foto: Euromedia, se svolením/Spisovatelka Tereza Boučková
Bhútán, má láska, Život je nádherný, Rok kohouta. Tyto tři knihy si vybavím při pomyšlení na Terezu Boučkovou. Bavily mě. Dům v Matoušově ulici je ovšem jiná káva. Autorka se nenápadně dokázala vklínit mezi beletrii a literaturu faktu, kde poslední roky dominuje především Karin Lednická a Jiří Padevět.
Abych se držel recenzované látky, v Padevětově případě doporučím rozsáhlou Kroniku protektorátu (Academia, 2021). Boučková se čte sama. Pro laiky, řekl bych, půjde o hezkou procházku historií jednoho domu a několika tamních osudů. Přemýšlivější lidé se zarazí a budou dumat, jestli se to náhodou opravdu nestalo. Ti nejsečtělejší připojí ke svým nabytým znalostem řadu poznatků, o nichž doposud neslyšeli.
Závěrečnou větu považuji za vůbec nejdůležitější.
Tereza Boučková totiž klame tělem. Určitě svůj důmyslně sestavený text nepojala jako automatický Takový, který chrlil Kerouac a Hrabal. Spíše bych ji přirovnal k Bezručovi a Nerudovi. To mi připadlo jako první, když jsem dočetl zhruba padesát stran. Myslel jsem, že vykresluje osudy po vzoru Povídek malostranských. Pan Ryšánek a pan Schlegl ovšem zůstali spát.
Úryvek:
Zita Kabátová není za své účinkování ve dvou německých filmech potrestaná podle velkého retribučního dekretu prezidenta Edvarda Beneše, ale jen podle malého; proviní se proti národní cti. „Většina herců se proti národní cti ve skutečnosti vůbec nijak neprovinila,“ říká v televizním dokumentu o Zitě Kabátové profesor Vladimír Nálevka, historik. „Výjimky bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Vždyť bychom pak mohli považovat za kolaboraci i to, že většina dělníků vyráběla v českých zbrojních závodech zbraně pro Třetí říši,“ dodá ještě.
|
Důležité zdroje
Boučková sáhla do reálií, a navíc je obohatila vlastním studiem primárních i sekundárních zdrojů. Tedy jak přímých, tak přenesených svědectví. Výsledkem je obrovský informační proud, do něhož zasahuje nejen doba dávno minulá (komunismus a nacismus), ale i současné konflikty. Izrael, Palestina, Rusko, Ukrajina.
Protože jde o zkušenou spisovatelku, ví, jakou moc mají slova. Pokud chce něco zdůraznit, vynechává interpunkční znaménka. O to víc krátí. Zde bych připomněl dvojici Bohumila Grögerová a Josef Hiršal nebo známé Havlovy Antikódy. Hovořím o formě, nikoli o obsahu. Stále se ovšem pohybuji v rovině jisté komparatistiky, která drtivou většinu čtenářů nezajímá. Příběh sám o sobě ano.
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív, než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století.
Historie. Foto: PrahaIN.cz
Zita a Jana
Autorka překrásně a citlivě zmapovala nejen osudy, ale i konsekvence. Asi všechny zaujme osud profesora Epsteina, přeci jen přichází na řadu jako první. Také zde musím doporučit titul Hledání jména věčného… aneb Příběh Bertholda Epsteina (Academia, 2023). Protože mám danou tématiku načtenou a dvě knihy jsem přeložil, tak mě osobně daná rovina tolik nezaujala. Beztak pořád platí, že kdo prošel koncentrákem, o tom málokdy hovořil. Jde o nepřenosné téma.
O to víc jsem byl v úžasu nad kapitolou, kde se objevila dvě téměř zapomenutá jména hereček Zity Kabátové (Zlaté dno, Madla zpívá Evropě) a Jiřiny Štěpničkové (Hrdinný kapitán Korkorán, Kohout plaší smrt). Film Hvězda jsem neznal. Boučková mu věnovala odstavec, přitom do něj vložila snad dvě dekády. Kumšt, musím na dálku smeknout.
Od první do poslední stránky výjimečnou knihu vydal ODEON.