foto: Open Media Ltd, volná licence/Patricia Highsmith
ROZHOVOR: Talentovaný pan Ripley je velmi známý a oblíbený film. Jeho předlohou jsou ještě podmanivější romány Patricie Highsmithové. Do českého prostředí se dostávají nejen zásluhou nakladatelství Slovart, ale především díky překladateli Viktoru Janišovi.
Pane Janiši, nemám nikterak výjimečnou paměť, přesto si pár překladatelů okamžitě přiřadím k textům. Asi takto: Vladimír Medek – Všechna špína světa, Tomáš Jurkovič – kompletní Murakami, Libor Dvořák – Idiot. No a pak Vy – Mandolína kapitána Corelliho. Jak se v této společnosti cítíte?
Tomu se ale v právnické terminologii říká návodná otázka, ne? Jakpak bych se v takové společnosti mohl cítit jinak než dobře?
I když Vladimíra si spíš spojím se Sto roků samoty nebo Zeleným domem, Libora s Omon Ra a Tomáše s povídkou Medovníky. Ale s tou Mandolínou kapitána Corelliho jste mě potěšil, k tak výjimečnému románu se člověk dostane jednou za dvacet let, pokud vůbec. Ale většinou ne ještě před promocí, že? Tohle se mohlo stát jen v devadesátých letech, že přijdete do nakladatelství a uvidíte tam román takového kalibru na poličce knížek určených k překladu. Jen tedy musíte vědět, s kým máte tu čest, a když si o ten román řeknete a oni vám ho překvapivě zadají (měl jsem za sebou jen sedm knížek), nesmíte to zvorat. Ale když máte s autorem stejný smysl pro humor i vášeň pro historii, máte z polovičky vyhráno.
Překládáte mimo jiné Michela Fabera. Pro mě byl v originále nestravitelný. Měl jste stejné pocity?
Můžu odpovědět citací z Kvítku karmínového a bílého?
Určitě!
„Proč jsou na světě taková cizí slova, slečno?“ pozeptá se Sofie, když hodina mineralogie skončí.
„Jedno cizí slovo vydá za celou větu plnou krátkých a snadných slov, Sofie,“ ujistí ji Sugar. „Šetří čas a papír.“ Když vidí, že to děvče nepřesvědčilo, dodá: „Kdyby byly knihy napsané tak, aby jim ve všem porozuměl každý člověk bez ohledu na své mládí, byly by to ohromně dlouhé knihy. Copak bys chtěla číst knihu, která má tisíc stránek, Sofie?“
„Přečetla bych tisíc miliónů stránek, slečno,“ odpoví Sofie bez váhání, „kdybych všem slovům rozuměla.
Jinými slovy: přečetl bych tisíc miliónů stránek Michelových románů, kdyby je Michel napsal. Když recenzent Guardianu napsal: „Tenhle člověk by si to s Conradem mohl rozdat, kdo napíše dokonalou větu“, vůbec nepřeháněl. Conrad proslul složitými, rytmickými, psychologicky přesnými a mnohovrstevnatými větami prodchnutými významem i smyslovými detaily. Faberovy věty jsou přesně vysoustružené, a přitom přístupné. Hned poznáte, že za nimi stojí člověk nadaný mimořádnou empatií. Vám jako překladateli připadne ten záviděníhodný úkol zaonačit to v češtině tak, aby všechny ty věty působily v jiném jazyce na jiné čtenáře, pokud možno, stejně.
Jaký jazyk používá Patricia Highsmithová?
Highsmithová píše v er-formě v minulém čase a my tedy vnímáme svět očima Toma Ripleyho. Často používá nepřímou řeč a Ripleyho hlas se tak úzce prolíná s jeho myšlenkami, takže danou větu můžete číst jak jako jeho vyprávění, tak jako vnitřní monolog. Próza Patricie Highsmithové je záměrně zdrženlivá, s téměř plochým, amorálním tónem, který staví banální a hrůzné na stejnou úroveň. Píše přesně, ale ne zrovna lyricky, reportážní styl tu vítězí nad stylovými kudrlinkami, metaforické ozdoby nebo květnatou prózu byste tu hledali marně. Tento chladný, klinicky odtažitý povrch je hlavním zdrojem jejího psychologického účinku, navozuje totiž atmosféru úzkosti a neklidu spíše než konvenční napětí.
Můžete ji představit čtenářům?
Pořád to, myslím, nejlépe vystihl Graham Greene, který v předmluvě k její povídkové sbírce Eleven napsal: „Highsmithová je víc básnířkou zlé předtuchy než strachu. Strach se po čase, jak jsme všichni poznali při bombardování Londýna, promění v omamnou látku, dokáže ukolébat člověka do spánku, zatímco zlá předtucha bez ustání jemně drásá nervy a není před ní úniku. Musíme se s ní naučit žít.“
Osobně byste ji asi znát nechtěli, byla hodně rozporuplná: brilantní, ale nevyrovnaná, charismatická, ale krutá, dokázala přijít s hlubokými psychologickými postřehy, ale dělalo jí problémy navázat vztah s lidmi z masa a kostí. Ke svým fiktivním postavám měla blíž než k reálným lidem, třeba o Tomu Ripleyovi mluvila s viditelnou náklonností. V jejím životopisu jsem se dočetl, že „stejně jako Ripley musela napodobovat city i chování“, protože prostě neměla přirozené společenské instinkty.
K tomu pila jako Dán a chovala obří hlemýždě.
K jaké z českých spisovatelek byste ji přirovnal?
