Sedm sekund od vítězství. Zákulisí soutěže Na lovu. Zážitek, který stojí za to

REPORTÁŽ: Soutěže! Pro mnoho z nás to slovo zní jako kouzelná mantra. Soutěže vždy patřily v rozhlasovém a zvláště televizním schématu k těm nejoblíbenějším pořadům. V nedávné historii patřila k těm nejúspěšnějším hra Chcete být milionářem? Televize Nova měla tehdy v roce 2000 skvělý nápad, zakoupit licenci na tuto soutěž. Mnohatisícové zástupy soutěžechtivých lákaly milionové výhry (hrálo se až o deset milionů korun). Dnes patří k nejoblíbenějším soutěžím AZkvíz a Kde domov můj na České televizi a především soutěž Na lovu na obrazovkách Novy.

Vidina výhry je pochopitelně hlavním tahákem, tak je tomu i dnes. I když se už rozhodně o miliony nehraje. Není to však jediný důvod, proč se lidé do soutěží hrnou. Nezpochybnitelným důvodem pro adepty štěstí je i možnost vidět se na televizní obrazovce, pozdravit z ní známé, pochlubit se jim. Další skupina si chce třeba na vlastní oči prohlédnout studio a nasát tu zvláštní atmosféru. Jiní prahnou po tom zažít adrenalin, který se dá předpokládat ve studiu během hry a jiní jsou jen zvědaví a chtějí si porovnávat s ostatními své vědomosti nebo dovednosti. A pak je tu skupina, která tak hodně miluje jakékoliv hry a soutěže, že prostě k těm deskovým a karetním chce přidat i účast v těch televizních.

Nepokrytě přiznám, že jsem velice hravý. Miluju jakékoliv hry. Už jsem si byl „soutěžně prohlédnout“ studio AZkvízu v Brně a studio Kde domov můj na Kavčích horách. Je celkem logické, že moje touha dospěla až k podání přihlášky do soutěže Na lovu.

Nejde to tak rychle

Zájemce o setkání s vynikajícím moderátorem Ondřejem Sokolem musím zklamat. Představa, že dnes podáte elektronickou přihlášku a za čtrnáct dní budete v televizi, je skutečně mylná a naivní. Musíte se obrnit trpělivostí. Vyplnění dotazníku a přihlášky na webových stránkách televize je první etapou dlouhé cesty. Po nějaké době ve vašem e-mailu přistane zpráva o tom, že na vás čeká konkurz.

Ten se provádí on-line, třeba z poklidu vašeho obýváku. Dostanete v rychlém sledu zhruba dvacet otázek, na které odpovídáte. Princip je stejný jako u samotné soutěže, jen vám neběží žádný čas, ale předpokládá se, že budete odpovídat rychle a svižně. Čas, který uběhl od podání přihlášky k on-line testu, byl v mém případě zhruba dva měsíce. To však není nic ve srovnání s časem, který uplyne od přihlášky ke konkurzu u soutěže AZkvíz. Tady jsem čekal téměř dva roky.

Ale zpět k soutěži Na lovu. Když úspěšně projdete konkurzem, čekáte na další e-mail. V něm vám produkce nabízí termíny natáčení. Natáčí se vždy několik dní za sebou, každý den tři díly soutěže, bez ohledu na to, zda je svátek, všední den či víkend. V termínech natáčení zaškrtnete pro vás vhodné termíny a znovu čekáte na e-mail z produkce. A znovu to trvá nějaký ten týden.

Pak se konečně dočkáte. Přijde vám další e-mail, že konečně nastal váš den D a míří k vám podrobné a ucelené informace. Z nich se dozvíte nejen den natáčení, ale také dostanete k dispozici přesný herní řád soutěže. Na oplátku musíte do televize odeslat fotografie vašeho zamýšleného oblečení ke schválení. Vyloučeny jsem drobné vzory a hlavně kostičky, které rozostřují obraz.

