foto: Paramount Pictures, pro média/Běžící muž (2025)
Když v roce 1987 spatřil světlo světa The Running Man s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, byl jeho protagonista už globální hvězdou. Měl za sebou nejen Komando a Barbara Conana, ale především Terminátora. Spolu s Běžícím mužem měl navíc téhož roku premiéru Predátor, další nezapomenutelný zářez do kinematografie osmdesátých let. Odkaz všech zmíněných filmů podle mě trvá dodnes.
Proto jsem se s velkou obavou, ale i respektem odhodlával ke zhlédnutí nejnovější verze poměrně dlouho. Plusové body však převažovaly. Režisér Edgar Wright netrpí typickými americkými manýrami a herec Glen Powell je pro mě stále neokoukaný. Začnu odzadu: produkce pro většinu rolí obsadila méně známé tváře, což filmu jedině prospělo. Divák může sledovat především děj, ten pozornější i výrazný leitmotiv.
Srovnávat původní a novou verzi by znamenalo srovnávat nesrovnatelné, snad s výjimkou ostrého pera Stephena Kinga. Okolnosti, které vedly Schwarzeneggerova hrdinu ke vstupu do hry, byly nedobrovolné. Jeho nástupce Ben Richards se na riskantní cestu vydává sám, aby zajistil léky své nemocné dvouleté dceři. Ano, režie brnká na city, ale nepůsobí vyděračsky. Richards se z nouze rozhodne vstoupit mezi elitu do nóbl čtvrti a přihlásí se do hry, která má jediného, předem očekávatelného vítěze: sledovanost.
Kdo si pamatuje první film, ví, že tehdejší účastníci byli uzavřeni v aréně, kde na ně čekali lovci typu Dynamo, Fireball či Subzero. Nová verze je promyšlenější.
Pan Donald
Tři hráči musí přežít v běžném světě. Mohou se skrývat, maskovat, mizet z New Yorku do Bostonu a odtud třeba do městečka Derry, znalci vědí. Jenže na této trase na ně číhá moderní dohled: kamery, udavači, gardisté podporující současnou vládu.
Postupně se z Richardse stává psanec. Jedna část společnosti ho podporuje, druhá nenávidí. Nenávist je přiživována uměle vytvořenými videi, která z něj dělají nelidu, vraha a teroristu. Televizní kamery se vypínají, kdykoli je to potřeba, reklamní bloky bobtnají, pokud se děj nevyvíjí podle plánu. Hlavním motivem filmu je boj proti zkaženému systému. Revoluce obyčejných lidí je vykreslena důmyslně: vysvětlování, vlastní videa, letáky i tištěné noviny. Výrazný mezigenerační kontrast dodává příběhu další vrstvu.
Pikantní je, že biják měl premiéru během vlády Donalda Trumpa, která vyvolává emoce po celém světě, stačí zmínit Grónsko či Írán. Politické paralely jsou zřejmé, místy až znepokojivě aktuální a mrazivě přesné.
Když vše sečtete, dostanete relativně unikátní snímek. Líbil se mi od začátku do konce, protože se nevyhýbá explicitnímu násilí, vulgaritám ani dlouhé stopáži (téměř 140 minut). Máte-li chuť na ostrou, politicky nabitou podívanou, rozhodně doporučuji.
S jistým údivem ale kroutím hlavou nad tím, kolik desítek milionů dolarů film prodělal a jak se mu v kinech prakticky nepodařilo prosadit.