Pojďte se bát. Knižní novinky pro otrlé

KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz se literatuře věnuje soustavně. Ačkoli můžeme o počátku letošního roku hovořit jako o střídmém, s každým dalším měsícem přichází autoři, jejichž tvorba snese ta nejvyšší měřítka. Nejinak je tomu na přelomu května a června.

Začneme nakladatelstvím Mystery Press, které si udělalo jméno na britském spisovateli Timu Weaverovi. Od první chvíle (2018) mě tento bývalý novinář nadchl. Kdysi jsem se ho ptal na inspiraci, říkal, že přichází tak nějak sama, ale že ho dopředu ženou zejména čtenáři. Těm nabízí pravidelnou dávku napětí, okořeněnou typickým rukopisem. Jestli je v něčem Weaver jedinečný, je to zaměření na detail. Od prvního dílu (Hon na mrtvého) se dokáže hrabat ve filmových polích, v ustavičném opakování jednoho záběru, v zažloutlých rozích fotografií. A uznávám, že mě pořád baví.

Poslední sbohem je třináctým pokračováním soukromého vyšetřovatele Davida Rakera. „Rebece byly tři roky, když se její matka Fiona jednoho dne nenápadně vytratila ze dveří a už se nikdy neukázala. Rodina o ní neslyšela skoro čtyřicet let. Po bratrově pohřbu však Rebeka obdrží nepodepsané kondolenční přání. Neví, jestli ho poslala její matka. Ale něco jí říká, že ano.“

Jednu rovinu obstarává děj, druhou je přístup k psaní, tedy už zmíněný záběr na detail, ale tentokrát bych zdůraznil i třetí podstatnou část vyprávění. Historický pohled na apartheid na jihu Afriky. Weaver dovedně skloubil skutečné zázemí své manželky a fiktivní příběh postavený na reáliích (Vlakplaas budiž důkazem). Pro čtenáře půjde o fantastické počtení už jen kvůli rozsahu 504 stran. Několikrát jsem si říkal, kde vlastně autor nechal hluchá místa, ale ani dva týdny po dočtení jsem je neobjevil. Výbornou obálku znovu připravil Jan Matoška a román přeložila Alžběta Lexová, tedy osvědčené duo.

Pěkně z detailu. Foto: PrahaIN.cz

Druhým tipem je také pokračování jedné série. Tentokrát v podání slovenského barda Juraje Červenáka. Bez mučení přiznávám, že jeho fantasy mě roky míjí, nebaví, zatímco Stein, Jaroš a Barbarič mě nadchli, vyloženě nadchli od prvního dílu Mrtvý na Pekelném vrchu. Doposud bylo vydáno devět pokračování, přečetl jsem jich sedm. Kdykoli jsem se pro Krev prvorozených (Argo, 2014) a Vlka a dýku (Argo, 2017) vydal do Luxoru, knihy nebyly skladem. Nevadí, i přesto si troufnu autorův vývoj hodnotit. Na první místo nestavím historii, středověk a dobové reálie, jakkoli poutavě o nich píše, do popředí stavím bravurní jazyk. Vládne jím nejen Červenák, ale i jeho dvorní překladatel Robert Pilch. Jde o podobnou dvojici, jakou má Slovart v případě Dominika Dána a Jana Hanzlíka. Čeština se slovenštinou jsou krásné jazyky a je potřeba vnímat jejich kouzlo a variabilitu. Přeložit dílo do angličtiny, to by čtenáře připravilo o zážitek. Neméně zajímavá je mimochodem perspektiva překladů slovenské literatury do češtiny (Stanislav Rakús, Monika Kompaníková, Ján Rozner, Dušan Dušek a další)

Lovci čertů vyčtu pouze rozsah 248 stran. Z mého laického pohledu jde snad o nejužší dosavadní zářez do série. Ale že mě bavil. Autor se opět vyžíval v náznacích mučení, znamenitě vykreslil smrduté město, především jeho zákoutí, a hlavně nabídl excelentní a logickou pointu. Výjimečně jsem ji tušil, protože těch postav na scéně bylo málo, neodhalil jsem ovšem motiv.

Po událostech v Plzni Bohdan Jaroš přestal věřit, že se ještě někdy setká se Steinem a Barbaričem. Na vlastní pěst putuje po České cestě, která spojuje Prahu s Budínem, a živí se jako nájemný kat a lovec zločinců. V Trnavě si ho předvolá hrabě Stanislav Thurzo, který pátrá po veliteli svého husarského pluku. Kapitána Galoviče naposledy viděli ve společnosti krásné nevěstky a zároveň s ním se ztratilo i pět set zlatých z výkupného za zajatého tureckého důstojníka. Jaroš přijme úkol a dá se do hledání.

