jízda

Žádná z pražských čtvrtí nebyla tak spojena s jedním autorem jako Libeň s Bohumilem Hrabalem. Od jeho slavných hospodských tahů až do chvíle, kdy před pětadvaceti lety zemřel pod okny místní Nemocnice Na Bulovce. A byla to právě stará Libeň, co zásadně přispělo k poetice Hrabalových děl, která se pro mnohé stala nejvýraznějším reprezentantem poválečné české literatury.

Tohle je moje Côte d'Azur, moje Azurové pobřeží, vykládá malíř Vladimír Boudník, zatímco z pravého vltavského břehu maluje řeku s holešovickým přístavem. Impresi mu však zničí horlivý libeňský důchodce, který v jeho malování rozpozná snímkování utajeného objektu.

Pak policista vede umělce na služebnu pod Palmovkou a oznamovatel pyšně hlásí frontě před řeznictvím „dobří lidé, tady vedeme diverzanta a špiona“.

Hrabalova novela Něžný barbar je jedním z nejpoetičtějších obrázků Libně, kde se v zaplivaném automatu s příznačným jménem Svět v debatách trojice umělecky založených kamarádů rozehrávají všechny světové umělecké i politické konflikty, a vzájemné spory končí třeba bitkou pod sochou starosty Podlipného až na druhém břehu Rokytky.

Tady býval slavný Automat Svět

Periferní Libeň občas pronikala do literatury i předtím. Třeba ve Škvoreckého románu Konec nylonového věku bohatá statkářská dcera o své rivalce pohrdavě utrousí, že bydlí v malém domku kdesi v Libni. Ale až Hrabalova monografie démonického výtvarníka Boudníka, motající se mezi bufetem nad Rokytkou a společným bytem v ulici Na Hrázi, dokázala dát drsnému předměstí, na které vznikla rýmovačka „Vysočanům, Libni, zdaleka se vyhni“, neodolatelný šmrnc.

A tak jako Boudníkův libeňský příběh končí dobrovolným odchodem z tohoto světa, připravil si i sám Hrabal právě zde svou „rozjezdovou plochu do vesmíru“. Je to právě pětadvacet let, co život geniálního démona, jednoho z nejosobitějších hlasů české literatury, uzavřel skok z okna Nemocnice Na Bulovce.

Ten starobylý špitál a zdroj četných vtipů i strašidelných historek jakoby taky zapadl do Hrabalova světa krásy v omšelosti a perliček na dně, ke kterému byla právě stará Libeň dokonalou kulisou.

Maryška z pivovaru

Sám spisovatel sem zapadal. Jako by to předurčilo už jeho narození v předvečer první světové války, protože nemanželské dítě z katolické Moravy nebylo ideálem šťastného příchodu na svět. Otec důstojník rakouské armády se k němu nehlásil a Bohumil (rodným jménem po matce Bohumil František Kilián) první tři roky vyrůstal u prarodičů.

Posléze s ním maminka Marie odešla do Polné, kde pracovala jako pomocná účetní v pivovaru. Zde se zakoukala do účetního Františka Hrabala, který po svatbě přijal i jejího syna a dal tak naší literatuře jedno z nejslavnějších jmen dvacátého století.

Zároveň oba společně jako Francin a Maryška vstoupí do české literatury jako jeden z jejích nejoriginálnějších párů. Samozřejmě doplněni a pronásledováni neodstranitelným strýcem Pepinem.

Jejich příběh v Postřižinách, asi nejradostnější z Hrabalových próz, nejen zafixoval českou pivní kulturu, ale rovněž vystihl zásadní proměny a naděje světa po první světové válce.

Měli jste sedět doma na prdeli

Přes střídavé úspěchy ve středoškolském studiu (nejprve propadl v primě na gymnáziu v Brně, podruhé v kvartě na reálce v Nymburku, kam přestoupil) a dodatečnou maturitu na gymnáziu v Českém Brodě přichází Bohumil s několikaletým zpožděním na univerzitu do Prahy.

Dříve než dělnická Libeň se v Hrabalově životě objevuje nábřeží za Rudolfinem, kde pouhých deset let předtím byla podle Kotěrova návrhu vystavěna alma mater českých juristů. Hrabal do vzdušného átria řečeného „bazén“ poprvé vstoupil v polovině třicátých let.

Student Hrabal byl v listopadu 1939 přímým svědkem zatýkání studentů a uzavření vysokých škol po pohřbu Jana Opletala a jeho popis dění na Právnické fakultě (vyšel v knize Listopadový uragán) je dodnes strhující.

