foto: Markéta Grušáková, PrahaIN.cz/Sídlo TV Prima
Po fakt peckách jako byla ZOO nebo Eliška a Damián, jsem si myslel, že s kvalitou seriálové produkce televize Prima nelze jít ještě níž. Ale ono to jde, ten blátivý marast je, zdá se, zcela bezedný.
Masivní reklama o tom, že budeme svědky velkého reality seriálu ze života mládeže, o sexu, drogách, divokých nocích se rozplyne v nejlepším případě zhruba po pěti minutách zhlédnutí jakéhokoliv dílu.
Chápu záměr televize: stlačit výrobní náklady co nejníž, obklopit se zcela amatérským týmem bez téměř žádných zkušeností, kteří se dopouštějí výrazných řemeslných, a hlavně logických chyb, velmi nepravděpodobně zkombinovat nezkombinovatelné, i přes viditelné díry v logice scénáře, použít nejlacinější prostředky a doufat, že přesto vznikne hit. Ne, tyto zázraky se opravdu nestávají. Místo nich vzniknou jen další rádoby seriály, které spadnou kamsi do propadliště televizní tvorby.
Dave a Jenny jsou dva mladí lidé, kteří se dostali do psychiatrické léčebny Bohnice. Pochopitelně člověk by jim měl fandit, protože to nebyla „zase až tak jejich vina“, ona měla jakési úzkosti, on proto, že napadl v lehce drogovém rauši svého opravdu hnusného nic nechápajícího otce.
Dave (Josef Bánovec) a Jenny (Aneta Kernová) si, jak jinak, na začátku moc do oka nepadnou, protože ona chodí po psychiatrické léčebně Bohnice jen s mobilem v ruce a influencéééruje. Vypraví ostatním na chatu, jak je to tam príma, oni ji chválí, že krásně vypadá a z hlavní hrdinky padají opravdu perly typu: „Jsem mnohem šťastnější než většina lidí, co je tady.“
A pak přeskočí jiskra. Z Bohnic nějakým způsobem utečou, skoro jako Bonnie a Clyde, a pronásledující policii setřesou tak, že pod nočním stromem předstírají milostné objetí. Ona si stěžuje na bolavé a unavené nožičky, oba musí dojít za kamarádem do Horních Počernic, on ji nese na zádech a přitom štáb dělá chyby, protože točí přes osu, takže máte dojem, že hlavní hrdinové jdou tam a zpátky, až dorazí na autobusovou zastávku.
„Kde to jsme,“ ptá se ona, možná on, ale v té záplavě textového plevelu je to jaksi jedno. „Dokonce tady jezdí i autobusy,“ říká ona. Následuje záběr na jedoucí autobus. „Musím se podívat, kam to odsud jede,“ říká on. Následuje záběr, jak se on dívá na to, kam to odsud jede.
To je jen kraťoučká ukázka toho, jak naivní a děsivě hloupé to je. Štáb nikdy neslyšel to, že na plátně slova mohou nahrazovat obrazy a obrazy slova. Nic se nemusí zdvojovat.
Následuje řada opravdu neuvěřitelných scén s nepříjemnou ženskou na zastávce, s Bulharem v dodávce. Všechny tyto scény už nejsou kandidáty na Zlatou malinu, ale hned na kýbl Zlatých malin.
Banality, klišé, texty, které by nepronášeli lidé ani po šedesátce, natožpak dva prchající teenageři a další tuny úplně zbytečného smogu, dialogu, marných, a hlavně zcela zbytečných, nicneříkajících scén.
Celý díl končí fakt odvážnou milostnou scénou, kdy hlavní hrdinka téměř v roláku leží na posteli, on odvážně jen v boxerkách, objímají se, zazní tu i apel na bezpečný sex, kondom se ale přeci jen nakonec najde. Hrdinova odvážná ruka šmátralka masíruje její kotník pochopitelně v bílé vysoko natažené ponožce, obraz se rozostřuje, erekce uvadá, koitus nevyšel. Katarze příběhu? Kdepak morální žebříček Jenny je dobře vyvinutý, a tak se jejich rozdychtěná čela opřou o sebe a ona řekne: „To ale přeci nevadí, byl to tak těžký den!“
Celou dobu na obrazovce září označení 18+. Je to totiž hodně hustý seriál jen pro dospělé. Pro mládež je to ale sci-fi, protože to není jejich život. A co ti dospělí? Jo, dá se nalít jedna až dvě dvojky bílého a několikrát vyprsknout smíchy. A když si odmyslíte tu snůšku povrchností, banalit, zbytečností, vaty a prázdné slámy, tak se vám z 45timinutové stopáže, scvrkne děj na maximálně tři minuty.
Odhaduji, že scénář k jednomu dílu vznikl za jeden den, maximálně dva dny se točilo. A to nás čeká ještě přes dvacet dalších dílů. Tvůrci nepoužívají žádná překvapení, a tak je jasné, že v bundě hlavní hrdina už žádnou další zatoulanou padesátikorunu nenajde, a tak se budou muset živit za hranou zákona, budou hustě prodávat drogy, hulit trávu a věnovat se fakt bezuzdnému sexu.
Největší nebezpečí však je v tom, že televize uvádí toto vskutku povedené dílko jako reality seriál. Jsou jedinci, kteří mohou nabýt dojmu, že tak se opravdu projevují úzkosti a deprese, že tak to vypadá v psychiatrické léčebně a tak „děsivá“ je ta ohavná drogová scéna.
Pamatujete si ještě na filmy Mravenci nesou smrt nebo jednu z epizod majora Zemana Mimikry? Tehdejší komunismem kovaní režiséři Sokolovský, Sequens a mnoho dalších vytvářeli vlastní představy o tom, jak vypadají socialistická drogová doupata. Mysleli si, že bude stačit herci Vlachovi na hlavu narazit rozcuchanou máničku, Lábusovi nalepit rozježenou bradku, ženy narkomanky musí afektovaně hysterčit a když se zobrazoval za komunismu drogový rauš, stačilo jen pořádně protočit oči.
Seriál Escape je vlastně to samé. Vytvořili ho lidé (režie a scénář Kateřina Formanová a scénáristky Eva a Tereza Střihavkovy), kteří o problematice ani zbla nic nevědí, text a postavy tvoří odtržení od reality někde na kavárenském laptopu. Možná, že jsou i věkově vzdálení od zobrazované skupiny. A pokud do ní přeci jen patří, tak o to hůř. Protože v tu chvíli to svědčí o naprosté absenci jakéhokoliv talentu.
No nic. Dávám do lednice vychladit láhev bílého a těším se, až budu večer zase prskat smíchy u fakt odvážnýho projektu.