Pouze u nás: Mladá Pražanka staví již třetí školu v Kambodži

19. 02. 202220:05

foto: Veronika Pospíšilová/V současné době díky její iniciativě vzniká v Kambodži již třetí škola pro chudě děti.

Příběh Veroniky Pospíšilové by se klidně mohl stát předlohou pro hollywoodský film. Tato absolventka etnologie se zaměřením na vietnamistiku a později také antropologie z Univerzity Karlovy si ve svých 23 letech řekla, že se pokusí alespoň trochu změnit svět, a to se jí povedlo. V současné době díky její nadaci vzniká v Kambodži již třetí škola pro chudé děti, které jí vděčí za lepší budoucnost. Současně je také lektorkou jógy. V první řadě ale skvělým a dobrosrdečným člověkem. Z jejího úsměvu proudí opravdu kvanta pozitivní energie, o čemž jsme se mohli osobně přesvědčit.

Kdy vlastně začal projekt Hvězdice a co bylo tím prvním impulsem pro vaši humanitární činnost v Kambodži?

Začalo to tak, že jsem studovala ve Vietnamu v rámci takových bilaterálních dohod. Měli jsme tam program a v rámci něho jsem na půl roku studovala vietnamštinu a dělala jsem tam výzkum. Chtěla jsem se ale podívat také do Kambodže, abych poznala, jak se tam žije a jak tam uctívají božstva. Psala jsem totiž v té době diplomovou práci na téma Kult matek ve Vietnamu. Dříve to byla jedna oblast – jižní Vietnam je bývalá Kambodža. Jela jsem tam tedy se svou spolužačkou. Původně to mělo být tak na 4 dny, jako turistky. Dostaly jsme se do jedné chudé vesnice jménem Banteay Rasey, kde jsem byla poprvé v životě v kontaktu s velkou chudobou. Rudí Khmerové tam totiž vyvraždili veškerou vzdělanost, takže tam nebyly školy, nemocnice a chyběli také učitelé a doktoři. Ti lidé tam neměli co jíst, neměli co na sebe a pili vodu z kaluží.

Řekla jsem si tedy, že jestli mám někdy někomu pomoci, tak je to v tuhle chvíli a tady. Nechtěla jsem se ale do této role nijak nominovat. Pro případ, že bych se tam ale někdy vrátila, jsem se zeptala starosty, co by jim nejvíce pomohlo a on řekl, že škola. On tam byl vlastně jediný vzdělaný a ty děti z vesnice učil u sebe doma.

Foto: Martin Vávra, PrahaIN.cz

Co jste v rámci vašeho rozhodnutí dělala dál?

Věděla jsem, že potřebuji sehnat půl milionu korun na stavbu školy. Nejdřív jsem si naivně myslela, že to nějak půjde bez nadace. Že zkrátka řeknu, že děti potřebují školu a sponzoři budou. Ti na mě však ve chvíli, kdy jsem jim ve svých 23 letech řekla, že chci postavit školu v Kambodži, koukali jak na blázna. Myslím však, že ten projekt si vybral mě a jak říká Dalajláma: „Když máte pomoct, tak pomáhejte a neřešte, co bude dál.“

Jak jste tedy sháněla peníze?

Založila jsem nadaci Hvězdice a řekla jsem si, že prostě musím těch půl milionu sehnat jakýmkoliv způsobem. Ty peníze byly na 3 třídy, na stavbu školy, jejíž podobu si tam vybrali, na lidi, kteří to postaví a také na pozemek. Dnes vidím, jak bylo pro ty potencionální sponzory těžké pochopit vážnost té situace, když tam fyzicky nebyli a neviděli to. Organizovala jsem tedy různé akce, jako benefiční koncerty, prodej náramků a další. Vždy jsem chtěla, aby to pomohlo i lidem u nás s tím, že si uvědomí důležitost té pomoci a budou z toho mít dobrý pocit. To je právě rozdíl oproti tomu, pokud bych šla za jedním velkým sponzorem, který by třeba dal jednu velkou částku, ale nám to tady tolik nepomůže. Nakonec se peníze podařilo vybrat za půl roku a během 5 měsíců se následně škola postavila. Otvírala se v září 2014, takže dnes už funguje téměř 8 let.

Foto: Veronika Pospíšilová

Kdo vlastně v té škole učí? Jsou to vystudovaní učitelé?

Chtěla jsem, aby ty školy byly státní. Aby to nebyla jedna soukromá škola, která bude stále závislá na něčích darech. Tím pádem jsem se napojila na vládu a máme tam tedy státní učitele, kterým ministerstvo vzdělávání dodává pomůcky. Takže i kdybych tu nadaci přestala dělat, tak ta škola bude fungovat dál. Asi ale ne takovým způsobem. Stále tam posíláme učebnice a máme opravdu velký zájem od dětí z jiných vesnic. Každý rok máme plno. Ty první děti už nyní učí své sourozence a rodiče. Můžu moc děkovat, že to takhle funguje i přes pandemii a všechny možné problémy, co se ve světě dějí.