Během války pracoval na železnici v Kostomlatech nad Labem a o dvacet let později z tohoto období vznikne novela o ostře sledovaných vlacích, zakončená legendárním vzkazem německým okupantům „měli jste sedět doma na prdeli“, který pár let po vydání nabude nečekané aktuality z úplně jiné světové strany.

Nakonec propadlík Bohumil Hrabal po válce skutečně dosáhl titulu JUDr., a proto jej něžný barbar Boudník může nad pivem vytrvale oslovovat „doktore“.

Ingoti určení k přetavení

Pak čerstvý absolvent prošel řadou povolání, často manuálních. Rok 1949 jej zastihl v kladenských ocelárnách, kde naživo pozoroval, jak se taví nejen ocel, ale i někdejší pražská intelektuální elita, kterou komunisté po Únoru posílali na Kladno „na převýchovu“ a k nalezení kladného vztahu k manuální práci a dělnické třídě. Hrabal i toto prostředí „ingotů“ a všeobecného přetavování surového na ušlechtilé popsal zcela neodolatelně.

Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se jmenovala ta povídková sbírka o lidech, kteří se ani v nejšílenějších časech „neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení“ a přes veřejný tlak „nazývali věci a události správnými jmény a znaky“. Z této sbírky pak Jiří Menzel natočil film Skřivánci na niti. Jde o první ze série snímků, které unikátně přenesou Hrabalovy povídkové kakofonie do sevřeného filmového příběhu.

Od roku 1950 žil Hrabal v ulici Na hrázi 326/24 (dům byl zbourán při stavbě metra a dnes zhruba v jeho místech ústí podchod stanice Palmovka) a tím začíná jeho „libeňské období“. Se vším, co k tehdejší periferii za Karlínem patřilo. Popíjením piva v automatu na stojáka (a vtírání pivní pěny do vousů, aby pěkně voněly), dlouhými vášnivými debatami, nebo pátrání po skryté kráse ve starých domech kolem Rokytky.

Kulisák z Palmovky

I když se v roce 1956 na libeňském zámečku (tam co městská část Praha 8 oddává dodnes) oženil, stále měl jeho život velmi démonickou povahu. Už proto, že jeho oficiálním zaměstnáním byl kulisák v blízkém Divadle pod Palmovkou (tehdy pojmenovaném po revolučním básníkovi S. K. Neumannovi).

A také se právě tehdy intenzivně přátelil s malířem Boudníkem a filozofem Bondym, což kromě pravidelných tahů po libeňských hospodách obnášelo například i to, že nevyzpytatelný a popravdě zcela asociální výtvarník několikrát přechodně u Hrabalových bydlel. V tom byl Něžný Barbar krutě autobiografický. Paní Eliška by za tuto éru nepochybně zasloužila svatozář.

Spisovatelem z povolání se Hrabal stal roku 1963, po vydání sbírky Perlička na dně. Během dvou následujících let vychrlil celkem pět knih rozsahu novely (kolem sta stránek) nebo povídkové sbírky. Včetně slavných Ostře sledovaných vlaků nebo Pábitelů, povídkové sbírky o osobitých milovnících života, a toto slovo se stalo Hrabalovým duševním vlastnictvím.

V roce 1965 manželé Hrabalovi kupují chalupu ve středočeském Kersku, která se stane spisovateli nejen vhodným mimopražským azylem, ale i inspirací k dalším pozoruhodným dílům.

O osm let později se pak stěhují z ulice Na Hrázi (kde se bourá kvůli stavbě metra) do paneláku na kobyliské sídliště. Hlavním spisovatelovým utočištěm ale zůstává chalupa uprostřed lesů, kam se po úmrtí manželky na nějakou dobu stěhuje prakticky natrvalo.

Když Kersko, tak samozřejmě Slavnosti sněženek. Vyšly roku 1978 a originální postavy jako sběratel Leli nebo milovník uzenin pan Karel byly v normalizační strnulosti naprostým zjevem ještě předtím, než o pět let později dostaly filmové tváře.

Jinak se v sedmdesátých letech Hrabal, tak jako mnoho jiných, potýkal s režimem, likvidujícím všechny pozůstatky svobodných šedesátých let. Povídková sbírka Poupata, už vytištěná, byla v roce 1970 zničena a později vyšla v zahraničí. V roce 1971 Hrabal píše do šuplíku novelu Obsluhoval jsem anglického krále. Až když v roce 1975 provedl „sebekritiku“, dostal opět možnost oficiálně vydávat.

