foto: Netflix, pro média/Díra 2
Všechno už bylo vymyšleno, všechno už bylo napsáno. A sloveso napsáno musím podtrhnout, jelikož filmová tvorba pouze přeneseně vypráví literární dovednosti dávno zesnulých autorů.
V případě Díry (El hoyo, The Platform) nelze vynechat Goldingova Pána much, Město světla Andrése Barby, Orwellovu Farmu zvířat nebo Chorltona a jeho Zeměpisnou šířku nula. Pokud se nevyznáte v literatuře, což je v tomto případě zásadní pochybení, zmíním alespoň Stanfordský vězeňský experiment a jeho všemožné odnože.
Kdo má načteno, toho Díra překvapí pouze v jedné rovině, ve svém (uzavřeném) zpracování. On ten psychologický efekt stísněnosti vychází především z výše uvedeného. Stanfordský vězeňský experiment se pochopitelně odehrává za mřížemi, alegorický příběh o skupině chlapců (Pán much) vás přivede na opuštěný ostrov. Je ale úplně jedno, kde se daná látka nachází. Podstatné je sdělení, to, co nebylo řečeno a člověk si všechno musí domyslet.
První díl El hoyo měl premiéru v roce 2019 a už tehdy mě zaujala řada přívlastků: utopie, dystopie či antiutopie, thriller, horror, apokalyptický film, science fiction. Důvodem nejasného zařazení je výše uvedená forma.
Hovik Keuchkerian. zdroj: Netflix, pro média
Koho obětovat?
Vše se totiž děje v prostředí několik stovek pater jakéhosi neznámého bloku. Jíst dostáváte pouze jednou a všichni máte společný „tác“ o rozloze asi tak čtyři krát dva metry. Čím níž se tác dostává, tím jídla ubývá. Pokud máte smůlu a nacházíte se kdesi u základů podivné konstrukce, jste o hladu a umíráte. Co tedy zbývá? Nastavit pravidla a razit jejich dodržování. Jak ovšem chcete přimět ty, které ani nevidíte, aby s vámi soucítili. Anebo opačně: proč bych měl soucítit s těmi, které neznám, nevidím, nepotkávám.
Režisér Galder Gaztelu-Urrutia je vystudovaný marketér a obchodník, rozhodně se nezabývá otázkami věčnosti a nepitvá Martina Heideggera, muže, jehož dílo ovlivnilo nejen Sartera, pokud se budu držet čistě plochy existencialismu. První díl byl vynikající. Novátorský, jiný, zábavný. Takový menší Tarkovskij jednadvacátého století.
Dvojka viditelně pokulhává. Přes veškerou komorní gestikulaci Mileny Smit (Libélulas, No matarás) jde pouze o opakování známé pravdy.
Důvodů, proč film sledovat, je ovšem hned několik. Soustředím se výhradně na takové, o nichž autor a režisér museli přemýšlet.
Matematika versus filozofie
Znovu se tedy ocitáme ve známém prostředí. Vidíme pouze dvě postavy, již zmíněnou Milenu Smit a jejího nepřehlédnutelného parťáka Hovika Keuchkeriana. Jde o jednoho z nejlepších španělských herců, bývalého boxera, tudíž bych na něj rád upozornil. Je naprosto minimalistický, ale žádné hluboké kořeny v druhé Díře bohužel nezapustil. Vybrán byl zejména pro svou rozložitou postavu. Ta by měla diváka upozornit na možné porušení pravidel. Každý si přeci řekne, že ten tlustý chlap musí sníst víc, než je mu dovoleno. Jenomže opak zůstává pravdou.
Další zajímavou věcí je pohled na mentálně postižené. Myslím, že jich je ve dvojce hned několik. I zde mají jasný důvod: nepodceňujte nikoho, a hlavně nikoho nesuďte. I tento moment musím pochválit. Jinak jsou všechny principy identické. Máme zde dvě skupiny, jakési barbary a strážce, chce se mi říct. Zkrátka a dobře režisér dělí společnost na dvě půlky. První část dodržuje pravidla, druhá jimi pohrdá. Sluší se podotknout, že pravidla vznikla až v Díře a jejich porušení je trestáno poměrně drasticky. Nebudu ani naznačovat. Jestli se chce někdo na film podívat z estetického hlediska, budiž mu jeho přání splněno. Tyto dvě skupiny spolu „soutěží“ a v jeden moment dochází ke stěžejnímu poselství celého snímku. Co jste schopni obětovat pro zachování pravidel? Uvidíte sami.
Úplně závěrečná scéna nás zase zavádí na pole šoa. A je jedno, jestli si ho přeložíte z hebrejštiny nebo angličtiny. V lágrech totiž fungovalo jakési pravidlo, o němž se začalo mluvit až hodně dlouho po válce. Při těch útrapách, kdy lidé neměli co jíst a doslova přežívali, na to nemohlo být pomyšlení. Pravidlo zní nějak takto: zachraň jednoho a zachráníš lidstvo.
Co je pravda? zdroj: Netflix, pro média
Pohled na křesťanství a judaismus
Zejména uvedené okamžiky týkající se dodržování pravidel, alegorický pohled na mentálně postižené a odkaz na holokaust a talmud ve mě zanechaly určité stopy. Jinak jde o průměrný snímek, na který bez širšího pohledu rychle zapomenete.
Optikou Netflixu se však jedná o učiněný zázrak. Tato platforma se totiž dlouhodobě snaží vyvažovat snad úplně všechno. Díra 2 na pravidla zapomněla a vlastně je i převrátila naruby tím, jak v rámci děje popírala všechno, co lze považovat za kánon, tedy za neměnnou veličinu. I proto se potkáte s mírně filozofickým výkladem matematiky. Důvod je zase prostý: vnést filozofii, v níž absentuje jakákoli konstanta, do sevřeného a nezpochybnitelného světa čísel, způsobí naprostý otřes. Proto ona postává umírá, jelikož přišla o smysl, o podstatu svého života. Cogito ergo sum, akorát opačně.
Proto je hlavní strážce příběhu slepý a připomíná Ježíše, přičemž zcela obrací Janovo evangelium, příběh Máří Magdalény (Nelze prosazovat zákon tím, že jej porušujete, zazní ve snímku). Takovýchto drobností nabízí pokračování Díry mnoho. Jen připomínám, že člověk musí číst v širších souvislostech.