foto: Radim Zenkl, se svolením/Radim Zenkl
ROZHOVOR: Mandolinista Radim Zenkl odešel z Československa těsně před sametovou revolucí. Psal se 4. srpen 1989, když s letenkou v kapse a vírou ve svobodu nastoupil do letadla směr New York. V Americe se uchytil jako hudebník, začal skládat vlastní hudbu a vytvořil unikátní styl hry na mandolínu. V rozhovoru pro PrahaIN.cz vzpomíná na začátky v Americe a setkání s hudební legendou Davidem Grismanem. Improvizaci vnímá jako projev svobody.
Vaše emigrace přišla jen pár měsíců před revolucí. Co bylo tou hlavní pohnutkou?
Byl jsem tramp. Měl jsem rád přírodu a už jako třináctiletý kluk jsem si řekl, že jednou uteču do Kanady. Tehdy jsem v tom viděl jakýsi návrat k přírodě a svobodě. Na vysoké škole jsem studoval biologii, která mě bavila, ale nakonec převážila hudba. V osmnácti jsem začal hrát bluegrass a ten měl centrum v Americe.
Jak se ten sen změnil ve skutečnost?
V sedmnácti jsem přešel pěšky celé Československo, od hranice na východním Slovensku (hora Kremenec) až po hranici s Německem v Ašském výběžku. Bylo to krásných i náročných 32 dní s usárnou a mandolínou na zádech. Zároveň i taková má vnitřní pouť. Při každodenním pochodu jsem cítil jakousi opravdovost bytí, pocit něčeho hlubokého a poctivého. Když jsem se vracel vlakem domů, náhodou jsem v kupé potkal jednu asi o deset let starší paní, se kterou jsme si povídali a potom vyměnili adresy. Za několik let se mi ozvala, že zvažuje emigraci do Německa a za několik dalších let mi napsala ze San Francisca a pozvala mě do Ameriky na návštěvu. Její přítel byl hudebník, Američan, a v únoru 1989 mi poslal oficiální zvací dopis. Musel jsem si pak vyřídit americké vízum, devizový příslib, získat povolení od školy i vojenské správy, ale především zažádat o tzv. výjezdní doložku, která se většinou nedávala, z obavy, že se žadatel už nevrátí. Mně pomohlo, že jsem byl zhruba v polovině studií na vysoké škole a dalo se očekávat, že se vrátím a školu dokončím. Náročná byla i koupě letenky, která stála na tehdejší poměry více než desetinásobek dnešní ceny. Rezervovat se musela skoro půl roku dopředu. Letadlo Praha - New York létalo jen dvakrát týdně.
Kdy jste ucítil první závan svobody?
Jakmile se letadlo odlepilo od země. Do poslední chvíle jsem se bál, že mě z něj vyvedou, jak jsem znal z filmů, jako podezřelého z emigrace.
Kolik vám bylo?
Třiadvacet. Cítil jsem, že je to ten správný čas „vyletět z hnízda“.
Stihl režim uplatnit nějaké represe vůči rodině?
Možné postihy členů rodiny byly pro mě tím nejtěžším aspektem mého „útěku“. Ale věděl jsem, že mi to rodina přeje a podporuje mě v mé cestě. Cítil jsem, že já sám bych podobně podporoval své bratry, kdyby se k něčemu podobnému rozhodli. Později jsem se dozvěděl, že se v zaměstnání mého táty chystalo zastavení jeho profesního postupu. Naštěstí záhy přišla sametová revoluce a k ničemu podobnému už nedošlo.
Jaké bylo první období v Americe?
Zpočátku jsem bydlel u té své známé-neznámé. Ale asi jen měsíc a půl jsem se osamostatnil. Hrával jsem na ulici a v metru. Moc jsem se na to těšil, znal jsem to jen z filmů, u nás to bylo tehdy zakázané. Později jsem začal soukromě učit, stal se členem mandolínového souboru a začal hrát sólové koncerty. Krátce po příjezdu jsem se seznámil s Davidem Grismanem, legendou mandolíny. Dal mi kontakty na další hráče a později mi nabídl, abych natočil několik CD pro jeho vydavatelství Acoustic Disc. Dal mi velkou důvěru a motivaci. A byl to on, kdo mi poradil zaměřit se na vlastní tvorbu.
Proslavil jste se vaší unikátní technikou hry. Jak vznikl Zenkl style?
Hledal jsem způsob, jak zahrát na mandolínu melodii i doprovod současně, při zachování tradičního mandolínového zvuku - tremolo. Zkoušel jsem staré italské techniky, ale nestačily mi. Napadlo mě zkusit dvě trsátka. Nejdřív jsem si je lepil na prsty izolepou, později přišly upravené hudební prstýnky. Poprvé jsem to použil na koncertech v roce 1992. Tuto techniku používám dodnes a díky ní vznikly i mnohé nové skladby.
Je v tom i kus českého praktického přemýšlení?
Já myslím, že ano. Vyrůstal jsem ve světě, kde se nedalo všechno jen tak koupit. Člověk musel přemýšlet, jak si pomoci, jak věci upravit, předělat. V Americe byla nabídka zboží z jakékoliv zájmové oblasti nepředstavitelně větší. Tak je tam možná často ani nenapadlo si něco předělat, zapojit jinak, vymyslet jiné řešení. Časem jsem možná trochu otupil, ale návštěva kamaráda z Ostravy mi připomněla, jak moc to máme v sobě. Touhu po poznávání nového, tvořivost, vynalézavost. Možná právě díky tomu vznikla i ta moje technika.
Kolik nástrojů ovládáte?
