foto: Albatros Media, se svolením/Štěpánka Cimlová
ROZHOVOR: Originální cestopis od učitelky a influencerky Štěkánky, zní stručný popisek pro nový titul Štěpánky Cimlové „Můj kousek Himálaje“ (EDIKA, 2025). Už když jsem četl anotaci a seznámil se s dosavadní činorodostí autorky, uviděl jsem před sebou něco mezi Marcem Polem a Terezií z Kalkaty. Její samostatné odpovědi pro naše čtenáře zmíněný pocit ještě prohloubily. Nahlédněte do míst, která mnoho z nás poznává maximálně ze stránek časopisů Koktejl a National Geographic, ovšem bez filtrů…
Můj kousek Himálaje je překrásně zlomená kniha. Stejně tak má kvalitní papír a ideálně hravé ilustrace / grafiku. Kolik času jste s touto částí trávila?
Knížka vznikala intenzívně půl roku hned zčerstva po návratu z cesty, přičemž poslední měsíc mám popravdě v mlze. Bylo třeba vzít tři hektické, našlapané měsíce v Himálaji, všechny situace, všechna dobrodružství, lidi, vztahy a zážitky a do něčeho je zformovat. Takže jedna linka byl text, děj, který běžel jako samostatný film, a druhá obal, pocit, vizuální podoba, kterou textem úplně nevyjádříte. Naštěstí mám v Albatrosu už zajetý tým, výbornou redaktorku Evu, která rozumí splašenému autorskému mozku a umí ho nenásilně nasměrovat k cíli, a talentovanou grafičku Alenu, která nevím, jak to dělá, ale každou mou knížku vytvoří tak, že cítím, že je skutečně „moje“. Práce na textu a na vizuální podobě potom probíhaly současně, protože to jinak ani neumím, a týmově. Ilustrace jsou moje, a některé z nich mi vznikly v hlavě už v momentě, kdy se daná situace děla. Jinak na knížce pracoval dost velký tým lidí, včetně zkušebních čtenářů i přímo lidí, o kterých příběh vypráví. Je opravdu vymazlená, nepodcenili jsme žádný detail. Když do práce na ní zahrnu i samotnou cestu do Himálaje, tak si říkám, že šlo možná o nejnáročnější věc, kterou jsem kdy podnikla. Jak fyzicky, tak hlavně emocionálně. Myslím, že je to úsilí na výsledku znát, jsem na ni pyšná.
Když slyším Himálaje, zní to téměř romanticky. Váš popis místa, od smradu po nezpevněné silnice, mě trochu vrátil do neznámé reality. Dá se na tento způsob života zvyknout?
První dojem z návratu do rozvojové země po dlouhé době byl opravdu šok. Nicméně je třeba rychle přemýšlet, jak píšu v knížce. Buď zůstanete hloupým turistou a evropským zhýčkancem a budete nadávat, že silnice drncá a KFC není pravé, ale nějaký fejk, anebo se probudíte do reality, že takhle žije většina světa a naše rovné silnice, nablýskané obchoďáky a dostupné jídlo, je ta výjimka, ústřel od normálu, že divní nejsou oni, ale my, a adaptujete se. Troufnu si říct, že mentálně mi to problém nedělá, ale tentokrát mě zradila fyzická kondice, protože jedna věc je chybějící komfort civilizace a druhá skutečně objektivně náročné podmínky jako vysoká nadmořská výška nebo fobie z výšek. Se vším se dá pracovat, všechno rozchodíte, ale může být dost náročné, když se toho sejde víc, když potřebujete zároveň fungovat nebo když třeba přijde nějaká nemoc. Každému bych ale moc doporučila vyjet kamkoliv mimo Evropu, zkusit tam pracovat, pobýt déle, zkusit se přenést přes to, že věci a lidi vypadají jinak a skutečně něco s místními lidmi zažít, pokusit se něco vybudovat. Pak totiž zjistíte, že lidi jsou všude úplně ale naprosto stejní.
Zdůraznila jste dril, jaký podstupují tamní žáci. Lze jejich výuku vůbec porovnat s naší?
Navštívili jsme celkem čtyři školy, dvě v Indii a dvě v Nepálu. Každá škola byla jinak vedená, některé byly soukromé, některé částečně státní, takže i výuka byla dost rozdílná. Obecně se dá říci, že čím méně kontaktu se západním světem, tím byla škola konzervativnější, tím větší důraz byl kladen na dril a poslušnost a děti trávily ve škole i víc času. Na té nejkonzervativnější a zároveň největší, v údolí Spiti v Indii, kterou navštěvovalo 1.000 dětí, žily děti na internátu už od tří let a bylo běžné, že se domů vracely jenom na velké zimní prázdniny (v himálajském regionu jsou kvůli přírodním podmínkám hlavní prázdniny roku v zimě). Klade se zde velký důraz na objem a složitost učiva a vedení školy věří třeba i tomu, že trochu stresu v podobě nedostatku spánku prospívá výkonu ve škole. Takže děti chodí spát ve 23:00, vstávají v 5:00 a v bdělém stavu se pak udržují konzumací kávy. My už víme, že vzdělávání není o času, ale hlavně o efektivitě a odpočinek je důležitý, ale v tradičním indickém pojetí je vzdělávání velmi monotónní, jednotvárné, založené na memorování. S informacemi se nijak nepracuje, prostě se jenom nahrnou do hlavy a vychrlí do písemného testu, ústní projev se také výrazně nerozvíjí. Naštěstí si vedení škol uvědomuje úskalí takové pedagogiky a jsou otevřeni změně. Proto se rozhodli spolupracovat s organizací Himálajský patron a pozvali si dobrovolníky z řad českých učitelů a jiných profesí, aby dětem výuku na dva týdny obohatili zajímavými předměty a metodami. Místní učitelé i vedení školy tak získají cenný zdroj inspirace a následně i finanční podporu, takže se dají realizovat zajímavé změny.
|
O autorce:
Ing. Štěpánka Cimlová (*1987), na sociálních sítích známá jako Štěkánka the Učitelka, je úspěšná influencerka, učitelka a autorka.