Postřižiny a Slavnosti sněženek byly první dvě Hrabalovy povolené publikace a obě měly fenoménální úspěch, který postavil základ Hrabalově mimořádné popularitě. Stejně jako Menzelovo filmové zpracování obou děl.

Další vlnu popularity zaznamená spisovatel na konci osmdesátých let, kdy nejprve oficiálně vyjde Obsluhoval jsem anglického krále (už od roku 1980, kdy ji vydalo exilové nakladatelství, koluje mezi čtenáři „ilegálně“) a poté Příliš hlučná samota, dojemný obrázek stárnoucího knihomola na venkově.

Téhož roku jde do kin filmové zpracování Něžného barbara od Petra Kolihy. Je to film plný paradoxů. V libeňských exteriérech velmi věrně zachycuje přelom padesátých a šedesátých let, protože v téhle čtvrti se toho za dvacet let normalizace moc nezměnilo. Postavu „doktora“, tedy Hrabala, v něm ztvárňuje jeho nejbližší autorský partner režisér Jiří Menzel. A ač to zní neuvěřitelně, film byl povolen přesto, že samotná kniha ještě v Československu oficiálně nevyšla. Do knihkupectví se dostane až roku 1991.

Prezidenti v Hrabalově hospodě

Uvolněná a rozmarmá devadesátá léta byla dobou, která Hrabalovo pábení docenila ze všech nejvíce. Stárnoucí spisovatel se z undergroundu přes noc dostal do pozice klasika a žijící legendy, které se v jeho oblíbené hospodě U Zlatého tygra uctivě dvořily i největší hvězdy.

Právě zde spisovatel asistoval u pozoruhodného setkání prezidenta Havla se svým americkým protějškem Billem Clintonem, sem za ním na audience chodily nejprestižnější zahraniční návštěvy.

V posledních letech života jej trápilo čím dál více zdravotních neduhů, které řešil po svém.

„Vladimír že dnes v noci odstartoval do Vesmíru po rozjezdové ploše, kterou si už dávno připravil, na kterou se trénoval, cvičil,“ popsal dobrovolný odchod svého kumpána v roce 1968.

Hrabalova smrt pod oknem ortopedického pavilonu Bulovky nese podobné parametry. I když není úplně jasné, zda se jednalo o skok nebo o nešťastný pád, minimálně platí, že si i Hrabal svou rozjezdovou plochu do vesmíru připravil. I v tom byl pánem svého osudu, jako ve všem, co v životě dělal.

Pochován je na hřbitově v Hradištku. Do rodinné hrobky k matce Maryšce, nevlastním otci Francinovi, strýci Pepinovi, a manželce přezdívané „Pipsi“ jej uložili v rakvi s nápisem Pivovar Polná. Pozorní čtenáři už předtím tak nějak tušili, že právě tam mu bylo nejlépe.

Světová hvězda Boudník

Pábitel, to je vypravěč, který si domýšlí realitu a dodává do ní prvky poetismu i surrealismu, dávající příběhům svou jedinečnou osobitost.

Bohumil Hrabal, tvůrce a definiční standard takového pábitele, se svým svérázem vypracoval k pozici třetího nejpřekládanějšího českého spisovatele dvacátého století. Na první příčce v tomto žebříčku byl Jaroslav Hašek, který by se do této pojmu pábitele nejspíš taky vešel.

Možná bychom si originalitu těchto osobností měli připomenout právě dnes, kdy je hlavním heslem doby „odpovědnost“ a „bezpečné prostředí“ (dokonce tak moc, že ministr vnitra chce ze svého resortu dělat „ministerstvo bezpečí“).

Pábitelství není ani zodpovědné, ani bezpečné a rozhodně není snadné s takovým pábitelem vydržet. I sám Hrabal psal o svém kumpánovi, že „všechny nectnosti doby šly přes Vladimíra“ a sedmdesát stránek jeho novely je výčtem těchto nectností. Ale stálo to prý za to, protože Vladimír dokázal „prorazit hlavou zeď, dostat se na druhou stranu a pak po pupeční šňůře nazpátek k počátku všech věcí“.

Mimochodem, spisovatelův nesnesitelný přítel je dodnes uznáván jako významný umělecký průkopník a inovátor, grafici po něm dokonce pojmenovali svou každoroční cenu. Anglická wikipedie o něm píše jako o klíčové postavě českého výtvarného umění po válce.

I na dně olezlé napěněné pivní sklenice se totiž může skrývat perla.