Těžko říct, jsou to především různé typy a variace mandolín, lidové flétny z různých zemí, didgeridoo, kytara a v poslední době se věnuji i klavíru. Každý nástroj je jiný. Mandolína má možnost hraní sól i doprovodů, flétny mi přinesly dlouhý tón a takové bytostné fyzické spojení s dechem. Didgeridoo zase hlubokou rezonanci a klavír možnost větších vícezvuků a bohatějších harmonií. Všechno to dohromady tvoří jakési moje hudební sebevyjádření. Také mě těší, že můj hlavní nástroj, mandolína, pochází z rukou českého výrobce, mistra Rosti Čapka, který mi ji vyrobil doslova „na míru“.
Co děláte, když nehrajete?
Mám rodinu, synovi je jedenáct a půl. Sportujeme, jezdíme na kole, na vodu, plaveme. Hraje na kytaru, tak spolu cvičíme. Rád čtu, historické romány i sci-fi, které přemýšlí o budoucnosti lidstva. V létě občas jezdím na dětské tábory předvádět techniku lasování, to je práce s kovbojským lasem, různé triky, které se točí kolem těla nebo ve vzduchu. Začínal jsem s tím jako kluk v turistickém oddíle, později jsem se s tím několikrát setkal v Americe. Dnes to mám především jako sport a těší mě, že to mohu předávat dál dětem. Je v tom soustředění, souhra oka a těla. Úspěch přináší radost, neúspěch cvičí trpělivost.
Vzpomínáte si, kdy jste naposledy vnímal hudbu jako dialog s něčím, co nás přesahuje? Kdy vás absolutně pohltila?
Včera večer. Hráli jsme s Ondrou Kozákem v klášteře Sázava. Původně měl být koncert venku, ale kvůli dešti jsme hráli akusticky uvnitř, v historickém sále. Bez mikrofonů, bez techniky. Jen zvuk, prostor, přítomnost. Úplně jsme se do toho ponořili, bylo to čisté, opravdové. V tu chvíli nebylo nic jiného, jen zvuk a souhra.
Kde vás můžeme vidět?
Nejbližší koncert bude v Říčanech ve středu 6. srpna v zahradě Husovy knihovny v 19:30, společně s klavíristou Štěpánem Balounem. Je to výborný hudebník, hraje i na kontrabas, má vztah k folklóru, jazzu i vážné hudbě. Zazní tam náš premiérový program – vlastní věci, lidové písně i některé známější melodie ve vlastních úpravách. Další koncert bude ve středu 20. srpna v Havlíčkově Brodě na náměstí ve 20:00, společně s mým stálým hudebním partnerem, skvělým multi-instrumentalistou Ondrou Kozákem (kytara, housle, dobro, baskytara, zpěv).
Jak připravujete program na koncerty?
V Říčanech jsou bezvadní pořadatelé, Ondřej Pátek a Radim Kadlčák. Mají upřímný zájem a cit pro muziku i pro to, co můžou nabídnout publiku. Jsem jim moc zavázán, že dali prostor naší hudbě. Hrál jsem tam už před dvěma roky s Ondrou Kozákem, letos mě požádali, zda bych měl i jiný program, než se tam zase s Ondrou vrátíme. Bylo to krásná příležitost vytvořit celý hudební program společně se Štěpánem, se kterým jsem už dříve spolupracoval, ale nikdy v tak velkém měřítku. Vybíráme skladby, které nás oslovují a tvoří se i na místě, svobodně, s radostí. I to je součástí programu – nechat věci plynout, reagovat na sebe navzájem. Hudba jako dialog, ne jako jen výčet správných tónů.
Co by podle vás pomohlo Česku?
Cestovat. Mít otevřené oči. Vnímat, jak se lidé chovají jinde. A méně si stěžovat, méně pomlouvat a závidět. Víc tvořit. Být vděčný za to, že člověk může dělat něco, čemu věří, že to má smysl.
Existuje americký sen?
Určitě. Sám jsem si ho pro sebe zažil. Když jsem tam přijel, bylo to místo nekonečných možností, stačilo si „vyhrnout rukávy“ a vyrazit za hlasem srdce.
A jak dnes vnímáte Ameriku? Jak se proměnila?
Zdá se mi, že za těch 36 let se to v USA obecně postupně zhoršuje, u nás naopak postupně zlepšuje. Ale v hudebním světě, ve kterém se tam pohybuji, pořád nacházím laskavost, respekt a vzájemnou inspiraci. A stále se mi potvrzuje, že když něco udělám opravdu naplno a srdcem, časem se mi to vrátí. Jako kdyby to vesmír nějak vnímal, s jakým úmyslem a nasazením se to dělá. Když jsem tehdy přešel celou republiku a následně cestou zpátky potkal osobu, která mi zásadně změnila život a umožnila mi naplnit svůj sen, bral jsem to jako jakýsi zásah shůry, jak odměnu za tu vykonanou pouť.
Radim Zenkl (*1966) je český mandolinista, skladatel a multiinstrumentalista. Vystupoval ve většině zemí světa a na všech kontinentech. V roce 1991 zahrál v USA našemu tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi během jeho návštěvy a projevu na universitě v Los Angeles. O rok později zvítězil v celonárodní mandolínové soutěži ve Winfieldu, ve státě Kansas. Dlouhodobě žil ve Spojených státech, třikrát ročně se tam vrací na koncertní turné. V současnosti žije na jižní Moravě, kam se vrátil kvůli rodině. V Americe si vybudoval výjimečné jméno a osobitý rukopis, známý jako Zenkl style.