Vybírejte a čtěte. Foto: PrahaIN.cz

Román jsem zvládnul za dva večery, vyloženě jsem se na něj těšil. Nezklamal. Vydává samozřejmě Argo.

Třetí knihou, která mi vyloženě udělala radost, je prvotina Vladimíra Zlého (*1988) Čistič. Argo vůbec poslední dobou, aniž by to bylo na první pohled patrné, cílí na původní prózu. Opomenout nejde Daniela Krásného (Druhý dech), Petra Sagitaria (Trujkunt) nebo Františka Šmehlíka (Šelma). A pochopitelně Slováky Čevenáka a Kariku. V jejich případě se však jedná o osvědčené tvůrce. Zlý podle přebalu románu pracoval dekádu jako zubní laborant, až skončil „za kokpitem“ ostravských tramvají. Ukazuje to zejména na jeho motor v hlavě. Řada lidí nemá ráda svou práci, ale netouží ani po změně. Zlý to vzal ráz na ráz a viditelně mu to pomohlo. Čistič je excelentní práce plná syrového severu, konkrétně Havířova, o jehož primátorovi Bělicovi jsem opakovaně psal. To ale nepatří na pole krásné literatury. Každopádně replika, že primátor je debil, mi vyvolala úsměv na tváři.

Zlého debut se soustředí na lineární vyšetřování několika vražd. Pokaždé jde o závadové osoby a od první strany má čtenář pocit, že zná pachatele. Mohl by jím být muž, který díky podobné existenci přichází o osmnáctiletou dceru. Ledabylost ukončování kapitol, jakou Zlý použil, mi velice připomněla vypravěčskou formu málo známé kriminálky Město nic neví z roku 1975.

Zlý nastavil časovou osu, naštěstí ne tak složitou, jako například Petra Klabouchová v Pramenech Vltavy, kdy odkazuje pouze mezi časem (2015) smrti dívky a současným (2021) vyšetřováním. Dialogy i popis kriminalistické práce jsou věrné, nenucené a uvěřitelné, to považuji za rozhodující činitel kvality. Ujel pouze jednou, když se po oznámení vraždy dívky její otec vnitřně rozhodne pomstít. V takovou chvíli podobná reakce nepřichází v úvahu. Bohužel jsem zažil několik vražd blízkých lidí a vím, že msta je ta vůbec poslední emoce. Ale zpátky do světa fikce. Havířovský region znám a jeho zachycení chválím, chválím i brilantní pointu. Je realistická. Absentuje zde pouze síla médií. Pokud by se odehrálo v tak krátké době tolik vražd, nepochybuji, že by se do činnosti zapojila expozitura BIS v Ostravě, hlavouni z Prahy, experti z prezidia a že by ustavičně novináři tlačili na podrobnosti. Nejde ale o žádnou kritiku, jen možnou nápovědu do budoucna. Druhou knihou Vladimíra Zlého totiž bude text Pod haldou. Už nyní jsem zvědavý, kam se posune.

Osman v režii Slovartu. Foto: PrahaIN.cz

V pořadí čtvrtá kniha je víceméně multižánrová. Thomas Hürlimann, jehož román Der große Kater (Velký kocour, 1998) byl zfilmován a hlavní roli si zahrál populární Bruno Ganz, je pro české čtenáře novum. Držitel Ceny Thomase Manna má na svém kontě řadu povídek a románů, přesto je jeho Rudý diamant prvním překladem do našeho rodného jazyka (přeložil Michael Půček). Knihu nominovanou na Švýcarskou knižní cenu lze s trochou nadsázky přirovnat k Ecovu Jménu růže a Musilovým Zmatkům chovance Törlesse. U prvního díla bych osobně zdůraznil typický postmodernismus, u druhého rozhodně převratný pohled na internát. Kdo nečetl, měl by drobnou chybu napravit. Rudý diamant je především těžký. Čtenářsky náročný, a to vytrvale. Jestli některé pasáže beletrie čtete, aniž byste je vnímali, zde bych podobný přístup nedoporučil. Snad na každé stránce je ukryté něco, co mladého hrdinu žene k cíli. „Přizpůsob se, pak přežiješ.“ Tuto radu dostane jedenáctiletý Arthur Goldau, když ho jeho matka na podzim 1963 odveze do klášterního internátu ve švýcarských horách, kde z něho mají udělat muže, jak si přeje chlapcův otec, plukovník. Na odlehlém místě, kde už v září napadne sníh a kam jednou za rok přijíždí na návštěvu poslední rakouská císařovna Zita Habsburská, se Arthur stane chovancem č. 230. Jenže mohutné zdi kláštera, kde se čas točí jakoby v kruhu, skrývají třeskuté tajemství. Prý je zde od doby, kdy se v roce 1918 zhroutila podunajská monarchie, uschován nesmírně cenný diamant z korunního pokladu Habsburků. Hürlimann v opravdu náročném textu zkombinoval fiktivní příběh s reáliemi. Oběma faktory se přitom line generační zvrat očima hlavního vypravěče. Vydalo Argo.

