foto: TV Nova, se souhlasem/Případy mimořádné Marty
Případy mimořádné Marty se svou druhou řadou dorazily na platformu Voyo už v neděli 16. února, přesně týden před televizní premiérou. Velmi očekávanou premiérou, chce se mi říct poté, jak jsem si užil první sérii.
A vlastně i sama televize Nova ví, co vytvořila, neboť seriálu připravila takzvaný prime time, tedy hlavní vysílací čas. Než se dostanu k pokračování, připomenu předešlé dění i širší souvislosti. Pro pochopení všech vazeb a mého obdivu k výslednému celku je to totiž na místě.
Televize Nova ukazuje, že neexistuje krize. Pokud ano, pak pro ni platí klasické pravidlo inteligentních investorů, tedy že krizí se musí člověk (potažmo firma) proinvestovat. Z dostupné produkce asi každý nějakým způsobem vnímá Metodu Markovič: Hojer (2024), Krále Šumavy: Fantoma temného kraje (2020), který ostatně získal ocenění Český lev za nejlepší televizní film nebo minisérii a v neposlední řadě je tu vzpomínka na tajemného Brůnu, jistě, šestidílné drama Studna (2024). Pokud jste ještě Studnu neviděli, přečtěte si články z minulosti nebo kvalitní interpretace Jaroslava V. Mareše, to pozadí rodinné tragédie z Vonoklas rezonuje česko-slovenským mediálním prostorem několik dekád.
Jenomže to není pouze nákladné drama a napětí, jež privátní televize Nova nabízí. Případy mimořádné Marty bych na tomto žánrovém spektru postavil na úplně druhý konec. Jde o potrhlý, přitom výborně napsaný (Zdeněk Jecelín, Václav Hašek a Josef Kokta) cyklus, na který se mohou podívat mladší i starší. Což u výše zmíněných tipů prakticky nepřichází v úvahu. Nevím, jestli nějaké děti hodlají sledovat práci kriminalistů při pátrání po osmadvacetiletém sériovém vrahovi Ladislavu Hojerovi. Doufám, že ne.
Marta, když bych zkrátil název, mi od prvních minut tak trochu připomněla staré kočovné společnosti. Takové, kde vynikal třeba Jindřich Plachta se svým Divadlem pod Plachtou. Nechci vůbec polemizovat o tom, jaká představení tehdy musel uvádět, aby přežil, ale o tom, že svým šarmem, klidnou náturou, laskavostí a tendencí se smát zaujal všechny ty vesnické diváky. Ti totiž platili za nejčastější návštěvníky her.
Marta v podání Tatiany Dykové vyplňuje hned několik mezer. Její bezprostřednost, potrhlost, hravost a viditelná láska k roli totiž není ničím obvyklým. Vžila se do té postavy natolik, že je navíc uvěřitelná ve všech polohách, ať už jako máma od dětí, obyčejná ženská anebo pomocná ruka nově nabytým kolegům. Právě z tohoto pohledu jsem si první sérii zamiloval a opravdu se těšil na další, a tak dlouho odkládané díly, aniž bych si je stahoval s předstihem. Samozřejmě to není jenom o Dykové. Připomenut musím také Romana Zacha (vyšetřovatel Adam Kreiner), Anitu Krausovou (šéfová Klára Hořavová) a Matěje Hádka (bývalého manžela Marty).
Druhou řadu proto určitě nepovažuji za zklamání, ba naopak.
Dvojka začala tam, kde jednička skončila. Zase měli diváci možnost sledovat inteligentní vodítka (cukr, výpis z účtu, zavřený obchod) a znovu to do sebe všechno moc logicky zapadlo. Novinkou druhé sérii je věčný souboj policistů a inspekce. Tentokrát se do dresu GIBS oblékla Jana Plodková (Eva Fišerová) a musím uznat, že i těch pár desítek vteřin stačilo, aby vynikla. Dokonale mátla tělem, z čehož by někdejší i současní šéfového tohoto útvaru, jmenovitě Radim Dragoun a Vít Hendrych, museli mít radost. Popravdě řečeno, několikrát i mě GIBS vyslýchal, ale na ženu jsem tam nenarazil ani na jednou. Možná, že tento seriál pomůže náboru pěkných blondýn, kdo ví...
Případy mimořádné Marty drží vysokou laťku ve všech rovinách. Jediné, co si neodpustím zmínit, je nepravidelné drmolení Romana Zacha. V jedné chvíli mu navíc utekl scénář, kdy místo vykání tykal, ale chápu, že přetáčet nemělo smysl. Co říct závěrem? Kdo neviděl, zaváhal.
V prvním dílu nové řady se ukázala také Lenka Zahradnická, i tu musím pochválit. Jak se říká, tichá voda břehy mele. Na straně druhé měl ten mord dost pochopitelný motiv.