Jaký je příběh druhé školy, která díky vaší nadaci vznikla?

To se stalo asi po dvou letech od vzniku první školy. To místo si opět vybralo mě. Jeden pán, co nám pomáhal při té první stavbě říkal, že zná takovou vesnici kousek od hranic z Thajskem, což je tedy asi 90 kilometrů úplně opačným směrem. Děti tam moc chtěly chodit do školy a starosta přislíbil, že by na to vyhradil pozemek. Jediné, co nám zase chybělo bylo půl milionu. V té době jsem byla ve Vietnamu, kde jsem spravovala jeden rezort a učila jógu. Bylo náročné to organizovat na dálku s nějakými sponzory v Česku. Takže jsem vymyslela takovou online akci. Řekla jsem si, že když mám na facebooku asi tisíc lidí a chybí mi 300 tisíc, tak že by mohl dát každý 300 korun a bylo by to postavené. Udělala jsem tedy akci Daruj a dostaneš. Někdo poslal víc, někdo za někoho. Dávala jsem jim za to mantru a plakáty. Přeci jen lidé slyší víc na to, když něco dostanou. I když ten dobrý skutek je vlastně nejvíc, co pro sebe můžete udělat. Peníze se podařily vybrat během 14 dnů a škola se postavila opět do těch 5 měsíců.

Spousta lidí tomu nevěřila, ale dnes ty děti skutečně mají alespoň možnost volby. Předtím byly odkázány na to, že ve 3 letech půjdou pracovat na pole a tam stráví celý život. V současné době už máme některé z těch dětí na univerzitě. Kromě té podpory dvou škol a stavby třetí máme projekty jako adopce na dálku, takže dáváme stipendia všem dětem, co chodí do našich škol. Když ji vyjdou, tak jim kupujeme například kolo nebo uniformu, aby měly podporu v tom dalším studiu. Ten projekt se stále posouvá a je úspěšný, a to proto, že to dělají lidé, kteří opravdu chtějí pomáhat.

Foto: Veronika Pospíšilová

Kolik těch lidí vlastně ve vašem týmu je?

Kromě mě jsme stabilně tři. Je tam kamarádka od dětství, která má na starosti jeden další projekt. Další kamarád zajišťuje právní služby. A máme také člověka na web, grafiku a PR. Většinou je to ale tak, že někoho přibereme na nějakou dobu, kdy má čas nad rámec. Jsou tam také 2 holky na sociální sítě a hodně nám pomáhá moje mamka. Nemám téměř žádná kritéria, ale nevyplácím žádnou mzdu, takže se rychle ukáže, kdo to chce dělat srdcem a kdo ne. Těch lidí je málo, ale každý říká, že mu to dává velký smysl, když vidí ten výsledek.

Říkala jste, že nyní stavíte i třetí školu. To je na stejném místě jako ta první s tím, že tam děti budou studovat na dalším stupni, že?

Ano, přesně tak. Bude to navazující škola. V té první škole je předškolička a první a druhá třída. Potom budou moci pokračovat dál.

Děláte lektorku jógy, s tou jste začala kdy a co pro vás v životě znamená?

Byla jsem k ní vedena odmalička, takže to pro mě je nedílná součást života. Můj tatínek hrál na indický nástroj sitár a vedl nás k hudbě. Proto jsou také moje lekce doprovázeny mantrami (meditační hudba) a hrou právě na sitar. Jóga pro mě znamená život k nelhostejnosti k okolí. Snažím se žít přítomným okamžikem. Jak říká můj duchovní učitel Thich Nhat Hann, veškeré utrpení vzniká buď ze vzpomínek na minulost nebo z obav z budoucnosti.

Foto: Veronika Pospíšilová

Jak často pořádáte lekce jógy?

Já teď učím hlavně semináře, které jsou zaměřeny více do hloubky. Trvají zhruba 2-3 hodiny. Není to jen o tom cvičení, ale máme tam vždy takový úvod a nějaké téma k zamyšlení. Je to propojené mantrou, meditací, aromaterapií a nějakým příběhem. Jógu učím v Praze v Kavárně, co hledá jméno, dále pak ve Vnitrobloku a pak na takovém statku kousek od Prahy, kde se jedná o víkendové akce. No a potom třeba i v Mexiku, kde jsme byli teď nebo v Kambodži, než nám do toho zasáhl covid. Tam se snažím pro ty klienty kombinovat jógu se vzděláním.

Slyšel jsem, že jste vegetariánka a téměř nepijete alkohol. Takto jste to měla vždy? Jak to probíhalo v době, kdy třeba vaši přátelé začínali chodit na party?

