Spisovatel Vladimír Zlý: Odmalička jsem se od ostatních odlišoval

ROZHOVOR: Vladimír Zlý se narodil v předrevolučním roce 1988 v Ostravě. Dětství a ranou dospělost prožil v pohraničním Českém Těšíně. Letos v Argu vydal zdařilou detektivku Čistič, kterou jsme četli a po právu chválili. Co plánuje dál? Na co se čtenáři mohou těšit? A jak se vlastně dostal k psaní?

Narodil jste se v roce 1988. Jak nahlížíte na nynější růst komunistů?

Ano, jsem z generace narozené těsně před Sametovou revolucí. Toto období tedy nepamatuji ani matně, natož nějak hlouběji. Osobně jsem apolitický člověk a myslím si, že ať zvolím, koho zvolím, nikdy nebudu stoprocentně spokojen a vždycky narazím na něco, co by mě mohlo zvednout ze židle. Nikdy se nezavděčíte všem, stejně jako v psaní. Každý má své odpůrce i příznivce. Nechci, aby má odpověď vyzněla nějak alibisticky, ale můj osobní pohled na věc je v kostce zhruba takovýto: Lidé velice rychle zapomínají a obecně je lidská paměť nastavená k vytěsňování negativních zážitků, z čehož plyne, že vzpomínají především na to, co pro ně osobně vycházelo pozitivně. Lidé jsou nepoučitelní, a proto se historie tak často opakuje.

Psal někdo z Vaší rodiny? Myslím beletrii nebo poesii?

Nevím o tom. Pokud se nemýlím, jsem z posledních generací naší rodiny první, komu se to podařilo. Možná někdy v dávné minulosti, ale náš rodokmen jsem nikdy nestudoval (smích).

Jak jste se k psaní dostal Vy?

V podstatě úplnou náhodou.

Foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem

Co to znamená?

Přišlo to asi s prvními slohovkami na základní škole. Tam jsem zjistil, jak moc mě baví vymýšlet příběhy, postavy, vdechovat jim život, vytvářet fiktivní svět podle svých představ. Do kolektivu jsem příliš nezapadal, odmalička jsem se od ostatních odlišoval, takže mi v podstatě nic jiného nezbývalo. Na střední škole jsem psal naturalisticky laděné povídky, které někdy bývaly tak ošklivé, až mé spolužačky na zdravotnické škole fascinovaly (a zároveň se mě díky tomu některé i bály). A to bych přitom nikdy ani mouše neublížil…

A jak těžké bylo dokončit prvotinu Čistič?

Dokončit prvotinu pro mě osobně nebylo příliš těžké. „Můj“ redaktor Jirka Popiolek byl moc rád už po prvním přečtení rukopisu, že s ním nebude příliš práce. Toto přičítám hlavně dvaceti letům psaní do šuplíku, kdy jsem se takříkajíc vypisoval až do současné podoby. A zdaleka není konec. Je mi jasné, že za dalších deset let zas budu psát jinak, snad lépe. Mnohem těžší bylo tu prvotinu vůbec napsat, a to hned ze dvou důvodů.

Ano?

Tím prvním je, že úplně první verze rukopisu vznikla před více než třemi lety, měla skoro osm set normostran, a odehrávala se ve fiktivním městě inspirovaném městem skutečným. Tak obsáhlý text by mi nikdy nikde nevzali, to jsem pochopil celkem rychle, a tak mi nezbylo než napsat text nový, kratší, srozumitelnější, přímočařejší, a hlavně zasazený do skutečného prostředí. Před deseti lety jsem se přistěhoval do Havířova, do města, které se mi tehdy vůbec nelíbilo, připadalo mi divné, nudné, takové zvláštní panoptikum. Ale čím déle tady žiji, tím víc mě to tady paradoxně baví, protože pořád jsem prostě trochu jiný (úsměv).

Debut. Kniha vyšla v září 2024 také v mluvené verzi. Čte Gustav Hašek. Foto: PrahaIN.cz

Rozvedete to?

Některé negativní jevy vyskytující se i tady jsem využil pro vznik „nového“ Čističe, a podle ohlasů si troufám tvrdit, že ač mohou některé pasáže působit poněkud kontroverzně, udělal jsem dobře. Hlavně Havířované se tak s textem mohou o to více sžít, za což mi někteří dokonce i poděkovali.

Jaký je přesně čtenářský ohlas, který jste teď zmínil?

Přiznám se, že cíleně se po čtenářském ohlasu nijak nepídím. Ne snad kvůli egu nebo neschopnosti snášet kritiku. Za tu jsem naopak rád, je-li konstruktivní a oprávněná, což se mi mimochodem stalo jen pár dnů po vydání a jsem za to velmi vděčný, díky, pane Szturci!

