.jpg)
foto: Wikimedia Commons, Jindřich Nosek (NoJin), k užití pro média/Petr Placák
Když v roce 2007 vyšlo první vydání Fízla v Torstu, byl jsem nadšený. A určitě jsem nebyl sám. Břitký text, detaily, o kterých se běžně nehovořilo, návrat do časů, které jsem vlastně nezažil. Nakladatel tehdy hovořil o eseji, který je věnován době komunistického režimu založeném na plošném fízlování.
Mimochodem o dekádu dřív vydal Torst podobně ostrý text. Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci (1997) napsal Jan Novák. S oběma spisovateli se nyní můžeme setkávat pod hlavičkou nakladatelství Argo.
Druhý vydání Fízla vyšlo ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, jemuž PrahaIN.cz děkuje za poskytnutí recenzního výtisku.
Ale slovo recenze vlastně není na místě. Kdo někdy seděl v badatelně, například v Archivu bezpečnostních složek (ABS), ví, jak zvláštní pocit ho doprovázel. Zežloutlé, strojopisné papíry, pečlivě shromážděné negativy s příslušným číslováním, jazykové ptydepe přímých aktérů represivního režimu, obvykle operativců, jejich neuvěřitelně precizní mapy.
Mráz běhá po zádech, aniž by to člověk prožil.
Tajná policie
Za několik let jsem byl schopen projít přibližně sedm DVD materiálů ABS, kdy jsem se soustředil především na profesora Jana Patočku. Kdybych řekl, že šlo o vyčerpávající práci, byl bych na hony vzdálený skutečnosti.
V případě Petra Placáka se samozřejmě nejedná o zprostředkovanou, ale přímou zkušenost. Oproti prvnímu vydání je to současné (2023) doplněno o happyend. Tedy o rezultát polistopadového soudu autora s „hrdiny“ jeho knihy, důstojníky tajné policie.
Placákův rukopis vychází z materiálů, které produkovala komunistická tajná policie. Nepracuje s nimi ale způsobem, jaký používá historiografie. Není svázán nějakou metodologií, ale jsou v něm i postupy běžné v literatuře, jedná se o hříčky, aluze, metafory, hyperboly, gradace, pointy.
Aktuální vydání Fízla. Foto: PrahaIN.cz
Odborné názvosloví může každý čtenář přeskočit. Není podstatné.
Prchal vyprchal
Ve srovnání s jinými knihami však nabádám k ostražitosti a pozornosti. Můžete listovat, kde chcete, číst, jak chcete, prohlížet si dávno zmizelé tváře (Václav Havel, Olga Havlová, Filip Topol, Andrej Stankovič, Ivan Martin Jirous) a vzpomínat. Jenomže největším přínosem knihy jsou fakta a Placákova výpověď. Pokud jste se s knihou dosud nepotkali, začnete odzadu. Projděte si zkratky (VONS, RSE, PPU), které všichni, kdo se režimem zabývali, znají a rozumí jim. Hodně vám to pomůže při orientaci.
Ona to totiž žádná sranda nebyla, jak mě po dvaceti letech připomněla dávno zapomenutá kapitola Výlet na Křivoklát.
O rozkročení mezi literaturou faktu a beletrií svědčí nejen autorův styl, ale zejména osobitý přístup k látce. Jí v tomto případě rozumějte konkrétní postavy. Zůstanu u nejhlavnější. Jmenoval se Antonín Prchal a byl synem skutečné stvůry 50. let. „JUDr. Antonín Prchal... syn estébáckého vrahouna, jeden z fízlů, kterého se mi podařilo dostat po listopadu 89 za mříže.“
Román, esej, vyprávění, svědectví. Jedno, jak titul nazvat, nehraje to roli. Klíčový je skutečně popsaný prožitek a memento.
Jediné, co musím vytknout, je editorsky přehlédnutý medailonek Jana Palacha. Obsahuje špatné datum.
Pochválit naopak musím grafické zpracování. Oproti Torstu (David Balihar) má větší vypovídající hodnotu. Autorem je Pavel Sysel Kirschner.
Pro zájemce o tento typ informací doporučím Zrůdy StB (Aneta Černá, Radek Schovánek, Info.cz, 2022), Akci K (Petr Blažek, Karel Jech, Michal Kubálek, Pulchra, 2022) a v neposlední řadě Vraždu jménem republiky: Tragický osud generála Heliodora Píky (Antonín Benčík, Karel Richter, Krutina Jiří – Vacek, 2014) a Jakešovo gestapo (Pavel Žáček, Svět křídel, 2019). Případně začněte Procházkovým Uchem…