Aktéři se sjíždějí jako v knize královny detektivek

Natáčí se nedaleko Jesenice u Prahy v moderním televizním studiu. Na místo musíte dorazit nejpozději o půl osmé ráno. Už krátce po sedmé hodině připomíná situace úvodní dějovou zápletku z knihy Agathy Christie Deset malých černoušků. Sjíždějí se hosté, kteří se neznají, ale tuší, že ne všichni přežijí. Po očku pozorujete ostatní přijíždějící, odhadujete jejich možnosti, sice je neznáte, ale s o to větším zájmem navazujete první kontakty. Rozdíl je v tom, že vás není deset, ale patnáct a nevraždí se tu. Ale vyhazuje!

Třináct soutěžích z patnácti, ti všichni čekají, kdo se dostane do studia. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O půl osmé je první porada. Patnáct nešťastníků čeká ve štábní místnosti. Přichází režisér pořadu Michael Čech a zevrubně vysvětluje pravidla soutěžícím. Celou dobu vás pozoruje ostříží zrak produkční soutěže, ke které se nakonec přidá ještě producentka. Zraky těkají po adeptech, hodnotí je, odhadují, usmívají se. Úvodní porada, kdy jsou připomenuta pravidla a navíc dostanete řadu dobře míněných rad na natáčení, končí zhruba po 50 minutách. Skupina adeptů na deset minut osiří a pak přichází první lámání chleba. Každý natáčecí den vznikají tři díly pořadu. Každému zúčastněnému tak nesedí počet adeptů. Je jich přece patnáct, to znamená o tři více než je potřeba. Televize se tak jistí pro případ, že by někdo ze soutěžících na poslední chvíli nedorazil. Produkční rozděluje adepty do tří soutěžních týmů a se třemi se loučí. Pro dnešek byli jen náhradníky. Ta nešťastná trojice ale nemusí truchlit dlouho. Brzy budou pozváni do soutěže znovu a tentokrát se už podle pravidel stát náhradníky nemohou.

Hodiny a hodiny čekání

Každý ze soutěžních týmů má k dispozici jednu unimobuňku. V ní je stůl, čtyři židle a štendr na oblečení. První tým má výhodu. Dostává se hned do rukou produkčního týmu a připravuje se na vlastní soutěž. Druhý a třetí tým zatím obývá svoji stavební buňku a čeká. K dispozici je cateringový stan s pestrou nabídkou nápojů a jídla a s příjemnou a rozesmátou obsluhou. Jsem součástí třetího týmu.

Čas se neskonale vleče. Od deváté hodiny vlastně posedáváte na místě, procházíte se, míříte ke cateringu na kafe a na cigáro. Seznamujete se blíž se svými kolegy, zjišťujete, odkud jsou, co je baví, jaké je jejich povolání. My jsme v týmu v poměru muži – ženy 2:2. Pocházíme z Prahy, Kladna, Přibyslavi a Českých Budějovic. Můžete se také domlouvat na taktice závěrečného boje, nicméně, ale protože netušíme, jak dopadne kolo úvodní, je to všechno jen pouhá teorie.

Lovci jsou utajení do poslední chvíle

Jedna z klíčových otázek, která se v týmu probírá, je jméno obávaného lovce. Musím přiznat, že opravdu jako soutěžící netušíte, kdo to bude. Štábu se to podaří utajit až do poslední chvíle. Porotci jsou drženi ve zvláštní místnosti, ze které nevycházejí a mají vlastní speciální vchod.

Jméno toho, který vás má ulovit, se dozvíte až v okamžiku, kdy vyjde první tým ze studia. Ale ani to vám moc nepomůže v rozhodování, koho vyfasujete vy. Lovec se může ten den klidně opakovat, nebo nastoupí někdo jiný.

Tak vypadá studio a produkční, která vám poradí odkud kam vyrazit a dojít. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po několik hodinách čekání máte v žilách mnoho litrů kávy, v plicích mnoho kouře z mnoha cigaret a s týmem jste spojeni tak, že už tvoříte skoro jednu rodinu. Zhruba ve 14 hodin přichází kostymérka a kontroluje oblečení. Na natáčení si máte přivézt alespoň dvoje. Jejím úkolem je pro vás vybrat to lepší, zároveň celý tým barevně sladit a vyřadit z nabídky svršků nevhodnosti.