Je to spíše proto, že, jak jsem již zmínil, nikdy se nejde zavděčit všem. Vždy se najde někdo, kdo od knihy očekával něco jiného, sám to tak občas taky mívám, takže přesně vím, jaké to je. Nicméně obecně vzato mi stále chodí nemálo pozitivních ohlasů a přání, ať píšu dál, že by ode mě čtenáři rádi četli něco dalšího. Za to všem hrozně moc děkuji, ač je namístě podotknout, že za vznikem knihy stojí celý tým úžasných lidí z nakladatelství Argo, které Čističe přijalo a vydalo. Jmenovitě jsou to Hanka Gelnarová (ta čte každý můj rukopis jako první a obratem mi posílá zpětnou vazbu), Jirka Popiolek (skvělý redaktor, který prostě ví, co dělá, je sečtělý a dokáže z ucházejícího textu udělat text výborný), Saša Švolíková (technická redaktorka, která mi snad vidí do hlavy, což se projevilo při tvorbě obálky), dále pak Karel Koutský, Ivana Tomková, Michaela Šmejkalová, Dorota Müllerová, Veronika Chaloupková. Bez těchto všech bychom nikdy žádného Čističe v ruce nedrželi, takže poděkování podle mě náleží i jim.

Foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem

Zájem o detektivní žánr, alespoň podle mého, vůbec neutichá. Čím se kniha musí lišit, aby zaujala?

Nejenže zájem o detektivní žánr neutichá, ale co mě osobně zaujalo ještě více, tento žánr přitahuje (celkem paradoxně) především ženy. Tu křehčí, citlivější, a samozřejmě krásnější část populace. Přiznám se, že o nějakém záměrném odlišování od ostatních autorů jsem nikdy nijak nepřemýšlel. Prostě se snažím psát příběhy, které mě napadnou, nebo případy, o nichž jsem se někde dočetl a v hlavě mi okamžitě naskakovaly první scény, a co se týče policejní práce, pak věnuji spoustu času studiu dostupných materiálů o kriminalistice a jednotlivých postupech.

Zase poprosím o konkrétní jména.

Hodně mi dávají i memoáry významných českých vyšetřovatelů: Jana Štočka, Jiřího Markoviče, Luboše Valeriána, Josefa Mareše. Domácích detektivek a thrillerů u nás každoročně vychází ohromná spousta a přiznám se, že si nestačím udržovat přehled a řada mi úplně unikne. Svou tvorbou se asi od většiny českých autorů odlišuji hlavně tím, že jsem pro své příběhy zvolil prostředí mně nejbližší, Ostravsko. Jasně, na severskou krimi to zdaleka nemá, ale přesto si stojím za tím, že náš region je opravdu razovity, a jinde než tady se s lecčím nesetkáte (smích). Aby měla kniha úspěch, je podle mě nezbytné, aby byly postavy plastické, snadno odlišitelné, zapamatovatelné, protože když se postava chová nelogicky nebo mele úplné hlouposti, je plochá, čtenář si je mezi sebou plete, pak si k nim cestu nikdy nenajde...

Nacházíte tedy v aktuální české próze inspiraci nebo vzor?

Bez inspirace nebo vzoru by to asi ani dost dobře nešlo. Všichni se inspirujeme, a je jedno, zda jde o spisovatele, hudebníky, kulináře nebo třeba řezbáře. Ale pozor, určitě bych inspiraci či vzor nestavěl na roveň plagiátorství. Ve spoustě knih jsem narazil na řadu společných rysů nebo řekněme prvků, a nikdy mě ani na okamžik nenapadlo říct si: „Ty jo, tady tu pasáž ukradla tomuhle autorovi, vždyť je to to samé!". Právě tím, že knih vychází tolik, je snad nemožné přijít s něčím úplně novým, něčím, co už nenapsal někdo přede mnou. Pokud se tohle někomu stane i v mém případě, předem se omlouvám, není v mých silách přečíst všechno, co vyjde, a vyhnout se tak podobným nepříjemnostem.

Rozumím. Na čem nyní pracujete?

V týdnu, kdy se v Praze konal svět knihy, jsme s kolegou Davidem Urbanem dokončili společný rukopis pojednávající o jednom fiktivním ostravsko-pražském případu. Mojí šéfredaktorce Hance se text strašně líbí a Argo ho chce. Teď čekáme na verdikt Davidova šéfredaktora z Kalibru, a pak se uvidí, jak naše úsilí dopadne. Věřím, že čtenáři budou koukat.

To je super, David Urban je hodně věrohodný autor. A Vaše samostatná práce?

V přípravě k vydání je má druhá kniha Pod haldou, která by měla vyjít v lednu. Příběh pojednávající o nálezu mrtvé mladé ženy v běžeckém úboru poblíž tramvajové trati pod haldou v Ostravě-Kunčičkách je pouze o tomto jednom případu, což může ve srovnání s Čističem doslova napěchovaným mrtvolami působit trošku nudně a nezáživně, ale věřím, že tomu tak není a nebude (smích).

Do konce příštího roku bychom pak rádi vydali další případ s názvem U potoka odehrávající se v roce 1995, tedy v době, kdy má hlavní postava Ivoš Kylián působila na krajské kriminálce teprve krátce a museli si umět poradit bez mobilů, počítačů, e-mailů, kamer. A vůbec všech vychytávek, jaké mají k dispozici dnes. V šuplíku mám textů celou řadu, jen čekají na svou příležitost.