foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Temné břehy: Pod hladinou číhá zlo
Kristýna Trpková (1996) je velice talentovaná spisovatelka, jejíž trilogie Stvůra, Vesnice a Vetřelec mě vyloženě nadchla a dodnes si ji pamatuji. O něco horší pocity jsem měl při čtení hororu Někdo z nás, který s uvedenou trojicí příliš neladil. Abych byl úplně exaktní, je podepsána také pod Rozsudek smrti a Šmíráka. Tyto dvě knihy jsem bohužel nečetl, a proto je neumím ohodnotit.
Tentokrát jsem měl během tří dnů možnost přečíst její nejnovější počin, detektivku Temné břehy: Pod hladinou číhá zlo (Kalibr, 2026), a musím říct, že jsem nadšený. Autorka se opět vrací do východočeských Holic, kde před čtrnácti lety našli osmnáctiletou Emilii Volfovou ležet na břehu místního rybníka. Stala se obětí sériového vraha mladých dívek, který v té době ve městě řádil. Jako jediná však přežila. Přežila útok muže, jehož identitu její paměť coby obranný mechanismus vytěsnila. Z prožitku si odnesla strach z vody, nejistotu a policejní uniformu.
S odstupem času se však situace opakuje, jen v jiné sestavě…
Vůbec nechci napovídat, natož odhalovat zápletku. Řeknu jen nejpodstatnější: Kristýna Trpková si dala obrovskou práci s detaily policejní a lékařské práce. Závěrečný dík proto směřovala Pavlu Toupalíkovi, přednostovi Ústavu soudního lékařství pražské VFN, a forenznímu genetikovi Ivanu Mazurovi. Díky zkušenostem a praxi odborníků jsou zejména „pitevní“ pasáže velice autentické, sugestivní a napínavé.
|
Obyčejný život v knize:
„Po zbytek dne už toho spolu moc nenamluvili. Michal se vrátil do pracovny k rozdělanému projektu, Emilie se dala pro změnu do dlouho odkládaného úklidu. I když byla unavená, spát se jí nechtělo, a jenom tak ležet a odpočívat neuměla. Vyluxovala a vytřela podlahu v celém domě, potom se přesunula do ložnice a vrhla se na žehlení. Dlouho u toho ale nevydržela. Její pozornost neustále odváděly náznaky plísní, které se začínaly utvářet v rozích. Už zase.“
|
Výborný text
Stranou nezůstal ani osobní život kriminalistky, respektive její „boj“ s vlastním těhotenstvím. Tato linka do příběhu přinesla nejen nový úhel pohledu, ale především potvrdila staré rčení finis coronat opus. Já si vlastně neumím představit, jaký je to pocit chtít vědomě potratit, proto jsem dalek toho se k problematice vyjadřovat.
Chválím dějové nápovědy, výslechy a zcela kontrolované, nepřehnané vyústění, stejně jako zachování regionálního dialektu (např. Mirkoj místo Mirkovi).
Celý titul provází směsice uvěřitelných situací a až obyčejného života (nepříjemné ticho v domácnosti, únava, marné hledání a spojování…), díky čemuž se čtenář snadno vžije do prostředí a emocí postav. Zlomy nastávají postupně a logicky. V tomto případě jde o velký výkon, jelikož právě kvůli nadnesenosti a přehnané představivosti některých spisovatelů (zejména Kepler) mám problém s jejich tvorbou.
Jediné, čemu jsem neuvěřil, byla závěrečná scéna, při níž dochází k odhalení pachatele. Myslím, že pokud by policista či policistka měli podezření na sériového vraha, tasili by zbraň ve vteřině. Zde však mějte na paměti, že jsem se s podobnou situací nikdy nesetkal a nevím, kolik příslušníků sboru ano.
Jinak je opravdu drtivá většina situací a událostí věrná realitě, autentická a poutavá.
Temné břehy jsou proto vynikající detektivka s puncem čistoty, napětí a lidskosti, jakkoli absurdně to může znít.