S tím vegetariánstvím to bylo poměrně jednoduché, protože mně to maso nikdy ani nechutnalo. Také třeba nepiju kafe a víno, protože mi to zkrátka nechutná. Pocházím ale z Českých Budějovic, kde když nepijete pivo, tak jste „ztracený člověk“, takže v období, na které se ptáte, jsem s přáteli na pivo chodila. Vždy pro mě pak ale bylo náročné vstávat v 5 ráno. Ted den byl samozřejmě úplně jiný. Nemůžu říct, že bych byla absolutní abstinent. Jasně, že znám alkohol i maso, ale jsem naladěná tak, že mě to zdržuje a uzemňuje.

Věřím například, že když člověk přestane jíst maso, tak je soucitnější. Jsou na to i nějaké výzkumy. Všechny ty naše radovánky – káva, maso, alkohol a další jsou pomíjivé, což učí i ta jóga. Učím se být šťastná tady a teď bez jakýchkoliv vnějších vlivů.

Zajímáte se o politiku v České republice? Dokáže vás, v souvislosti s tím, co jste mi teď říkala, vůbec rozčílit?

Mě strašně tíží, že se v té politice podle mě neřeší důležitá témata. Opravdu mi přijde, že je hodně věcí, které by se mohly změnit. Jsem opravdu aktivistka, která by chtěla bojovat za práva zvířat, za ekologii, aby se více dbalo na šetření energií či jídlem. Samozřejmě to není moc populární. Volit chodím, ale vždy si spíš musím vybrat to nejmenší zlo. Ve světě je to však mnohdy daleko těžší, takže si myslím, že si tu žijeme relativně v pohodě.

Vystupujete i na besedách či přednáškách?

Když mě někdo pozve, tak ano.

A děje se tak?

Musím říct, že docela ano. Mluvila jsem i na univerzitě. Mladé studenty to zajímá, takže v té budoucí generaci vidíte naději. Nedávno jsem třeba přednášela pro středoškoláky a hrozně mě zaujali těmi otázkami, které měli a tím celkovým zájmem.

Je mi jasné, že jste hodně duchovní člověk. Inklinujete k nějakému konkrétnímu náboženskému směru?

Je mi blízké každé náboženství, ale buddhismus je mi nejbližší, protože nikdy nebyl šířen násilnou formou. Nemůžu říct, že věřím, já vím, že je něco, co nás přesahuje a člověk si to může personifikovat jakkoliv.

Máte čas cestovat vyloženě jako turistka? Kde se vám nejvíc líbilo?

Ano, naštěstí mám. Většinou, když někam jezdím s tou skupinou na jógu, tak tam zajedu nejdříve sama, abych věděla, jestli je to vhodné místo. Občas je totiž náročné naplnit všechna očekávání. Jinak se mi moc líbilo v Bhútánu, Barmě, Nepálu, Tibetu a v Indii. To jsou opravdu země, které vás změní. Pokud máte o něčem pochybnosti, tak budou vyjasněny. Mně třeba umřel tatínek, když mi bylo 5 let, takže vztah ke smrti mám poměrně vyjasněný. Jestli jsem ale někdy měla pochyby, tak od pobytu v Indii už ne. Tyto země berou více smrt jako součást života. Od chvíle, kdy jsem mohla navštívit klášter a učit se od mnichů, mám pocit, že už opravdu nevím, kam bych měla za poznáním více cestovat. Teď se to spíš snažím předávat dál.

Foto: Veronika Pospíšilová

Představte si, že máte volný víkend a nemusíte vůbec nic dělat. Jak by probíhal?

To se mi snad nikdy nestalo. Když nemám jógový víkend, tak mám tolik zpráv, na které přes týden nestíhám odpovídat, že se musím věnovat korespondenci. Musím ale samozřejmě taky někde nabírat energii. Obvykle vstávám v 5 hodin, dám si jógu a pak třeba meditaci. Ráda se taky procházím v lese se svým pejskem a často jezdím na hory.

Jaká je vaše oblíbená literatura, hudba, film či seriál?

Já už si nepamatuji, kdy jsem četla něco jen tak pro zábavu. Snažím se vždy zjistit něco, co mě posouvá dál. Nemám snad knížku, kde bych neměla nějaké pasáže podtržené, což se mi pak hodí pro mé lekce. Žánrově je to v podstatě o tom, co jsme si povídali. Co se týče hudby, tak se pro mé lekce snažím dělat každý měsíc jiný playlist. Jedná se o zmíněné mantry. I u filmů či seriálů je to podobné. Asi bych nešla do kina na Batmana. Ale řeším hodně i téma partnerských vztahů, což je alfa a omega všeho. Klidně se tedy podívám na Sex ve městě. Jsem úplně normální člověk, co žije normální život. Jen se snažím mít přesah, který posouvá dál nejen mě, ale i mé okolí.