foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem/Dalibor Vácha
ROZHOVOR: „Když jsem četl vzpomínky letců, jak už je po válce, oni pořád sedí v Anglii a chtějí domů a zjišťují, že to nebrzdí Britové, ale jejich vlastní lidé doma… nevěřícně jsem zíral,“ řekl nám v rozhovoru spisovatel Dalibor Vácha, jehož primárním studijním pramenem je dvacáté století. Krom knih o Vlastovi Burianovi (Vlasta) a Vildovi Jakšovi (Vilda) je podepsán třeba také pod romány Smrt na kůru (ústřední postavou je Adolf Opálka) nebo M+ B+ M (Mašín, Balabán, Morávek).
Proč jste si vlastně vybral právě bádání dvacátého století?
Dvacáté století je asi mým osudem. V době, kdy jsem začal přemýšlet o čs. legiích v Rusku (svém prvním velkém tématu), byli naživu ještě někteří veteráni, stejně je to s mými ostatními tématy. Je to minulost, ale pořád ještě živá. A navíc, pro náš národ je dvacáté století dobou převratných změn a zásadně určuje naši současnost. Drama na drama, chtělo by se říct. A drama, po kterém téměř stačí natáhnout ruku a člověk se ho skoro dotkne.
Podle čeho vybíráte své hrdiny?
Musí mě vzít doslova za srdce. Musí tam být něco, čemu nedokážu odolat. U Buriana je to ohromný rozpor mezi tím, jak vysoko vystoupal a jak hluboko klesl. U Vildy Jakše ochota bojovat za něco vlastně tak abstraktního jako je vlast, ač mohl zůstat v poklidu v zázemí jako bývalá boxerská star, navíc jeho válka s vlastním strachem je cosi fascinujícího. U Tří králů odvaha hraničící se šílenstvím.
Zmíněná Trojice králů, Mašín, Balabán, Morávek, je hodna obdivu i s odstupem desítek let. S kým vším jste o tomto velice zajímavém období hovořil?
Ač velmi krátce, zásadně mi s jednou velkou otázkou ohledně pomocníků Václava Morávka pomohl Jaroslav Čvančara, velmi inspirativní pro mě je v této oblasti Eduard Stehlík, zajímavá byla také debata s bohužel již zesnulým Vladimírem Kučerou. V době, kdy píšu román, tak o něm mluvím se všemi a pořád, pomáhá mi to tříbit si myšlenky a formulovat věty, které pak nakonec třeba skončí na papíře. Oslovil jsem řadu pamětníků, aby mi povídali o protektorátu, nemuselo to být konkrétně o Morávkovi s Mašínem.
Pokud u tématu ještě zůstanu, neláká Vás odbojová činnost jako celek? Kdykoli se v ní hrabu já, narazím na jména, o nichž jsem dříve vůbec neslyšel. Naposledy se mi to stalo u Wilkové titulu Když přišli psi…
V současné době připravujeme pro Paměť národa comics o odboji, kde si s Michalem Kociánem „střihneme“ kapitolu o Zpravodajské brigádě, což je také ohromné téma. Nedospělí kluci vybudují organizaci, která pak vplyne do odbojového komplexu, jenž lze považovat za jeden z nejúspěšnějších odbojových „projektů“ vůbec. A celý odboj… na jednoho člověka je toho skoro až moc… ale jsou tam nádherné (většinou dost smutné) příběhy.
Když hovoříte se čtenáři, chápou ihned, že jde o beletrizované dějiny, tedy literaturu faktu zpřístupněnou do románů?
Obvykle ano, ale ne vždy a všichni. Někteří v nich hledají cosi, co v nich z logiky věci být ani nemůže – poznámkový aparát, rozsáhlý soupis literatury a pramenů… a někteří nechápou, že jako každý romanopisec vyjadřuji svým textem svůj názor, aniž bych si dělal patent na rozum a na universální pravdu. Ale v převážné většině čtenáři mé romány berou tak, že mi dělají radost – užijí si je se vším všudy a někdy tam najdou i poučení o věcech, o nichž předtím nevěděli. A pokud někdo nevidí, že je to román a polemizuje s tím, to je vlastně už jeho problém.
