foto: Archiv autorky, se svolením/Michaela Klevisová
Nejkratší noc v roce může být prý ta poslední, stojí v kratinké upoutávce na jinak rozsáhlou a skvělou knihu známé spisovatelky. Ta už vydala řadu kvalitních děl a všechny se mi líbily. Zmíním Kroky vraha, Vraní oko nebo Zlodějku příběhů.
Držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku zkrátka a dobře umí. Letní slunovrat je však v něčem jiný. Je podmanivější, jazykově vytříbenější, má hluboký leitmotiv, v němž však žádná krev neteče. Román mě bavil od první do poslední stránky.
Výjimečně se musím pochválit také v tom, že hlavní vodítko jsem objevil i já (mezi stranami 288 - 302) a po dlouhé době jsem uhádnul mordýře. Nikoli motiv. Ten byl nad moje síly. Pro úplnost všem znalcům Klevisové prózy dodám, že nyní přináší detektivní případ, který tentokrát nevyšetřuje Josef Bergman, ale komisařka Tereza Fabiánová. Její postava je hodně specifická. Citlivá a jakoby uzavřená, přitom inteligentní, živelná a pečlivá. Svazující práce kriminalisty je vhodně doplněna láskou ke zvířatům, ke koním. To se mi rovněž líbilo.
Příběh je lineární, ovšem začíná událostí před osmnácti lety. Ty první odstavce jsou velice důležité, a to nejen kvůli názvu románu. „Objevil to zvláštní místo teprve nedávno, i když chalupu v Medenici vlastnil už přes dva roky. Zdejší lidé tomu kopci říkali Černý, ačkoli v mapě žádné jméno neměl. Byl příkrý, zarostlý starými buky, duby a jedlemi a na jeho vrchol nevedla cesta. Neotevíral se z něj žádný výhled, takže turisté neměli důvod se sem škrábat,“ uvádí jedna z hlavních postav.
Zde upozorním na skutečnost, že jsem si během čtení udělal vztahovou mapu. Postupem času totiž narazíte na hodně křestních jmen a nebyl jsem s to si je automaticky přiřazovat k událostem (Jakub, Johana, Ema, Soňa, Milena, Filip, Vlasta, Adam, Magda, Laura, Jiří…). Ústřední motiv je ovšem jasný: Kamila a Filip najdou nový domov v zapadlé jihočeské vesnici, kde chtějí žít blíž k přírodě. Idyla mladého páru však trvá jen chvíli. V okolí řádí žhář a po oslavě letního slunovratu dojde k vraždě.
Při četbě jsem se některými těmi místy vlastně procházel. Klevisová, proto musím její knihu tak chválit, dokázala senzačně skloubit napínavý děj, mystiku a čistotu přírody. Vlastně i nyní, když to píšu, mi pasáže znovu skočily před očima. „Uprostřed dvora trůnilo oprýskané kolečko naplněné hlínou a sloužilo jako další originální květináč. Na dřevěné stěně stodoly visel starý koňský chomout, zrezivělé podkovy a hmyzí domky vyplněné nalámaným rákosím, dřívky a pilinami.“
Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale vím sám, jak těžké je se neopakovat, psát stále jinak, a přitom držet pozornost. Na dálku tleskám. Mord samotný nebyl nijak zveličený, logické kličky pachatele i svědků se mi taky hrozně líbily. Autorka postupně, kousek po kousku odhalovala dílky mozaiky, což vyvrcholilo v tom už zmíněném závěru.
Co se dialogů a popisných scén týká, viděl bych to jedna ku jedné. A bavily mě obě roviny. Na pozadí příběhu jsou přitom nejdůležitější mezilidské vztahy, ale i bolesti: „Když pak dospěla, tak jí pro změnu začala dělat hysterický scény: Ty se mi vůbec nevěnuješ! Hrozně se divila, proč si s ní dcera nechce povídat, proč spolu nechodí na kafíčka a do divadla a do wellnessu jako jiný mámy s dcerou.“ (úmyslně vynechávám jména).
Letní slunovrat má vše, co žánr potřebuje, ale nabízí to mnohem víc. Stačí číst všechny věty, nepřeskakovat, vnímat a přemýšlet. Dávám 90 procent. Vydalo Motto.
Závěrem připojím kus doslovu, hodně mě rozesmál: „Mé velké díky patří celé redakci Motta, které nejspíš občas přidělává vrásky moje neschopnost dodržovat termíny. Obdivuji všechny autory, kteří si dokážou říct: „Denně napíšu sedm stránek“. A pak to dodrží! V mém podání je psaní naprosto živelný, chaotický proces, který se nedá plánovat a ovlivňovat vůlí. A změnit to neumím.“