Při vší úctě, takhle jako ona nepíše žádná Češka. Ani Čech. Ony to vlastně nejsou detektivky, jsou to romány o zločinu. Když už byste nedali jinak a opravdu chtěli hrát tu hru „granátové jablko není jako mandarinka, ale spíš se podobá pomeranči, i když ne úplně docela“, řekl bych, že má přece jen něco společného se svým vrstevníkem Jimem Thompsonem, oba zkoumali myšlení zločince bez záchranné sítě konvenční spravedlnosti nebo morálního rozhřešení. Ze současných autorek by to byla nejspíš Gillian Flynnová, v jejích temných thrillerech taky najdete komplikované postavy se znepokojivými motivy. Ale sneslo by se i přirovnání ke Camusovi nebo Dostojevskému… akorát tedy granátové jablko je pořád granátové jablko. Ne pomeranč.
Čím se „její“ angličtina 50.–80. let liší od té současné?
Nijak, těch šestapadesát let od napsání se na samotném jazyku neprojevilo. Změnily se jen reálie, v románu figurují třeba spojovatelky v hotelu či telefonní ústředně, dovolat se někam mezistátně byl tenkrát problém a na spojení se aspoň v tom románu čeká klidně půl hodiny.
Máte při překladu tendenci zachovat doslovnost originálu, nebo se snažíte adaptovat text tak, aby čtenář v češtině cítil stejný „psychologický tlak“?
Když jsem chodil ještě na vysoké škole na překladatelský seminář Miroslava Jindry, kladl nám tento překladatel Hlavy 22 na srdce: „Hlavně nebuďte doslovní.“ A věrnost, která není doslovností, je myslím prvním přikázáním pro každého překladatele. Jako překladatel musíte být věrní autorovi, ale i duchu češtiny, ohlížet se na autora, ale zároveň i na čtenáře. Highsmithová není kdovíjak svrchovaná stylistka, občas jsou její souvětí v angličtině až příliš zašmodrchaná (hodně pracuje se závorkami), takže je možné jí právě čas od času trochu pomoct. Jak už jsem řekl, píše v třetí osobě a skoro každou větu začíná slovem „Tom“. To v češtině není potřeba, jakmile víme, kdo co dělá, není nutné v dalších navazujících větách jméno opakovat. Obecně platí, že originál je jako koryto řeky, překlad je voda, která se tím korytem žene, takže pokud je originál psychologicky dusivý, bude překlad působit stejně, pokud je překladatel aspoň trochu zručný.
Určitě jste se setkal s obtížně přeložitelnými idiomy či kulturními odkazy, které by český čtenář nepochopil. Jak jste je řešil?
Bůh ví, že tenhle překlad nebyl lehký od samotného začátku, protože co je vlastně Ripley Under Ground? Jan Zábrana ho ve svém eseji „Jiné detektivky Patricie Highsmithové“ v odeonském svazku 3* Vražda z posedlosti překládá jako „Ripley v ilegalitě“ a pojmout to od začátku takhle metaforicky by jistě bylo svůdné. Jenže název nakonec vyplývá z konkrétní situace, kdy Ripley uvažuje nad odesláním telegramu „Ohledne Bernarda musim zmizet z oci dokonce pod zem“ a uvažuje, jestli to naformuloval dost krypticky, jestli si to vůbec může dovolit takhle říct, aniž by se inkriminoval. A pak se krátce poté pod tu zem skutečně dostane a není to jen metafora. (Teď nechci čtenářům zbytečně prozrazovat děj.) A to jsme teprve u názvu, a když se dostaneme k věnování, čeká nás další zapeklitost: „To my Polish neighbors, Agnès and Georges Barylski, my friends of France, 77“. Co je to 77? Bylo těm manželům oběma 77? To nezní úplně pravděpodobně. Nebo snad jde o věnování z roku 1977? Ne, román vyšel v červnu 1970, tím to nebude. Co ostatní překladatelé, jakpak to řešili? Španěl Jordi Beltrán tam má „A mis vecinos polacos, Agnes i Georges Barylski, mis amigos de Francia, 1977“, Anne Uhdeová to v němčině řeší vynecháním té protivné sedmasedmdesátky: „Für meine polnischen Nachbarn, Agnès und Georges Barylski, meine Freunde in Frankreich“. Kapitulovat takhle směšně na začátku, to se mi vůbec nechtělo, takže jsem si na daném místě nechal otazníček a pokračoval dál. Celou tu dobu byl tenhle problém něco jako kamínek v botě, otravně mi připomínal, že překládám detektivku, a přitom jsem zatím detektiv na baterky. Přitom každý překladatel je z nezbytí detektiv, protože musí vyluštit v daném textu všechno, jinak ho nemůže zprostředkovat čtenáři. Nakonec mi pomohl životopis Patricie Highsmithové, z nějž jsem se dozvěděl, že manželé Barylští žili stejně jako Patricie Highsmithová ve Francii ve stejném kraji… a že právě do něj zasadila Patricie děj Ripleyho pod zemí. A kde že se odehrává? V departmentu Seine-et-Marne. A jaký že je číselný kód toho departmentu ve francouzské nomenklatuře? 77! Aha, aha, aha!
Mimochodem, román je prošpikovaný francouzskými a německými slovíčky, leckdy i větičkami, přičemž mi bylo od začátku jasné, že ta němčina je mizerná, zatímco mému redaktorovi, romanistovi Michalu Zahálkovi bylo jasné, že pokulhává i francouzština. Nebylo zbytí, tady jsme napravili to, čeho redaktor původního vydání nebyl schopen.
Kolik práce vás pro Slovart u zmíněné autorky ještě čeká?
Určitě vyjde třetí díl série, tedy Ripleyho hra. O dalších osudech tohohle šarmantního psychopata v češtině rozhodnou čtenáři a jejich zájem, já osobně bych si rád střihl i zbylé dva díly.