|
Dalibor Vácha (*1980) vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, nejdříve učitelství angličtiny a dějepisu a pak doktorský obor České dějiny. Jeho hlavním beletristickým zájmem jsou velké války dvacátého století a osudy Čechoslováků v nich, o první světové válce napsal romány Červenobílá (2014, oceněno literární cenou Knižního klubu) a Cestou (2016); o druhé válce pak Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017). Protože nezapomíná ani na literární fantastiku, na které vyrostl, vydal postapokalyptický román Nikam (2016) a povídkovou sbírku Jizvák Jim a další noční můry (2018). O rok později mu v nakladatelství Argo vyšel román z prostředí legií Za svobodu, v roce 2020 válečný román o slavných „třech králích“ M+B+M a v roce 2023 román Vilda o čs. Mistru boxu ve střední váze Vildovi Jakšovi.
zdroj: nakladatelství Argo
|
Druhou světovou válkou prochází nejen zmíněný odboj, ale rovněž Vlasta Burian a Vilda Jakš. Začnu u něho jako u tématu, byť odbočím. Co jste cítil, když jste poprvé zjistil, jak socialistická republika „vítala“ letce?
Když jsem četl vzpomínky letců, jak už je po válce, oni pořád sedí v Anglii a chtějí domů a zjišťují, že to nebrzdí Britové, ale jejich vlastní lidé doma… nevěřícně jsem zíral. Asi jako oni tehdy. Cítil jsem se hrozně zklamaný, do hloubi duše, do morku kostí. Jasně, a pak člověk ví, co s nimi komunisté udělali po roce 1948, to je ještě větší rozčarování.
Jak dlouho jste třeba studoval Jakšův život?
Já vždycky každé téma studuji několik let, než se pustím do psaní. U Vildy to bylo asi pět roků (paralelně jedu více témat, Vilda byl paralelně s Burianem a pořád ještě dobíhá, jak dopovím v odpovědi na poslední otázku). U většiny témat se mi to protíná časově, takže jako kdybych posledních asi deset let pracoval ve třicátých a čtyřicátých letech. Někdy mi připadá, že už v nich skoro žiju.
Šoa se vám vyhýbá zcela?
Já se vlastně vyhýbám šoa. Je to příliš děsivé, strašlivé, pro mě zcela nepochopitelné. Mám rád příběhy na hraně, ale tohle je příliš za hranou, něco, z čeho je mi natolik fyzicky špatně, že si nedokážu představit o tom psát (tedy, hlavně ponořit se tak hluboko do pramenů jako obvykle dělávám).
Vlasta Burian. O něm jsem psal už dva větší texty v souvislosti s vaším románem. Jakou kapitolu byste doporučil někomu, kdo skočí do knihkupectví a listuje?
V každém případě první a poslední. Ten rozpor vytváří hlavní dramatický konflikt celé knihy a celého Vlastova života, nicméně, i všechno, co je mezitím je sakra zajímavé.
Myslíte, že Morávka, Jakše, ale i plukovníka Opálku Češi vnímají jako hrdiny? Našel jste vlastně v pozdější době podobnou odvahu, jakou zejména Tři králové oplývali?
Neustále se setkávám s lidmi, kteří považují tyto jedince za hrdiny a jsou na ně hrdí, obdivují je, stejně jako já. A když jejich příběh zprostředkuji (nebo kdokoliv jiný) mladší generaci, užasnou a vlastně oněmí z toho, co ti lidé dokázali.
Když si představím mládence, kteří dokázali zapálit sudy s palivem na okupantských tancích v srpnu 1968, když si představím naše soudobé vojáky, kteří procházejí zahraničními misemi… když si představím všechny, kteří jsou schopni držet se pravdy… Dokážu si představit, že mezi námi žijí muži, kteří by se dokázali zachovat jako Tři králové, ženy, které by pomáhaly parašutistům i za cenu nejvyšší.
Na čem aktuálně pracujete? Stačí, že v myšlenkách.
V současné době pracuji na životopise boxera Franty Nekolného (tentokrát to nebude román, ale odborná záležitost), čímž navazuji na výzkum ohledně Vildy Jakše. Ani na toho nezapomínám, připravuje se jedno velké překvapení, snad na něj ještě letos dojde. A rád bych ještě vzlétnul s našimi druhoválečnými letci.