foto: Petra Kubicová, se svolením /Scarlett Wilková
ROZHOVOR: PrahaIN.cz před dvěma dny vydala recenzi nového románu Scarlett Wilkové s názvem Vekslačka. Autorka se znovu ponořila do hlubin jedné lidské duše, kterou nechala plout podstatnými dekádami naší historie. Od hluboké totality po sluncem prozářený kapitalismus…
Vy jste mi zase o něco víc otevřela oči. Vekslák je pro mě opravdu muž, nikdy jsem nad ženou neuvažoval. Měla byste na podobný druh zakázaného obchodu náturu?
Myslím, že co se týká černého obchodu a veksláctví za doby socialismu, není na místě rozlišování na oni a my, na ženy a muže, na to, jestli bychom na něco měli, či neměli náturu. Byznys se zbožím, které tady nebylo k sehnání, kvetl proto, že o ně lidé měli zájem. Kdybychom od veksláků nekupovali nejrůznější zboží, zahraniční peníze a bony- tedy poukázky, za které se dalo v prodejnách Tuzex nakupovat to, co běžně k dostání nebylo – tak by přece fenomén vekslování neexistoval. Všichni, kteří toužili po zahraniční hudbě, po kvalitní kosmetice, po džínách, se svým způsobem na černém obchodu podíleli a stát ho toleroval. Komunisté se na něm podíleli taky, i když byl oficiálně trestný. Takže, nebyly jsme my holky, které jsme sháněly bony na pěkné džíny, taky tak trochu vekslačky? Z tohoto pohledu jsem se v knížce pokusila tu dobu popsat.
Z Vaší knihy i naší minulosti připomenu jen tři výrazy: úderka, pásek, znárodnění. Když to spojím, mám před sebou tmu. Jak v tomto ohledu vnímáte růst preferencí Stačilo! Tedy koalice s KSČM v čele?
Tak já nevím, co tyto strany lidem slibují, nezajímám se o ně. Obecně ale lidé mají tendence vytěsňovat ze vzpomínek to špatné. Byli v té době mladí, třeba se měli dobře, když mlčeli nebo přímo v komunistické straně byli. Třeba jim současný svět připadá příliš složitý a mají pocit, že dříve byl život jednodušší. Fakt nevím, osobně to sice nechápu, ale třeba si prostě jen minulou dobu idealizují. Což samozřejmě může být nebezpečné.
Neměla jste při psaní své knihy deprese?
Proč deprese? Doufám, že je zábavná, odehrává se v atraktivním prostředí peněz a nelegálního byznysu. Její podstatou je milostný příběh, láska. Já při psaní nemívám deprese, pro mě je psaní absolutní radost.
Shrnout tak barvitý příběh ženy do 330 stran, to je kumšt. Škrtala jste? Zasekla jste se v nějakém momentu?
Když dám pracky na klávesnici, nějak se mi tam samy rozběhnou, ten příběh se valí dál a dál. Někdy nemám přesně vymyšlený konec. Někdy naopak mám začátek, konec a teprve pak vyplňuji prostor mezi tím. Ale neznám zatím pocit, kdy bych se zasekla, vracela se, natož velké úseky textu škrtala.
Kdo byl Vaším prvním čtenářem?
Zásadně vždy hotovou knížku posílám do nakladatelství a věřím lidem, kteří v něm pracují. Vím, že kdyby se jim něco nezdálo, řeknou mi to. Zatím řekli, že dobrý.
S kolika lidmi, kteří Vás pro psaní Vekslačky inspirovali, jste hovořila?
Já nepracuju tak, že bych vymyslela téma knihy a pak sháněla lidi, kteří mi k němu nějak budou užiteční. Často a ráda si povídám s pamětníky historických událostí průběžně, takže mám naposlouchány stovky příběhů. Když mám pocit, že by se daly zužitkovat, použiju je do knížky. Takže Vekslačka je fikce. Ty různé situace, které ji tvoří, se v minulosti odehrávaly běžně. Jestli třeba myslíte to, že se někdo oběsil, protože kvůli měnové reformě přišel o peníze, no tak takových případů v padesátých letech bylo fakt hodně. Já vlastně nedokážu u svých knížek říct, co je fikce a co mi někdo vyprávěl. A myslím, že je to vlastně jedno. Nedělám literaturu faktu, už nedělám dokumentaristiku, píšu jen romány…