foto: ČT, se svolením/Tři zlaté dukáty
Slovenská kinematografie je neprávem přehlížená. A přitom divákům v mnoha případech možná ani nedojde, že film, který právě sledují, pochází od našich sousedů. Za všechny bych zmínil sérii Fontána pro Zuzanu, dále krvák Bathory, drama Zahrada a zapomenout nesmím ani na čerstvou Jakubiskovu Perinbabu a dva světy.
Stejně tak bych mohl rozvést tamní kameramany, scénáristy, a především režiséry. Slovenská tvorba je nám velmi blízká. Je živější, živelnější, a hlavně neokoukaná. Podobné pocity očekávání vyvolala rovněž novinka (české a slovenské produkce) v podobě pohádky Tři zlaté dukáty.
Námět je jednoduchý.
Juraj není jenom obyčejný venkovský pastýř ovcí, díky místnímu učiteli je vzdělaný, umí číst a psát v mateřštině i anglicky. U něj se také z různých knih, novin a časopisů dozvídá o světě, o nových vynálezech a objevech z počátku 20. století. Jeho snem je cesta do Ameriky. Na to potřebuje peníze. Když se jedna z oveček zatoulá k ruinám starého hradu, objeví se před ním nečekaně tajemná slečna Julie. Je krásná a tvrdí o sobě, že je majitelkou místního velkého panství i se zámkem. Nesmí ale nikomu říct, že někdy počátkem 17. století ji do věčnosti zaklela bohatství a mocichtivá teta, ani o tom, kdo a jak ji může prokletí zbavit.
Režisérskou, ale současně i scénáristickou taktovku pohádky pevně uchopila Mariana Čengel-Solčanská, jejíž thriller Svině (2020) považuji za jeden z nejlepších v uplynulých letech. Že skutečně umí střídat vyprávěcí polohy, dokázala také u pohádky Zakletá jeskyně (2022) s Karlem Dobrým či Táňou Pauhofovou v hlavních rolích.
Nyní se její další filmařský zářez ocitl v hlavním vysílacím čase veřejnoprávní ČT. Ústřední role obsadili Katarína Krajčovičová, Ladislav Bédi, Jozef Vajda nebo Jana Hubinská.
Z pohádky. zdroj: ČT - RTVS, se svolením
Pocity?
Koprodukční pohádka ČT a RTVS byla o poznání lepší než její štědrovečerní sestra Klíč svatého Petra. Asi za to mohla především krajina, hory, úžasné louky, zeleň. Kdo si přivykl dabingu (Robert Urban, Eva Josefíková, Ivan Trojan nebo Jaromír Meduna), měl o zábavu postaráno.
Příběh se opravdu točil kolem tří dukátů a naplnění jedné kletby. Oproti Klíči svatého Petra jsem téměř okamžitě poznal, kdo je dobrý, kdo je zlý. Jasné bylo i to, že všechno nakonec dobře dopadne. A také, že dopadlo.
O stupeň výš, než bylo mé hodnocení tvorby z 24. prosince, staví Tři zlaté dukáty především herecké výkony. Přirozené a rozmanité (zejména Ladislav Bédi a Katarína Krajčovičová). Hodně silnou roli měla překvapivě Jitka Čvančarová, ale také Michal Isteník. Škoda, že si produkce nevybrala víc herců z našich luhů a hájů.
I když byla příroda krásná, byla asi tím jediným elementem, na který si s odstupem času vzpomenu. Toho zla bylo opravdu málo, vlastně jen pár scén, té historie bylo ještě míň. O klasickém souboji plusů a minusů bychom si jako diváci mohli nechat jenom zdát. Žádný výrazný padouch, žádný zapamatovatelný hrdina. Žádný výrazný motiv, žádný chytlavý refrén nebo dobrý vtip.
Absolutní nutnost lidského ponaučení, na jejímž základě pohádky vždycky vznikaly? Zapomeňte.
Tři zlaté dukáty byly jen lehce nadprůmerné, i přesto vybočují z řady.
Tak hluboko totiž naše tvorba pro děti klesla.