foto: Pavla Černá, Česká televize (k užití pro média)/Hlavní hrdina Standa Pekárek v podání Kryštofa Hádka.
Česká televize slaví sedmdesátiny. V tomto duchu také přichází s novým seriálem Volha. Vznikl podle knihy Karla Hynie a režijním vedením Jana Pachla. Na scénáři se podíleli oba výše uvedení.
Součástí oslav kulatin je pro veřejnoprávní televizi i jistá sebereflexe a rehabilitace vlastní historie. Ono to vlastně ani jinak nejde. Československá (Česká) televize jako velmi exponová a každý den na očích jsoucí firma se nutně za sedmdesát let existence ve velmi vyhrocených dobách nemohla ubránit různým excesům a šílenostem, která měla na svědomí děsivá rozhodnutí tehdejších vedoucích představitelů. Jedním z nich bylo i nařízení náměstkyně ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenky Mileny Balašové o tom, že do televize nemají být vpuštěny ženy, které nemají na sobě podprsenku. V 70. letech to vrátní, někdy zoufalí, někdy jistě potěšení, museli vlastnoručně kontrolovat doslova šacováním žen při příchodu na pracoviště. Ta historka se jeví dnes jako důvod k pousmání nad tehdejší dobou. S tím se nedá nic jiného než souhlasit.
O něco složitější je to s prorůstáním chapadel Státní bezpečnosti dovnitř komunistické televize, čistky a snaha zbavit se názorových plev. Z toho už může i dnes lehce mrazit, když si uvědomíme, jak snadno se dala zničit kariéra, ale i život, když se do televize dostal někdo, kdo byl schopen upsat duši ďáblovi za cokoliv, i za tu nejbanálnější věc.
A přesně takový je hlavní hrdina seriálu Volha, Standa Pekárek. Trochu neotesaný, trochu vyčuraný a trochu sebestředný mladík přesvědčený o vlastní neomylnosti a o vlastní výjimečnosti. Začínáme ho sledovat v okamžiku, kdy nastupuje do normalizační televize, aby se stal jedním z mnoha řidičů mohutného vozového parku. Trochu nabubřelý pozér a hajzlík si brousí zuby na služební volhu s logem na dveřích, ale tu si musí teprve zasloužit.
Brzy mu však dojde, že zásluhy se dají poměrně snadno obejít a stačí k tomu málo. Jeden podpis na papír v přítomnosti dvou estébáků v Bartolomějské. Posledních deset minut prvního dílu seriálu nás přesvědčilo o tom, že Volha nebude jen komediální seriál, jak se od začátku mohlo jevit, ale že dojde i na temnější notu.
Casting měl šťastnou ruku. Role vychytralého vychcánka dostal na bedra Kryštof Hádek, jehož vzezření, a to uvádím ve vší úctě, si o podobné role přímo volá. Se stejným typem postavy se Hádek popasoval se vší bravurou i v uznávaném snímku Kobry a užovky.
Psali jsme
RECENZE Když Eve Ensler napsala v roce 1996 monologickou hru Vagina monology, otevřela dveře fenoménu, který se zabydlel na dlouhá léta…
Stejně excelentně je obsazena i jeho matka. Hraje ji současná největší hvězda české filmové a televizní tvorby Klára Melíšková. Matka Pekárková, protřelá servírka, předběhla dobu a už na začátku 70. let se stala jednou z průkopnic bezhotovostního platebního styku. Došlo jí totiž, že i když byly tehdejší socialistické bankovky kryty zlatem, tak ten největší zdroj bohatství a dobrého života se nachází mezi jejíma nohama a není na něj potřeba žádná čtečka bankovních karet. Pekárková ví, s kým se vyspat, aby se její syn dostal na vysněný flek řidiče Československé televize, ví před kým ulehnout na záda, aby se jí podařilo v době normalizační šedi získat pro rodinu větší byt a nečekat v nekonečném pořadníku.
Melíšková je v současné době na vrcholu zpěněné vlny vlastního talentu a popularity. Letos si odnesla cenu Českého lva za televizní minicyklus Podezření a před pár dny si z pardubického Grand festivalu smíchu odvezla ocenění za nejlepší ženský herecký výkon. Někdo by mohl nabýt dojmu, že je Melíškové všude plno, ale tak to není. Klára má ten výjimečný dar hereckého chameleonství, že i když se skutečně objevuje na obrazovkách velice často, pokaždé přichází se zcela jiným uchopením a jiným ztvárněním postavy. A nemůžete mít rozhodně pocit, že policistka Vírová má cosi společného s matkou Pekárkovou. Nemluvě s křivě obviněnou zdravotní sestrou.
Herecký chameleon Klára Melíšková jako matka Pekárková v seriálu České televize Volha. Foto: Yan Renelt, Česká televize (k užití pro média)
V Melíškové se dokázal po mnoha letech projevit další extrémní talent českého ženského herectví. Od sametové revoluce se tak děje potřetí. Prvním z nich byla Ivana Chýlková na počátku 90. let. Ta ale v poslední době ke škodě nás diváků z televizních obrazovek i filmových pláten dost vycouvala. Druhým velkým talentem byla svého času Aňa Geislerová. Její lehce neurotické a neklidné herectví ale časem steklo do jedné šarže a šablony, která začala s poměrně častým obsazováním trochu bít do očí. Koneckonců důkazem může být její podobně stylizovaná postava režisérky Válové právě v seriálu Volha. Nesporný talent ji ale nelze upřít.
Třetí nepřehlédnutelnou postavou Volhy je pak seriálová sekretářka Anety Krejčíkové. Už to lehce začíná vypadat, že Krejčíková spadla do herecké škatulky vizuálně sice různorodých, ale vždy a všude připravených rozhoďnožek. Aneta se však s každou další podobnou rolí prokousavá blíž a blíž k podstatě a k dokonalosti. A i když nám charaktery jejích postav mohou připadat jakkoliv nesympatické a jakkoliv jednoduché, jejich ztvárnění si vyžaduje bez debaty smeknutí pomyslného klobouku.
Seriál jako výkladní skříň veřejnoprávní televize zaměstnává řadu pracovníků i na poli trikových záběrů. Pozornému divákovi neunikly počítačem upravené záběry dostavby nového televizního areálu na Kavčích Horách. Naprosto špičkově pak působí prolínání původních dokumentárních záběrů ze 70. let s nově přitočenými hranými pasážemi. Toto hledání mezi archivními filmovými záběry údajně zabralo dramaturgovi a střihači Petru Pauerovi dva roky.
Velmi vnímavého diváka pak pobaví drobné reminiscence, kdy v seriálovém ději sledujeme rekvizitářku, jak odnáší z natáčecí plochy dvojici želv. Každému je v tu chvíli jasné, že se v ateliéru točí skvostný seriál Taková normální rodinka a nemusí o tom padnout jediné slovo.
Musím poznamenat, že už podruhé v krátké době mě seriál České televize velmi baví. Tím prvním bylo na počátku roku Dobré ráno, Brno. A v obou případech míří televize do svých řad a nenechává na sobě nit suchou. A to lze jen odměnit neutuchajícím potleskem.
Jen mě trochu mrzí, že díky televizním upoutávkám a hlavně kvůli trikovým machrům z veřejnoprávní televize, už teď víme, že Pekárkovo přání vézt ve volze samotného Goťáka se mu nakonec podaří.