foto: Petra Kubicová, se svolením /Scarlett Wilková
ROZHOVOR: Některá tajemství by měla zůstat navždy skryta. Je lepší nevědět, že hrdinové, kterým jsme vystavěli pomníky, ve skutečnosti mnoha lidem ublížili. Živa, Ludmila, Slávek, Ondráš i Karel mají co tajit. Ale kdo je může soudit, když prožili mládí v době, kdy se obyvatelé Beskyd báli partyzánů stejně jako německých vojáků?
A lze rozpoznat dobro od zla, když máte nevratně zjizvenou duši? Hory na Valašsku dodnes skrývají příběhy velkých lásek a nenaplněných snů. Nadešel čas je vyprávět…
Právě dnes vychází román Když přišli psi spisovatelky Scarlett Wilkové. PrahaIN.cz měla možnost jej číst s týdenním předstihem. Za tuto možnost děkujeme společnosti Albatros Media.
Současnost nabízí nepřeberné množství textů, velmi často zaměřených na detektivní prózu. Autoři kombinují, šponují napětí, přitom rostou. Pokud zůstanu na půdě bývalého Československa, zmíním Jiřího Březinu, Davida Urbana, Vladimíra Zlého, Juraje Červenáka, Kristýnu Trpkovou, Kateřinu Surmanovou nebo Michaelu Klevisovou. U nich nešlápnete vedle. Pak je tu celá řada překladové literatury a literatury faktu.
A někde na pomezí se zřídkakdy objeví dílo, jehož přesah se špatně posuzuje, natož hodnotí. Zmíním hlavně tři ženy: Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou a Scarlett Wilkovou. Když přišli psi je román zasazený do konce druhé světové války, do podmanivého a těžkého kraje Beskyd a táhne se až do nejsilnější fáze vlivu komunistické strany. Na několika osudech, velmi plasticky zobrazených, poznáte sebe, své blízké, ale i ty, které byste nejraději vygumovali z hlavy. Osudy jsou o to silnější, že nevytváří vzdušné zámky. Ta jejich bolest i láska je reálná, věrohodná a každý se do ní dokáže vžít. Že autorka umí psát, nemusím zdůrazňovat. Na románu jsou nejcennější dvě polohy: syrovost a opravdovost. Po dočtení ve vás navíc zůstane.
Aktuální román. Foto: Albatros Media, se svolením
Dnešní doba je velice korektní. Těžká témata, ve vašem případě zrada a touha po moci, mnoho lidí raději potlačí. Proč jste si vybrala právě je?
Touha po moci, zrada, stejně jako láska jsou přece běžné v každé době. Jsou to věčná témata. Lidé, kteří mají ukrutnou potřebu ostatní dirigovat a podlehnou pocitu, že jsou výjimeční, byli, jsou a budou. Ale čím je doba navenek korektnější a společnost řeší bezvýznamné banality, tím více se lumpům daří. Protože se často skrývají právě za tou korektností.
První, co čtenář vidí kromě obálky je název. Když přišli psi. Psy si v těchto konotacích vybavím především s transporty do Osvětimi. Proč jste zvolila právě je?
Jedna stará dáma mi vyprávěla, jak se během války v Rožnově pod Radhoštěm usadili němečtí vojáci se stovkami psů. Šlo o součást akce Tetřev, kdy nacisté došli k závěru, že se partyzánský odboj v Beskydech rozmohl poněkud moc a rozhodli se tomu udělat přítrž mimo jiné s pomocí psů. Představila jsem si tolik stejných německých ovčáků na jednom místě, jejich štěkot, zvuky, jak to místní lidé museli prožívat, jak se báli. Připadalo mi to fascinující. Ale nerada bych, aby z toho vyplynulo, že němečtí ovčáci jsou nějaké krvežíznivé bestie. Copak oni mohli za to, že byli cvičení k děsivým úkolům, že je vojáci využívali?
Máte pravdu. Jaká postava se vám vlastně v hlavě při tvorbě příběhu narýsovala jako první?
Před časem jsem sledovala, jak se dva celkem bezvýznamní komunální politici arogantně a přezíravě chovali k občanům. Obyvatelé jednoho ostravského obvodu si stěžovali na konkrétní reálné problémy, chtěli je probírat a pánové jim říkali věty typu: Jak si dovolujete nás kritizovat? Co tím sledujete? Kdo vás poslal? Bylo to směšné a děsivé zároveň. Tehdy mě napadlo, že vytvořím mladíka, který se takto bude chovat. Psal se skvěle.
Scarlett Wilková je novinářka, která se psaní se věnuje od chvíle, kdy po maturitě nastoupila do redakce podnikového časopisu v Ostravě. Poté pracovala pro různá média, posledních dvacet let píše především pro Magazín DNES, kde se zaměřuje na rozhovory a témata týkající se společenských trendů. Podílí se také na neziskových projektech týkajících se problematiky života lidí v seniorském věku. Spolupracuje se společností Post Bellum provozující databázi Paměť národa. Foto: Petra Kubicová, se svolením
Počítám, že některé skutky jsou podloženy. Můžete říct, kolik času jste trávila dobovými svědectvími?
Řadu let jsem natáčela vyprávění pamětníků různých událostí pro Paměť národa, takže se na mě zajímavá svědectví valila ze všech stran. Mimo jiné jsem poslouchala právě povídání pamětníků z Beskyd, takže jsem použitelného materiálu měla spoustu.
Co mladého čtenáře vzdáleného druhé světové válce i partyzánským bojům (životům) přiměje číst?
Kluci a holky, kteří žili za války a po ní, měli stejné sny, touhy a přání jako dnešní mladí lidé. Jistě, neexistovaly mobily, necestovalo se, žilo se výrazně skromněji, ale zároveň chtěli totéž, co chceme my nyní: lásku, pěkné bydlení, dobrou práci, peníze, zábavu. Jen jim to komplikovala válka a pak komunisté, takže museli dělat důležitá životní rozhodnutí, být stateční nebo zbabělí. Mně baví představovat si, jak bych se v takové době chovala. A hodně mých mladých čtenářů říká, že se taky tímto způsobem nad mými romány zamýšlejí. Já bych mladé nepodceňovala, je mezi nimi mnoho těch, které příběhy z historie baví.
A naopak: co byste doporučila ke čtení těm, kteří o dané problematice v Beskydech ale i jinde na Moravě doposud neslyšeli?
Když přišli psi. To je jasné, nic jiného!
Jako jsem zmínil konec války, pro řadu mladých je nicneříkající pojem Vítězný únor, kde těch vašich Slávků byla hromada. O růstu voličské obliby koalice Stačilo! Asi nemusím dlouze mluvit. Co s tím?
Slávků je pořád všude hromada. Ale stejně tak v každé době byli a jsou lidé poctiví, slušní, dobří. Já záměrně nejsem aktivní na sociálních sítích. Prostě se tam vyskytovat nemůžu. Kdykoli s tím prostorem přijdu do kontaktu, mám pocit, že lidé jsou sebestřední, vše kritizující, že se zbláznili, protože věří naprostým nesmyslům a lžím. Ale reálný svět je jiný. V něm se právě setkávám s lidmi chytrými, milými, obdivuhodnými, kteří nehledají jednoduchá řešení, umějí přemýšlet. Takže já budoucnost nevidím jen černě. Přesněji, ze všech sil se snažím ji nevidět černě.