Jako další tip jsem si připravil nového Dominika Dána. Jedná se o Konečně normální vraždu, kterou znovu vydává Slovart a znovu ji přeložil Jan Hanzlík. V dané sestavě se slovenský machr ocitl před řadou let, nemyslím, že by se na tom v budoucnu cokoli měnilo. Hodnotit mého oblíbeného autora je přitom velmi složité. Když se vrátím k proslulým textům Moucha a Mucholapka (2009, 2010 ve slovenštině), dodnes mi běhá mráz po zádech. Také v nich Dán vycházel z reálií, konkrétně z činů Jozefa Slováka. Stejně jako v Bestii (2006 ve slovenštině) využil nepochopitelně zvráceného Ondreje Riga. V tomto případě je Konečně normální vražda o poznání slabší. Ne svým motivem a prolnutím dějových os, ale zbytečně nafouknutými dialogy. Odhadem padesát stran v titulu nemuselo vůbec být, neboť jde o běžné rozhovory. Moucha i Mucholapka šly tvrdě do středu a omezily jakékoli vedlejší povídání. Jinak jde o vynikající detektivku s nenormálním množstvím sarkasmu. O čemž ostatně vypovídá už její název. Při ohledání visící dívky na stromě jsem myslel, že špatně čtu… Milovníky krimi nový Dominik Dán potěší. A jeho vyzrále fanoušky nezklame. Mezi první pětku se ale určitě nedostane. Tam ještě dlouho zůstane Moucha, Mucholapka, Bestie, Rudý kapitán a. A tu pátou nechám na vás.

Posledním tipem v dané oblasti je překrásně zpracovaný Richard Osman a jeho Střela mimo cíl z cyklu Čtvrteční klub amatérských detektivů. V minulosti sérii rozjela brněnská Jota (Muž, který zemřel dvakrát a Čtvrteční klub amatérských detektivů), nyní se pokračování ocitlo v režii Slovartu. Čtveřici přátel, Elizabeth, Joyce, Ibrahimovi a Ronovi, sice táhne na osmdesát, ale pořád ještě mají pár es v rukávu. Už jen zmíněný věk evokuje, jaká bude vypravěčská forma. Bezvadná, nenucená, uvolněná, vtipná. Čtení Osmanových knih je takový ten balzám, kdy vynecháte krváky a hodiny na pitvě a ocitnete se ve strašně klidné atmosféře. Jenomže to je pouze první strana mince. Druhá se opravdu soustředí na vyšetřování mordu. Když odmyslím místy upovídanější kapitoly, autor se drží jasné dějové linky.

Je obyčejný čtvrtek a život na jihu Británie běží ve všedních kolejích. Čtvrtečnímu klubu amatérských detektivů ale klidný život v příjemné seniorské vesničce ani tentokrát rozhodně nehrozí. Elizabeth, Joyce, Ron a Ibrahim se chystají vyřešit další případ, vraždu, která souvisí s místní televizní legendou. Schází však nejen pachatel, ale i tělo oběti. A jako by toho nebylo dost, Elizabeth osloví tajemný cizinec s nabídkou, jaká se těžko odmítá: buď spáchá krvavý zločin, nebo sama skončí pod zemí. Podaří se partě postarších přátel a jejím osvědčeným i novým spojencům najít řešení? Však uvidíte. Pro mě byla knížka skvělým víkendovým doplňkem. Chválím i povedenou grafiku, tvrdou vazbu a širší rozestupy mezi řádky. Četlo se to hodně hezky.