foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Knižní výběr
KNIŽNÍ OKÉNKO: Téměř po dvou měsících se vracím k pravidelné rubrice. Výpadek byl způsobem jedinou skutečností, celé léto jsem četl knihy, které jsem si šetřil právě na zmíněný čas „nicnedělání“. Dal jsem si kolem 1.500 stran Nesba a k tomu opět Dominika Dána. O to víc jsem se těšil na novou prózu, kterou dnes představím. Jedná se o šestici titulů z dílny Euromedie a Albatros Media. A zde začnu.
Foglarovky jsou kategorie sama pro sebe. Nevím o žádném muži a klukovi, jemuž by Stínadla neprošla rukama. Přesto bych si dovolil doporučit také knihy Pod junáckou vlajkou, Chata v Jezerní kotlině nebo Tábor smůly. To proto, aby člověk nasál atmosféru a vypravěčský kumšt legendárního Jestřába. První dvě zastávky budou právě na téhle cestě.
Život a smrt Maxmiliána Drápa je detektivní příběh z fikčního světa Jaroslava Foglara. Určitě není vhodný pouze pro děti. Třicet let stará mrtvola na půdě činžovního domu. Sebevražda kvůli nesmírně cenné známce, modrému mauriciu. Mirek, Jarka, Jindra, Červenáček a Rychlonožka žijí v domnění, že případ smrti Maxmiliána Drápa je minulostí. Jenže po roce je najednou všechno jinak. Co když to byla vražda? A je vůbec možné vyřešit případ, který se stal před více než třiceti lety? Pavel Horna ve své krátké (208 stran) próze dokázal, jak nezbytné je na svět koukat dětskýma očima. Už první scéna z Dvorců je typická, stejně jako pozorovací talent při návštěvě filatelistického kroužku a pointa. K tomu parádní ilustrace (Vojtěch Šeda), pro foglarovky naprosto nezbytné. Palec nahoru.
A ještě víc bych ho namířil u Kapitána Kida. Poslední tajemství Jana T. Jaroslava Velinského (alias Kapitána Kida) přímo navazuje na legendární Stínadelskou trilogii. Rychlé šípy začínají vydávat další ročník oběžníku TAM-TAM po té, co Žlutý květ zvítězil ve volbách a Velkým Vontem se stal Otakar Losna. Hned v prvním čísle přislíbí prozradit poslední tajemství deníku Jana Tleskače. Deník se pokusí nečestně získat skupina Netopýrů ze Stínadel - Vontů, kteří chtějí vládnout Stínadlům a vrátit do nich strach. Proč chtějí Netopýři získat Tleskačův deník? Jaké je ono poslední tajemství? A jaké budou další osudy Rychlých šípů? V tomto případě chválím nejen jazyk, ale především přepychovou obrazovou přílohu z Foglarova fondu. Pro mě jde na poli dětské literatury o letos největší překvapení. Také zde musím zdůraznit ilustrace Jiřího Gruse. Marko Čermák musí mít radost.
Krása ilustrací. Foto: PrahaIN.cz
Třetí štací pod křídly Albatros Media, v tomto případě jde o Knihu Zlín, bude Jorn Lier Horst a jeho detektivka Bez hranic. Autor, řekl bych, je dostatečně známý. Zmíním Zadní pokoj, Poustevníka, Na dně nebo Otázku viny. Ta mě hodně nadchla. Také zde se jedná o případ Williama Wistinga. Po vraždě australské batůžkářky ve Španělsku vznikne na internetu fórum, jehož členové začnou po pachateli pátrat na vlastní pěst. Patří k nim i mladá Norka, která se zabývá analýzou fotografií. Ve chvíli, kdy natrefí na cosi překvapivého, se ale odmlčí. Zakladatelka fóra se obrátí na norskou policii, protože se obává o dívčin život. Její podnět dostává na stůl Wisting. Vyšetřování se věnuje zprvu vlažně, k ráznému jednání ho přiměje až nález zmrzlého ženského těla. V řeči čísel to vidím na 85 procent, pro milovníky žánru půjde o jednohubku. Knihu jsem přečetl během soboty a neděle a postupná gradace ve vyšetřování byla strhující. Zejména kombinace amatérských detektivů a profesionálů.
