foto: Archiv autorky, se svolením/Michaela Klevisová
ROZHOVOR: Co novinka, to bestseller. Co kniha, to ojedinělý nápad. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha, ostatně obdržela od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Nyní je jednou ze tří nejprodávanějších knih její Vraní oko. Přiznávám, že čím déle jsem četl, tím víc mě bavilo. Pointu jsem odhalil teprve tehdy, kdy ji nabídla sama Michaela Klevisová. Nejen o tom hovořila se serverem PrahaIN.cz.
Jako vystudovaná novinářka máte v DNA ověřování. Beletrie je ovšem fikce. Jak jste na začátku bojovala s tím, že nemusíte ověřovat při tvorbě románů fakta?
Já ověřuji, i když nemusím. Když si dělám rešerše, třeba teď do Vraního oka fakta o ornitologii a bylinkářství, nebo o stavbě vodní nádrže Nové mlýny, sháním si vždycky informace z více zdrojů. Prostě mi to nedá. A baví mě to, shánění informací je moje oblíbená fáze práce. Třeba když píšu o nějaké profesi, sháním si lidi, kteří ji vykonávají, a vyptávám se jich. Svým způsobem pokračuji v novinářské profesi, ale už jenom pro svoje vlastní účely.
Řada spisovatelů (Škvorecký, Pavel, Lustig, Drda) tvrdila, že psaní nelze dělat nahodile. Seděli a x hodin denně psali a přepisovali. Jak to máte Vy?
Určitě psaní nejde dělat nahodile, to mám z vlastní zkušenosti ověřené. Dokud jsem k tvorbě usedala jenom tu a tam, když se mi to zrovna hodilo, nebyla jsem do příběhu doopravdy ponořená a práce šla od ruky pomalu. Kdybych čekala, až přijde múza, nenapsala bych nic, ona totiž málokdy přichází sama od sebe, musí se cíleně přilákat. Dělám to tak, že si stanovím „psací období“ - třeba týden, dva týdny nebo i měsíc, kdy je mojí absolutní prioritou psaní. Ráno hned po probuzení usedám k počítači a píšu. Anebo se jdu s notýskem v batůžku projít do přírody a při procházce myslím jenom na svůj příběh. Tím přilákám múzu naprosto zaručeně, ještě se nestalo, že by na takovém osamělém výletě nepřišla. Podstatné je v určitém období žít jenom tím příběhem a nic moc jiného si nepouštět do hlavy.
Michaela Klevisová. Foto: Albatros Media se svolením
Neznám do detailu podmínky smlouvy, ale máte například stanovenou stopáž, počet stran?
Jen přibližně, ve smlouvě třeba stojí, že knížka bude mít cca 300 stran, ale pokud bude mít o dvacet třicet méně nebo více, je to jedno. Nějak to prostě vyjde. Neumím si představit, že bych psala román s tím, že musí mít určitý počet stran. Články do časopisů a novin jsem tak psala, s tím jsem nikdy neměla problém, ale román je přece jenom větší text a vzniká živelněji a intuitivněji.
Dokážete se od jednotlivých postav, když píšete novou knihu, odpoutat, nebo s nimi usínáte a spíte?
Mám je v hlavě pořád, přemýšlím o ději od rána do večera. Ale na druhou stranu, pokud se rozhodnu, že si dám den volna a jedu ke svým koním, dokážu příběh úplně pustit z hlavy a užívat si prostě to, co se děje. Mám asi výhodu v tom, že žiji výhradně přítomností. Řeším jenom to, co se právě děje. Takže když si řeknu, že dneska nepracuji, mozek přepne na realitu.
|
Infoxbox:
Narodila se v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Jejím největším koníčkem je cestování. Nejraději navštěvuje severské země. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha, obdržela od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku.
Stejný úspěch zopakovala i s románem Dům na samotě (2011). Obě knihy jsou součástí oblíbené krimi série s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem.
Odbočkou z detektivního žánru je román o zločinu z Pošumaví Prokletý kraj (2021). Klevisová je také autorkou tří povídkových sbírek o lidech a jejich kočkách.
Nyní vyšlo Vraní oko. Osmý případ Josefa Bergmana. Tentokrát musí přijít na to, jak vražda podivínského ornitologa souvisí s nedávnou smrtí pražské profesorky. Pravdu znají snad jen ptáci, kteří nerušeně poletují nad hlavami obětí i podezřelých.
Zdroj: Albatros Media
|
Máte ráda koně. Čím si vysvětlujete až téměř nezájem o dílo Dicka Francise, navíc v jazyce Jaroslavy Moserové?
Vidíte, to jsem vůbec netušila, že u nás o něj není zájem! Já mám v knihovně spoustu českých překladů jeho knih a ve snu by mě nenapadlo, že to nejsou bestsellery. Napadá mě, jestli to není tím, že koňské dostihy, o kterých Francis jako bývalý žokej píše, u nás nejsou tak populárním sportem. Ve Velké Británii, Francii nebo Německu jsou žokejové celebrity, když se někde objeví, lidé je žádají o podpisy, a fotky koňských šampionů jsou všude v médiích. A u nás dostihy zdaleka takovou pozornost nemají, ale třeba se to zlepší. Já sama vlastním dva dostihové koně a je to pro mě velká radost a odreagování.
Albatros Media (Kniha Zlín) už brzy vydá #13 Nesba. Je to Váš šálek kávy?
Není, na můj vkus je jeho v knihách příliš krutosti. Proto je nečtu. Můj styl je poklidná, spíše psychologická detektivka ve stylu Agathy Christie. Ze současných autorů takové příběhy píše třeba Kanaďanka Louise Penny nebo britský autor Peter May. Na jejich knížky se vždycky těším.
Michaela Klevisová. Foto: Albatros Media se svolením