foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Tereza Bartošová, Dceřina kletba
Autorka se narodila v Příbrami. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pracuje jako lékařka. Je matkou tří dětí, miluje čokoládu, metal a turistiku. Víc vědět není třeba. Za Bartošovou totiž mluví dílo. Ať už se jedná o Vodníka (Motto, 2023) nebo o recenzovanou Dceřinu kletbu (Motto, 2024).
Možná si to čtenář často neuvědomuje, ale kriminální žánr není spojován pouze se severem Evropy. Také v domácích luzích a hájích existují jména, o nichž musím pohovořit. Stále ovšem platí, že na vrcholu se nachází zejména Michaela Klevisová (Zmizela v mlze, Sněžný měsíc, Drak spí a další) a Kristýna Trpková (Vetřelec, Stvůra, Vesnice). Obě mají cit pro detail, výbornou představivost a uvěřitelné dialogy.
Dávno totiž neplatí, že kriminálka musí cákat krví, obskurní kulisou noci nebo dramatem plným citoslovcí. Největší sílu má totiž psané slovo ve své nejjednodušší formě.
Abych neupozadil muže, připomenu také Josefa Klímu, Jiřího Březinu (Na kopci), Vlastimila Vondrušku (Katův odkaz) nebo Františka Šmehlíka (Šelma), Davida Urbana a Petra Sagitaria. Na Slovensku nesmíme přehlédnout Dominika Dána, ale především Jozefa Kariku. Začněte románem Na smrt (Argo, 2020), dlouho na něj nezapomenete.
Všechny uvedené tituly a autory mám přečtené kompletně, takže si troufnou srovnávat. Někomu bych místy ubral, jinému přidal. To není nic převratného.
U těchto titulů je kvalita zaručena. Foto: PrahaIN.cz
U Terezy Bartošové jsem ale na vážkách. Její próza je natolik svěží a jiná, že se ji nebojím považovat za objev roku. Aby lékařka a matka tří dětí po večerech datlovala do klávesnice velice inteligentně promyšlený příběh, je samo o sobě heroické. Jí se však podařila i brilantní kompozice. Až kolem strany 250 jsem si uvědomil, čím román začal. Potom jsem měl tendenci jásat, že už vím, jak to bude, abych vzápětí přišel na to, že jsem nepřišel na nic. Excelentní práce podobná závěrem snad jen Debutantce Jana Gardnera (Kalibr, 2021).
Dceřina kletba nemá mnoho slabých míst. Za ně považuji snad jen odmítavé přístupy vyslýchaných k policistům. Nemyslím si, že je každý natolik psychicky odolný, aby podobně odsekával, odmítal mluvit, překrucoval fakta, lhal. Zbytek ale nemá chybu. Postavy jsou vyloženě české, tedy nevynikají. Jmen je pár (Tomáš, Matěj, Martin, Radek, Julie…) a rychle si je zapamatujete. Logika jde ruku v ruce se skutečností a autorka vede čtenáře přesně tam, kam chce. A taky se drží podtitulu, nad nímž jsem během čtení hodně přemýšlel.
|
Anotace:
Poručík Tomáš Vyskočil má velký problém. Je blonďatý, rafinovaný a odhodlaný pořádně mu zavařit. Zatímco se Tomášovo manželství ocitá v ohrožení, je uprostřed Příbrami nalezen těžce podchlazený opilec, který po pár hodinách v nemocnici umírá. Taková smrt by kriminálku mohla nechat v klidu, kdyby se ovšem dotyčný nedávno nezmínil, že mu někdo usiluje o život. A tak se Tomáš s kolegou Honzou Richterem pouštějí do vyšetřování zločinu, po jehož vyřešení nikdo netouží.
|
Musím mluvit v podobné mlze proto, abych nevyzradil děj. Na vyvrcholení se skutečně můžete těšit.
Osobně nenávidím šťastné konce, protože nic takového se běžnému životu nepodobá. Bartošová i ze své praxe ví, že nádorové markery (PSA, AFP, ALP) svými hodnotami nastavují zrcadlo a útěcha je proti přesile proteinů mnohdy zbytečná. Nelítostný je také závěr jejího románu. Je odcizený, bezcitný, syrový, přitom pravdivý, pochopitelný i uvěřitelný.
Pro mě osobně je Dceřina volba velkým překvapením, které hodnotím 82 procenty.