U žánru krimi ještě zůstanu. David Urban si o pozornost řekl už několikrát. U mě je na prvním místě Déja vu a Rozsudek smrti. Nyní se vytasil s Vražednou splátkou. Kdybych začal od konce, název nemá chybu. Na okraji lesa se najde ohořelé luxusní auto. Když na místo dorazí policie, s překvapením zjišťuje, že ve voze je mrtvola a že požár s největší pravděpodobností nebyl nehodou, ale snahou o zahlazení stop. Kriminalista Radim Brázda spolu s novou parťačkou Dianou Černou, svéráznou policistkou, která si s sebou nese komplikovanou minulost, pouští do nelehkého vyšetřování. Zavádí je do slepých uliček a nutí je uvažovat nad tím, jak dobře vlastně znají lidi, o nichž si mysleli, že je nemohou ničím překvapit. Urbanovi není co vytknout. Román má spád, akurátní délku a výbornou pointu. Vykreslení postavy ředitele si pamatuji ještě tři týdny od dočtení. Jedinou výtkou je četnost použití příjmení postav, to mi chvílemi lezlo na nervy. Jinak nemám co kritizovat. Vydal Kalibr.
Rozsah Irvinga je patrný. Foto: PrahaIN.cz
Poslední dvě knihy jsou skutečně pro milovníky literatury. Zbroj světla Kena Folleta předznamenává nový úsvit pro Kingsbridge v Anglii, kde se pokrok střetává s tradicí, a třídní boje zasahují do všech částí společnosti, zatímco v Evropě válka pohlcuje celý kontinent a šíří se i dál. Abych to uvedl na pravou míru, Pilíře země, Na věky věků, Ohnivý sloup a Večer a jitro, čtyři monumentální historické bestsellery Kena Folletta, dokázaly oslovit miliony čtenářů na celém světě. Zatímco poslední uvedené dílo tuto kingesbridgeskou ságu dějové předchází, autorův nejnovější román
Zbroj světla v časové linii opět pokračuje a přivádí nás do období napoleonských válek a průmyslové revoluce. Spisovatel použil jednoduchou šablonu na bohatě zdobenou mozaiku osudů. V kontrastu dospělých a dětí nastínil nejen civilizační, ale především náboženský vývoj. Pro zaryté ateisty půjde bezesporu o nudné pasáže, to říkám narovinu. Na straně druhé je tu aspekt průmyslu, v krásné literatuře často přehlížený. V roce 1770 byl totiž vynalezen spřádací stroj a s ním se v průběhu jedné generace všude změnil život lidí. Zemi zachvacuje nebývalá průmyslová změna, při které se životy dělníků v prosperujících kingsbridgeských textilkách mění v mizérii. V důsledku rozmáhající se modernizace a nástupu nových strojů se pracovní místa stávají zastaralá a zbytečná, rodiny se rozpadají. Folletovo hutné dílo (616 stran) jsem přečetl v průběhu deseti dnů. Jde o náročný text na jedné, o poučný na druhé straně. Překlad znovu obstarala dvojice Luboš Trávníček a Libuše Trávníčková a z některých termínů jim musel běhat mráz po zádech, vsadil bych se. Román vydal Kalibr.
Ještě jednou k Foglarovi. Foto: PrahaIN.cz
Tečku za dnešním přehledem udělal John Irving (Svět podle Garpa, Pravidla moštárny a třináct dalších). Poslední lanovka je rozhodně nejtlustší kniha, jakou jsem za poslední dobu viděl. Kdybych nad tím hodně přemýšlel, silnější snad ani neznám. Jako nakladatel je pod ní podepsán Odeon a o překlad se postaral Štěpán Jindra.
V roce 1941 závodí Rachel Brewsterová v Aspenu v Coloradu na národním mistrovství ve sjezdu a slalomu. Malá Ray, jak se jí říká, neskončí ani zdaleka na stupních vítězů, ale podaří se jí otěhotnět. Doma v Nové Anglii se stane lyžařskou instruktorkou. Její syn Adam vyrůstá v rodině, která se vymyká konvencím a vyhýbá se otázkám týkajícím se pohnuté minulosti. Po mnoha letech se Adam vydá hledat odpovědi právě do Aspenu. V hotelu Jerome, kde byl počat, se setká s několika duchy. A nejsou to první ani poslední přízraky, které uvidí...
Tu ságu jsem četl téměř měsíc a největší krizi jsem měl paradoxně na straně 920, kdy jsem se prostě ztratil. Splynuly mi postavy i osudy i scénáristické vsuvky, přestal jsem vnímat smysl slov a textu, přestože je jasně daný. Přitom se autor drží chronologických linek a určitě není složitý jako například Dickens. I přesto mi ho několikrát připomněl, stejně jako Balzaca. Tedy klasiky, současně ale velmi náročné autory. O to víc mě překvapilo, že „slovo závěrem“ má necelou stránku. Poslední lanovku doporučím všem, kteří něco hledají. Protože aby člověk mohl hledat a nacházet, musí nejdřív něco ztratit.