foto: Česká filmová a televizní akademie/Český lev
Už po jednatřicáté mohli diváci na obrazovkách veřejnoprávní televize sledovat udílení prestižních filmových cen Český lev. Po skvělé úvodní parodii na marlowské detektivní příběhy si za moderátorský pultík stoupl znovu Marek Eben.
Pozornému divákovi se však naskytla poměrně zajímavá podívaná na to, kam se vlastně filmové ceny v České republice, a hlavně jejich slavnostní předávání, pomalu posouvá. A to jak po stránce formální, tak i obsahové.
Marek Eben byl opět výsostně vtipný, nicméně i na něm bylo bohužel vidět, že si v předešlých měsících přečetl řadu nejapných glos a poznámek, které se dotýkaly způsobu jeho moderace. Několikrát se psalo, že jeho vtípky jsou urážlivé, nevkusné až trapné. Chci Marka Ebena ujistit v tom, že pokud bude sepsána petice za záchranu Marka Ebena jako moderátora, budu první, kdo ji bude podepisovat.
Marek Eben minimalizoval své vystoupení a glosy skutečně jen na minimum, a to i přesto, že mnohokrát na něm bylo vidět, že by rád situaci svým neopakovatelným způsobem popsal a ohodnotil, ale děsivost jakékoliv vyváženosti a ultrašílené politické korektnosti, která cupuje naši současnou společnosti, ho od toho odradila. Na úvod si tak dovolil jen velmi vtipný výstup o tom, že si televize už opravdu neví rady s vítězi, kteří děkují a protahují svoji řeč a následkem toho přímý přenos televize každoročně neúměrně takzvaně přetéká.
Podle Ebena nepomáhalo v minulosti pouštění hudby do děkovných projevů, úder gongů, ani mávání produkčních, a tak nastal čas podle Ebena vítěze vykouřit. Sál pak byl svědkem toho, že se stoleček na děkovnou řeč zahalil do tmavě šedého dýmu, který dal jasně na vědomí vítězům, že svoji děkovnou řeč přetáhli. Jasně tak bylo řečeno: Dodržujte daná pravidla!
Pomiňme to, že děkovné řeči vítězů jsou málokdy vtipné a většinou se skládají z desítek jmen kolegů a rodinných příslušníků, které stejně nikdo nezná, a vlastně každý z účinkujících má děkovnou řeč stejnou, jen jména se mění.
Co lze ale z letošního ročníku Českých lvů vypozorovat je fakt, že přímé přenosy se pomalu stávají společenskopolitickým bojištěm. Oslava filmové práce se tak mění v děkovných řečech či ve vstupech předávajících osobností většinou v agitku za cokoliv. A tak jsme mohli být letos svědky výkřiků za uvědomění si politické povolební tragédie na Slovensku, dostali jsme lekci z toho, jak se máme dívat na svět dětí, dostali jsme vytknuto, že dostatečně nerozvíjíme jejich představivost, zabojovali jsme si za manželství pro všechny a korunu všemu nasadila nesmírně talentovaná absolventka pražské FAMU, mnoha mezinárodními cenami ověnčená, původem tádžická režisérka Daria Kashcheeva.
Ta si na pódium na děkovnou řeč vzala s sebou mobilní telefon, ze kterého se jala předčítat jakousi podivnou petici proti znevýhodnění žen ve filmovém průmyslu a možná i v dalších odvětvích. Nic nedbala na to, že její stolek bafal šedé saze jako vzteklá léta nevymetaná kamna, ona četla dál. Když začala vyprávět o své děloze, nevydržel to už ani režisér přímého přenosu a z režijního vozu ji v podstatě vyhodil z pódia. Naprosto oprávněně. Došlo tak na neuvěřitelné faux pas naprosto neopakovatelné v dějinách českých přímých přenosů.
A je nutné se druhým dechem ptát, jak může někdo za něco bojovat, pokud porušuje naprosto sobecky několikrát připomenuté pravidlo krátkých děkovných řečí?
Navíc uvědomuje si Daria, že způsobem, kterým za něco bojuje, spíše od dané problematiky veřejnost odrazuje? A co udělá ona nebo kdokoliv další příští rok, aby na sebe upoutala více pozornosti? Přilepí se ke stolku, chrstne na moderátora gulášovou polévku anebo rovnou Marka Ebena zastřelí, aby získala více času a mohla o své děloze povyprávět všem až do konce a naprostého zemdlení? A třeba nám ji v zápalu svého rozohnění i ukáže!
Z galavečera předávání cen Český lev se ne potichu a pomalu, ale mílovými skoky vytrácí vtip a radost. Marek Eben se v podstatě letos stal jen výpravčím, který pouští na jeviště jednotlivé osoby a předává jím slovo.
Druhým neméně zarážejícím faktem je pak skutečnost, která velice zpochybňuje profesionalitu samotné filmové a televizní akademie. Zkrátka, že cosi skřípe v jejich hlasování.
Každoročně se na startovní čáře před vyhlášením výsledků seřadí filmy s různým počtem nominací. Někdy se stane, že film, který dominuje v počtu nominací, si svoje výsostné postavení udrží a většinu šancí přetaví do podoby křišťálových sošek Českých lvů.
Jindy se zase probudí film s nižším počtem nominací a předběhne toho, který má o poznání nominací víc.
Jsou ročníky, kterým dominuje jeden film a sebere téměř všechny ceny pro sebe, jindy se více filmů o ceny podělí.
Jenže co se stalo letos? V průběhu večera si mezi sebe rozdělovaly sošky za různé kategorie povětšinou filmy Němá tajemství, Přišla v noci, ale hlavně Bod obnovy a televizní seriál Volha. Jenže při vyhlášení výsledků Rudolfinum zkoprnělo. Nejlepším filmem se stal snímek Bratři, který do té doby nesáhl ani po jedné ceně.
Ptám se, je to vůbec možné logicky? Když se nad tím zamyslíme, tak nám z toho vypadne jednoduchá logická posloupnost. V žádné kategorii (herecké výkony, režie, scénář, kamera, hudba, kostýmy, scéna atd atd.) nebyl tento film nejlepší, vždy našel nějakého přemožitele, který byl lepší než daný celkový vítěz. Jak se tedy může film, který nepřevyšuje ty ostatní vůbec v žádné kategorii stát vítězem celého večera?
Odpověď je celkem prostá. Jen při ní musíme sáhnout do svědomí všem akademikům. Těch je totiž podle webových stránek České filmové a televizní akademie několik stovek. A dostáváme se k důležité otázce: Kolik z nich jich vidělo kompletní českou tvorbu za uplynulý rok? Správnou odpověď samozřejmě nezjistíme, protože každý z nich se bude dušovat, že skutečně všechny filmy viděl a zhodnotil podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Daleko vhodnější by asi bylo do budoucna počet akademiků rozhodujících o nejprestižnějších tuzemských filmových cenách zredukovat na přijatelný počet a vložit do nich důvěru, že skutečně rozhodují spravedlivě a mít v nich hlavně jistotu, že všechny snímky skutečně uvidí.
Letos tak vyvstala vlastně totožná otázka jako před osmi lety, kdy si z předávání Českých lvů odnesl dvanáct sošek film Masaryk. Podle kritických ohlasů byl film velice nadhodnocen. Později prosakovaly spekulace o tom, že na část akademiků byla ze strany produkce tohoto filmu zaměřena velká reklamní kampaň, která ovlivnila jejich hodnocení.
Takže kam teď budeš kráčet, Český lve? Dozvíme se to zase za rok.