foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Kodlova vila se vyznačuje omítkou s červených režných cihel
Lokality Střešovic a Ořechovky na sebe těsně přisedají. V obou oblastech se nachází řada nepřehlédnutelných vil a domů a každopádně se jedná o takzvanou „dobrou adresu“, kam se rozhodně vyplatí vydat na zajímavou procházku, když už není v našich finančních možnostech tam žít.
My se zaměříme na oblast Střešovic. Abychom si to fakticky ujasnili, hranice mezi Střešovicemi a Ořechovkou vede středem Střešovické ulice. My ji však výjimečně budeme chápat jako součást Střešovic, a to už jenom proto, že tvoří hlavní osu našeho putování. Nutno ale poznamenat, že dvě nejvýznamnější vily Střešovic necháváme pro tentokrát stranou. Müllerova a Rothmayerova vila si totiž zaslouží vlastní podrobné prozkoumání. Cesta mezi pěti zajímavými domy nám nezabere víc než 40 minut času a neujdeme o moc víc než dva kilometry.
Kodlova vila
Architektonickou procházku zahájíme nedaleko tramvajové stanice Park Maxe van der Stoela. Na hlavním tahu, tedy na ulici Patočkova v blízkosti Brusnického tunelu, nemůžeme přehlédnout Kodlovu vilu (Patočkova 711/5).
Tu nechal pro sebe a svoji rodinu podle vlastního návrhu postavit profesor ČVUT Jiří Kodl. Při pohledu na stavbu je jasné, že inspiraci hledal Kodl v oblíbené Anglii. Modernistická budova vznikala na přelomu 20. a 30. let 20. století. Je z červeného režného zdiva a byla, a to hlavně ve vnitřní kompozici, vytvořena s obrovským smyslem pro detail.
Jiří Kodl byl výrazným architektem, malířem a sběratelem umění. V počátku byl jedním z klíčových členů výtvarného spolku Mánes. Později byl však kvůli názorovým neshodám z řad umělců vyloučen. Šíře Kodlova zájmu se však neomezovala pouze na umění, ale byl úspěšný i na sportovních kolbištích. V roce 1912 byl vlajkonošem české olympijské výpravy ve švédském Stockholmu. Z tenisového turnaje sice vypadl už v prvním kole, nicméně olympijskou účast mu už nikdo neodpáře. V pozdějších letech mu navíc učaroval i další sport - golf.
Největším přínosem Kodlovy vily je fakt, že se dodnes zachovalo původní vnitřní vybavení a celková kompozice, včetně těch nejmenších detailů. Naopak skvrnou na její současné podobě je rekonstrukce z 90. let 20. století. Tehdy se tu objevila nevhodně vybraná střešní okna. A to byl také důvod, proč ochranáři zamítli památkovou ochranu objektu. I přesto se však jedná o jednu z mála ukázek anglické cihlové architektury v metropoli. Dodnes v domě žijí architektovi potomci.
Hübschmannova vila je unikátní esencí stavebního purismu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Hübschmannova vila
Stejně je tomu tak i u další vily. Najdeme ji kousek od tramvajové stanice Sibeliova. Na rohu ulic Střešovická a U Laboratoře stojí slavná Hübschmannova vila (U Laboratoře 565/4).
Vznikla v roce 1927 a sám pro sebe ji postavil významný architekt Bohumil Hübschmann. Budova vznikla v jasně puristickém slohu a jasně z ní vyčnívá ovlivněnost tvorbou věhlasného rakouského architekta Otto Wagnera. Samotná stavba se skládá ze tří obytných bloků, z nichž ten střední vystupuje nad ty zbývající. Dům se vyznačuje plochými střechami a hlavně posuvnými okny, která v době svého vzniku byla opravdu revolučním počinem. V domě žila rodina architekta, on sám tu měl ateliér.
Antonín Hübschmann byl modernistickým architektem, který se proslavil návrhem školy pro neslyšící v Holečkově ulici, projektem Odkolkova mlýna ve Vysočanech nebo elektrárnou v Ervěnicích. V praxi se můžete setkat jak s termínem Hübschmannova vila nebo i Hypšmanova vila, protože architekt požádal po II. světové válce úředně o změnu a počeštění původního jména.
Vila Ferdinanda Hrejsy je unikátní pětipodlažní puristická budova. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Vila Ferdinanda Hrejsy
Zhruba po kilometru cesty po Střešovické ulici dorazíme k vile Ferdinanda Hrejsy. Budeme ji mít po pravé ruce a její přesná adresa zní Střešovická 687/36. Už jen pohled na ni nás upozorní, že tady se pracuje s jiným konceptem.
Zatímco obě předcházející vily striktně ctily zcela a pouze kubické tvary, tady se architekt Bohumír Kozák pustil do lákavého spojení kvádru a kruhového tubusu schodiště. Návrh stavby vznikl v roce 1931 a nelze říct, že by spojení kruhu s rovnými liniemi bylo převratné. S touto kombinací pracuje už o pár desítek let starší nedaleká Rothmayerova vila stojící u Ústřední vojenské nemocnice.
Kozák totiž vytvořil pětipodlažní puristickou rodinnou vilu. Situována je do svažitého terénu, což monumentálnost ještě povyšuje. Na první pohled zaujmou dvě terasy nacházející se ve čtvrtém patře, z nichž jedna byla v pozdějších letech při rekonstrukci zasklena. Korunou je polooválná terasa zdobící nejvyšší patro. Ta při pohledu od paty domu vypadá jako lodní můstek a sloužila jako samostatný byt.
Budova vyrostla pro početnou rodinu evangelického teologa a církevního historika Ferdinanda Hrejsy. Dcera původních majitelů Jaroslava se později provdala za českého básníka Viléma Závadu a jejich potomci zde žijí dodnes.
Je ale vhodné se ještě zastavit u postavy samotného architekta Bohumíra Kozáka. Ten je jedním z nejvýznamnějších českých představitelů funkcionalismu. