foto: Archiv J. Růžičky, se souhlasem/Jiří Růžička
ROZHOVOR: Miloslav Švandrlík se při přípravách filmového zpracování svého humoristického románu Doktor od Jezera hrochů rozhodl začít pracovat na synopsi pro možné knižní i filmové pokračování. Už to ale nestihl. K dokončení byl následně přizván humorista Jiří Růžička, jehož Hrdina od Jezera Hrochů je nejen vtipný, ale je také doprovázený ilustrátorem Petrem Urbanem. O obou můžeme prohlásit, že jsou velmi sví…
Jirko, jaká byla anabáze předcházející Hrdinovi od Jezera Hrochů?
V roce 2017 jsem poslal programovému řediteli Albatrosu humoristickou novelu Šťastnej jako Blecha (původně se jmenovala Ve spárech úsměvu) o člověku, který se následkem úrazu usmíval i v situacích, ve kterých se to nehodilo, a díky tomu zasáhl i do dějin.
Ředitel text přeposlal Nakladatelství XYZ a bylo to. Jenže knížka se moc neprodávala, skoro nikdo o ní nevěděl, a tak po mně nakladatelství už nic dalšího nechtělo. Záhy se ale situace obrátila a já dostal nabídku pokračovat ve Švandrlíkově bestselleru. Obdržel jsem podklady o možném dějovému vývoji, ale zároveň mi zůstala plná tvůrčí svoboda. Do děje mi vůbec nikdo nezasahoval, nakonec jsem vycházel jen ze svých nápadů. Po odevzdání textu komunikace ustala a teprve před vydáním mi přišlo pár návrhů k upřesnění formulací.
Knížka obsahuje řadu ilustrací Petra Urbana. S tím se už čtenář nesetká ani v časopisech. Čí to byl nápad?
Petra Urbana oslovilo nakladatelství, já to jenom s radostí přivítal. Okořenil to perfektně.
Kresby výklad nepotřebují. Foto: PrahaIN.cz
Na dnešní dobu použil v několika případech dost ostrý tón. Vadilo to někomu v nakladatelství, musely se třeba některé vtipy, ač souvisí s dějem, upozadit?
O problémech s ilustracemi nic nevím, ale předpokládám, že žádné nenastaly. Nakladatelství muselo vědět, do čeho s Petrem Urbanem jde (usmívá se).
Jak jste se literárně setkal se Švandrlíkem?
S Miloslavem Švandrlíkem jsem se literárně setkal jen letmo. Na rovinu přiznávám, že nejsem pilný čtenář. Na Švandrlíkovi nejvíc obdivuju, jak si dokáže udržet vtipný nadhled i u témat, která jsou ve své podstatě hodně smutná. Třeba Černí baroni. Krásně dokáže zesměšnit blbost. Když na něco nemůže, alespoň si z toho udělá legraci. Nějak tak, ale obecně, to, myslím, formuloval Horníček.
Vnímáte jeho přesah ještě dnes?
Právě ta jeho schopnost vypořádat se humorem s lidskou blbostí mě inspiruje i dneska a je aktuální.
Díky filmovým zpracováním považuju postavu Čeňka Dobeška, a pochopitelně Kefalína za velmi známé. Zvládnul byste například i pokračování osudů PTPáků?
Příběh Čeňka Dobeška a chásky z jeho okolí jsem mohl svobodně vyfabulovat, kdežto osud PTPáků je uzavřený a daný, musel bych do něj vložit něco nového a pravdivého a to nemám. Na pokračování jejich osudů bych si tudíž netroufl. Taky by to byla příliš velká drzost.
Hrdina od Jezera Hrochů. Foto: PrahaIN.cz
Humoristická literatura je pro mě až na několik výjimek (Jirotka, Boček, Hašek, Hartl) pole neorané. Jak se v ní cítíte v dnešní době, kdy se člověk pomalu bojí vyslovit názor?
Trochu opuštěně. Občas mám pocit, že se humor přežil. V televizi střídá jedna detektivka druhou, zločinci a zločiny jsou in. A taky vážné a zásadní příběhy z minulosti, u kterých není pochyb, kdo je zlý a kdo hodný. Autoři mají často rádi bezpečné náměty, se kterými si nespálí prsty nějakou kontroverzí. Když vytáhnou z minulosti nějaké zásadní zlo (a že jich tam je) a kvalitně ho zpracují, mají zaděláno na úspěch. Samozřejmě to neodsuzuju, určitě je to zajímavá práce. U humoru je to podle mě složitější. Vždycky v sobě musí mít nějaký odkaz na současnost, na aktuální žití, aby se mu čtenář zasmál. Jenže co je pro jednoho vtipné, druhý může pochopit jako nekorektní urážku, diskriminaci, vzývání genderových stereotypů, mužský šovinismus… Dneska je těch druhých docela hodně a sílí. Jenže bez humoru se podle mého stává ze života jen ubíjející rutina. Humor umí okysličit duši a povzbudit. Myslím, že zrovna v dnešní době je proto obzvlášť potřeba.
Váš Hrdina od Jezera Hrochů je nejsilnější v dialozích, jsou břitké a povedené a i v kontrastu se závěrečnou synopsí Miroslava Švandrlíka jsou prostě autentické. Dával jste rukopis někomu číst, abyste viděl reakci?
Nedával. Nebyl na to čas. Text jsem odevzdal asi hodinu před uplynutím termínu. Měl jsem z toho nervy. Trochu jsem se uklidnil, až když dorazila záloha (smích).
Jak dlouho jste román tvořil?
Zhruba tři čtvrtě roku 2020. Motivaci k psaní mi oslabila covidová pandemie, ale naštěstí jen dočasně.
Berte to nyní očima čtenáře. Kniha má šedesát kapitol. Člověk přijde do knihkupectví, vezme román a jen tak listuje. U které by se měl zastavit a proč?
Nejprve musím zdůraznit, že na knížku od neznámého autora nenarazí čtenář v každém knihkupectví. A když už tam je, tak někde zastrčená v regálu. Na pult či dokonce do výlohy se už vůbec nedostane. Tudíž to listování beru jako imaginární. Ale budiž. Vypíchnout jednu kapitolu je těžké. Hodně o směřování děje prozradí 12. kapitola. Tu jsem také načetl jako ukázku. V orientaci samozřejmě pomůžou i kresby Petra Urbana.