ROZHOVOR: Rok 1948 ukázal, jak lehce stát ovládne média, říká Petr Mančal

Je právě sechs hodin, zahlásil 5. května 1945 do éteru Zdeněk Mančal, čímž rozpoutal nejen boje o rozhlas, ale i celé pražské povstání. Jeho příbuzný, rozhlasový a divadelní režisér Petr Mančal v rozhovoru pro server PrahaIN.cz připomíná odkaz národního hrdiny. Popisuje také historickou paralelu ve vztahu k veřejnoprávním médiím.

Jak jste jako dítě přijal fakt, že jste příbuzný národního hrdiny Zdeňka Mančala?

Už v osmdesátých letech, když jsem byl malý, se mi stávalo, že za mnou občas někdo přišel a vyzvídal, jestli je Zdeněk Mančal můj příbuzný. Ptal jsem se na to doma, a protože se o něm v té době veřejně mluvit nesmělo, táta mi vysvětlil okolnosti. Chodil k nám také bratr Zdeňka Mančala, Miloš Mančal, právník, který nám vyprávěl o Zdeňkovi a o všech událostech. Jako první přinesl magnetofonovou pásku, na níž bylo nahrané pražské povstání. Bylo trochu zvláštní si to pouštět už jako dítě. Takhle jsem se dostal k životnímu příběhu Zdeňka Mančala, revolučního hlasatele pražského povstání.

Pohltilo vás to? Stal se třeba vaším dětským vzorem?

Popisujete to naprosto přesně. Pořád říkám, že vedle Zdeňka Mančala a letce Františka Fajtla tu byl ještě Old Shatterhand – to byli mí tři hlavní hrdinové dětství.

Jak jeho odkaz přetrvává?

Nejčastěji se o něm hovoří v souvislosti s výročím 5. května 1945. Mezi historiky je však toto jméno známé nejen v souvislosti s pražským povstáním. Byl totiž odsouzen za spoluúčast v takzvané protistátní skupině do komunistického žaláře.

Mezi politiky jsme 5. května před Českým rozhlasem slyšeli řadu proslovů. Co vás zaujalo?

Proslovy jsem vnímal jako obecná shrnutí, ale stále musíme myslet na to, že za nimi byli konkrétní lidé. A ti činili kroky, které je ohrožovaly na životě – nejen je, ale i celé jejich rodiny. Představte si, že v budově Českého rozhlasu máte schovanou uniformu prvorepublikové československé armády a čekáte na okamžik, kdy dáte povel k celonárodnímu povstání proti nacistům. Zdeněk Mančal po celou dobu druhé světové války čekal na signál z odbojových skupin. Sám nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Do protektorátního rozhlasu v podstatě nastupoval se zadáním vyčkat na signál, kdy může toto ohlásit, ale netušil, že to bude trvat tolik let. Do té doby musel hlásit věci tak, aby zakryl svou pravou identitu.

... a pak pronesl legendární hlášení.

Ze 4. na 5. května přespal ve studiu, aby hned ráno v šest mohl ohlásit „Je sechs hodin“ a odstartovat pražské povstání. Zanedlouho tam naběhly desítky esesáků, kteří pročesávali celou budovu a hledali, odkud se vysílá. Jelikož to bylo ve vnitrobloku a byly strhané německé nápisy, nemohli se orientovat a nikoho nenašli.

A nebyl to samozřejmě jen Zdeněk Mančal. Nemůžeme upřít hrdinství jeho dvěma kolegům – byli to také další dva hlasatelé, Stanislav Kozák a Otto Král. Lidé, kteří šli do obrovského rizika.

Někteří řečníci uváděli, že váš příbuzný vybojoval svobodu nejen pro národ, ale také pro Český rozhlas. Myslíte, že je teď kvůli plánované změně financování znovu ohrožena svoboda veřejnoprávních médií? 

Víte co, myslím si, že v souvislosti s návrhy, které přicházejí od současné vlády, nemůžeme klást rovnítko mezi dneškem a tím, co se dělo v roce 1945. To je jedna věc. Druhá věc je, že pokud někdo bojoval za svobodu státu či národa, za osvobození od okupantů, pak v roce 1948 skutečně došlo k tomu, že naši spoluobčané, kteří uvěřili myšlence komunismu, byli ochotni vyhazovat své kolegy z práce, protože se nepřiklonili na jejich stranu. Tehdy už došlo k zásahu do svobodného vysílání a tehdejšího média – Československého rozhlasu. A tady bych možná viděl malou paralelu.

V čem spočívá?

Protože když si tehdy komunistický režim osedlal média a zestátnil je, měli bychom s touto historickou zkušeností být velmi opatrní vůči zestátňování médií. Nikdy nevíme, kdo nám bude vládnout, kdo bude ministrem odpovědným za média. A přestože budou existovat mediální rady, hrozí, že přes financování bude třeba rozhlas donucen k různým ústupkům na poli svobodné či investigativní žurnalistiky, ale i ve výrobě dalších pořadů.

Vidíte rizika ještě někde jinde?

Například také ve škrtání financování, které je, pokud je závislé čistě na státu, vždy nejisté – nikdy netušíte, v jaké kondici stát bude a jak bude vláda chtít média financovat. Může tak dojít k trivializaci a narušení i běžné výroby, tedy rozhlasových inscenací, pohádek a zkrátka veškeré produkce určené pro veřejnost.