Když je rozhodnuto, co budeme mít na sobě, směřujeme do maskérny. S pány je méně práce, jen zamaskovat nerovnosti, pudr, make-up sjednotí barvu a učesat. Kolegyně se v maskérně zdrží, ale výsledek stojí za to.

Hlavní slovo mají střihači

Nalíčení, načesaní čekáme znovu ve štábní místnosti. Přichází scénáristka. Dostává z nás zajímavosti z našeho života, aby se Ondřej Sokol měl na co ptát. Minuty se vlečou ještě pomaleji než předtím. Přicházejí zvukaři, nasazují porty na oblečení. Pak už míříme všichni členové týmu do studia.

Tady se nás ujme produkční a máme dvacetiminutovou instruktáž o tom, jak se ve studiu správně pohybovat. V orientaci pomáhají značky na podlaze. Když vám tým radí, jakou částku si máte vzít, musíte se točit zdánlivě nelogicky čelem přes kameru, nikoliv od ní. Lidé, kteří kdy stáli na jevišti, mají výhodu, znají to z divadla.

Znovu přichází kostymérka s maskérkou a upravují, co ještě upravit jde. Zkoušejí se světla, zapudrovává se, co se ve světle lesklo. Mně osobně zrazují chlupy na uších. V kuželích světla svítí, tak přibíhá maskérka s nůžkami a stříhá. Kostymérka lepícím válečkem odstraňuje poslední smítka.

Ještě dřív než dorazí moderátor, natáčí se minipředstavení každého ze soutěžích. Čtyři věty na kameru číslo 7. Skvělá práce. Zvládáme to.

Dodáváme si jako tým optimismu. Začínáme. Každý vstup a záběr se natáčí zvlášť. Mezi tím technici přidělávají pro moderátora čtecí stolek, po úvodní minutě, kdy sbíráte pětitisícovky, se zase odmontuje, tak to jde pořád dokola. To všechno dokáže některé docela paralyzovat.

Nervozita hraje svoje

Moderátor Ondřej Sokol s námi vede nezvykle dlouhý rozhovor. Každý, kdo sleduje tuto soutěž v televizi, tak ví, že stopáž přesahuje mnohonásobně to, co je vidět výsledně na obrazovce. O to se postarají střihači.

Uškudlil jsem 45 tisíc a čekám, který lovec má za úkol mě o ně připravit. Chtěl bych Kvízovou dámu, ale nemůžu si vybírat. Za zvuků znělky vystupuje z rudého prostoru Jakub Kvášovský alias Kalkulátor.

Zajímavým pravidlem, o kterém nemají diváci u obrazovek ani ponětí, je skutečnost, že nad položenou otázkou se třemi možnostmi můžete ve studiu přemýšlet nad odpovědí třeba deset minut. Časový limit pěti sekund, který slyší na televizních obrazovkách diváci, se automaticky spustí až v okamžiku, kdy buď soutěžící, nebo lovec označí svoji odpověď.

Sedm sekund chybělo k vítězství. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Lovci unikám a vracím se zpět ke stolku. Kalkulátorovi nakonec utečeme hned tři, jen Josef má smůlu a musí náš tým opustit.

Zážitky k nezaplacení

Do finálové štvanice míříme tři. Nervozita stoupá. Dvě minuty jsou tak děsivě rychlé a přitom se ale vlečou tak pomalu. Uhráváme čtrnáct políček. Zdánlivě je to málo, ale podaří se nám Kalkulátora několikrát vrátit. Přesto musíme kapitulovat sedm sekund před vypršením limitu.

Soutěž končí. Nelitujeme, že si neodnášíme žádné peníze. Ty vzpomínky a zážitek mají rozhodně větší cenu. Pro mě je největším překvapením obrovská rozloha vlastního studia. Téměř každý soutěžící přichází do studia s velkou nervozitou, štáb je ale velmi milý a pozorný a snaží se z každého tu nervozitu setřást, a to včetně obávaných lovců.