RECENZE: Fílova „chodecká kniha“ je poctou opomenutému kraji a neviditelným lidem

RECENZE: Stal se ze mě chodec, vypráví režisér Ivan Fíla. Místo natáčení filmu o Františku Kriegelovi, o kterém jsme psali nedávno, přichází s již třetí knihou příběhů a fotografií. Ve formě, kterou objevil v prázdné lockdownové Praze, nyní celé republice představuje zapomenuté kraje u polských hranic.

„Stejně jako jsem neviditelná na Facebooku, jsem neviditelná i v životě,“ sdělila filmaři, spisovateli a fotografovi Ivanu Fílovi dáma ze Zlatých hor. A jako by tím popsala celý svůj zapadlý kraj u polských hranic, kterého si zodpovědní lidé všimnou jen kolem voleb a ostatní jím obvykle jen rychle projedou. Povídka „Neviditelná“ je právě díky tomu jedním z vrcholů knihy Stromy do nebe.

Ty dva stromy, které skutečně vypadají, že rostou až do nebe, režisérovi zase ukáže pětaosmdesátiletá Saša, kterou sem přivezli v roce 1948 jako malé děcko před občanskou válkou z Řecka. Z příběhu, který lze cynicky vysvětlit kůrovcovou kalamitou, dokáže umělec udělat mystické vyprávění, které vám poodhalí duši kraje.

Když před třemi roky přišla pandemie, neměl Ivan Fíla, režisér s nominací na Zlatý globus, zrovna nejlepší životní období. 

Umělec ale dokázal právě v této době objevit něco nového a skutečně originálního. Procházel prázdnou Prahou, fotografoval opuštěné ulice a ke každé fotografii dokázal dodat zajímavý příběh. Vylidněné ulice v centru, kapličky a kříže na periferii, prázdné stanice metra. Denně pak jednu dával na svůj Facebook.

„Pokaždé přišla černobílá fotografie, na které bylo ohromující, jak je liduprázdná a pod ní postřeh, který věnoval svým čtenářům na sociálních sítích,“ popsal v knize fotografií z pražského lockdownu spisovatel Miroslav Adamec, pro kterého se prý tyto ranní příspěvky staly závislostí.

I pro mnohé další se Fílovy příběhy prázdné Prahy staly potěchou a průvodcem těžkých časů. Na jaro 2020 zpětně vzpomínáme jako na období, kdy jsme se zavřeli doma, šili roušky a byli bez ironie „best in covid“. Jenže tehdy jsme byli regulérně vystrašení a slabší povahy očekávaly konec světa. Fotky prázdných ulic byly sice depresivní (a i dnes mi připomenou, jak moc ty týdny byly smutné), ale také přinášely rozptýlení. A naději.

Třeba obrázek prázdného prostranství před Rudolfinem doprovázela vzpomínka na Dvořákovu Stabat mater. „Ta sugestivní temná krása zlomeného srdce. Zhudebnění textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži. To jsem ještě nevěděl, že Dvořák ji do konečné podoby upravil po smrti svých prvních tří dětí. Přežil to. I jeho žena Anna,“ povzbuzoval k optimismu v jednom ze svých příspěvků Fíla.

Své příspěvky režisér věšel na profil obvykle kolem deváté ranní. Když jednou nebyla nová fotka s příběhem ani po obědě, začala autora tohoto textu nenápadně přemlouvat manželka, ať Ivanovi napíše, jestli je všechno v pohodě.

„Stal se ze mě chodec, a to i duševně. Vidím svět z jiného úhlu, svět bez lidí. Kráčím černobílými kamennými kulisami prázdných ulic, kráčím časem, jako by se na věky zastavil. Po cestě zahlédnu stín a ten se pozvolna proměňuje v Poutníka z Komenského Labyrint světa a ráj srdce,“ poznamenal na Facebooku uprostřed dubna 2020, po asi šesti týdnech pandemie.

Podobně hovořil i v lednu v pražském knihkupectví Ostrov, kde představoval už třetí ze svých „chodeckých“ knih.

Hory skutečně „zlaté“

Jak pandemie pokračovala, přesunul se umělec z Prahy do Jeseníků, se kterými je jeho život také provázán. A tam zjistil, že ve venkovské krajině nejdrsnějších hor Česka fungují jeho fotky s příběhy snad ještě lépe.

A nyní autor přichází s již třetím projektem „fotografií s příběhy“. Těch, ve kterých spojuje svůj filmařský cit pro obraz a vypravěčský talent scénáristy.

Na své třetí knize nachodil po horách 1 000 kilometrů, nafotil 5 000 fotografií a udělal 140 rozhovorů, ze kterých vybral 40 příběhů. Příběhů, které celé zemi představují půvab i rázovitost jednoho neviditelného regionu.

Stromy do nebe. Fotografie z přebalu knihy, zdroj: Archív Ivana Fíly, se svolením

Zlaté hory, původně Cukmantl. Město, jehož název může být na první pohled krutě ironický, protože bohatstvím tahle drsná horská krajina opravdu nepřetéká. Ale na ten druhý si uvědomíte, že zlatokopectví je především vytrvalé pachtění s hodně pofidérní nadějí. A to k tomuto zapadlému koutu západních Jeseníků vlastně docela sedí.

Třetí Fílova „chodecká kniha“ je kolekcí opomenutého kraje a neviditelných lidí, které v normálním životě přehlížíme. Veselý učitel, ze kterého udělali ředitele školy a po pár letech nezvládl stres funkce a syndrom vyhoření a skočil pod vlak. Postižená jedenáctiletá Lika, co sem utekla s maminkou z Ukrajiny. Nebo místní sedmdesátník, co už padesát let vzpomíná, jak dal gól Františku Pláničkovi, když sem přijel se starou gardou Slavie.

Lidé, co žijí v „oprýskaných domečcích plných smutku a bolesti, ale i radosti a naděje“, jak to poeticky popíše právě „Neviditelná“. V jednom z mailů, které píše pozdě v noci, když obstará imobilní maminku plus stejně nehybného manžela po mrtvici a má alespoň chvilku na snění. Mezinárodně uznávaného režiséra uchvátí svou stylistikou, načež mu vypráví, jak kvůli péči o příbuzenstvo musela seknout s pěknou prací v Praze a za odměnu ji chamtivé příbuzenstvo připravilo o její podíl na domě, ve kterém o své dva ležáky už osm let dennodenně pečuje.

„Ale víte co? Já nejsem ta, co prohrála. Já jsem vítěz, protože mám Babičku, kdežto oni mají jen cihly a kámen. A stejný kámen mají místo srdce, když osm let Babičku nenavštívili. Osm let je pro ně neviditelná,“ těmito slovy končí „Neviditelná”. 

Neviditelnost není jen otázka regionu.

Ale vždycky potěší, když se najde někdo, kdo vidí. A dovede ty vize zprostředkovat slovy i obrazy.

Čtenář se může těšit, kam se Ivan Fíla se svou unikátní poetikou píšícího fotografa podívá příště.