Po mnohaleté praxi v soukromém a státním školství, v Česku i v zahraničí, se v roce 2021 rozhodla vtrhnout na Tiktok a otevřít tam téma nekalých pedagogických praktik ve školství. Její videa s tématy jako „Když na tebe učitelka řve, není to normální“ nebo „Nemůžeš dostat pětku za neodevzdaný úkol“ pravidelně dosahují více než milionových zhlédnutí na všech platformách a budí značný rozruch i mimo sítě.
Štěkánka je tak známá jako neoficiální ombudsmanka školáků a rodičů na straně jedné a postrach špatných učitelů na straně druhé.
Jako studentka prošla školskými systémy Kanady, USA a Francie. Jako učitelka českou základní školou, střední školou a učilištěm. Učila angličtinu, ekonomiku a informatiku.
Zdroj: Albatros Media
|
Co učebnice, úkoly. Funguje to jako u nás?
Učebnice, které jsem viděla, nejsou nijak výrazně jiné, než jaké vidíme u nás na běžných základkách. Rozdíl je spíš v tom, jakým způsobem se s nimi pracuje. V Indii je stále běžné, že se děti učí celé odstavce nazpaměť, a to někdy i v jazyce, kterému úplně nerozumí, třeba v angličtině, hindi nebo tibetštině, což může, ale taky nemusí být jazyk, kterým mluví doma.
A úkoly?
Úkolů je samozřejmě také hromada. Ve škole v Nepálu mě zaujalo, že učitelé si nedělají na hodiny žádné přípravy, prostě jenom otevřou učebnici a s dětmi ji projdou. Řekla mi to v rozhovoru ředitelka, která si to však přála změnit. Sama vede velmi zajímavý život, přes deset let pracovala v USA v korporátu a přála by si, aby její učitelé na sobě také pracovali.
Všímám si řady dobrovolnických projektů. Vidíte za ty roky změnu?
Na jedné ze škol, v Malém Tibetu, působí Himálajský patron už sedmnáct let, takže tam už sedmnáct let každý rok přijede skupina zhruba dvaceti dobrovolníků a něčím zajímavým výuku obohatí. Byly vědecké ročníky zaměřené na chemii, fyziku, byly už i „měkké“ dovednosti jako prezentační schopnosti, děti pracují v laboratořích, modelují na počítačích, pracují třeba i se 3D tiskárnou. Škola má nejlepší akademické výsledky v regionu a někteří absolventi nastartovali velmi úspěšné kariéry, jeden například ve filmovém průmyslu. To by bez každoroční pedagogické inspirace nebylo možné. Do školy zároveň proudí peníze českých soukromých dárců (patronů), takže se může plánovat rozvoj kampusu. Škola má krásné budovy pro laboratoře a učebny a staví se další. Projekt je zkrátka po všech stránkách úspěšný, proto se vloni organizace rozhodla podpořit další školy. Testovací spolupráce zatím probíhá na výbornou, tak se budeme těšit na výsledky.
Jak tamní obyvatelé vnímají situaci v Evropě, zdali vůbec…
Pokud máte na mysli válku na Ukrajině, tak si troufám říct, že velmi málo a velmi vzdáleně. Myslím, že Indie daleko víc řeší pro ně velmi blízké a aktuální nebezpečí plynoucí ze sporů o území s Pákistánem. Malý Tibet, neboli Ladakh, je sice nově naštěstí snad autonomní území, ale sousedící Kašmír je poněkud riziková oblast. Vojenská přítomnost je v oblasti cítit, vojáci jsou prezentováni jako hrdinové, komunita jim vzdává hold a děkuje za obranu. V rámci oslav dne nezávislosti Indie, kterých jsme se účastnili, děti například předváděly celkem drastické boje, bitvy a dramatická úmrtí a soutěžily v pochodování. Myslím, že opět narážíme na drsnou realitu, že pro velkou část světa je blízkost války prostě běžný jev. Na druhou stranu v Nepálu válku neřeší, Nepál totiž nikdy nebyl ani kolonizován. Ředitelka školy ale jednou řekla větu, ze které mě mrazí. Řekla, že v Himálajích leží určité nerostné bohatství, a jestli se někdy Čína rozhodne si ho vzít, nikdo ji nezastaví. Občas ji prý v noci budí zlý sen, že v kamenných uličkách vesničky slyší rachotit pásy čínských tanků.
Co Vám nejvíc chybí, když se probudíte doma?
Pocit, že žiju něco opravdového, co má smysl. Pocit, že všechno je možné. Už se těším na další léto a další díl našeho dobrodružství.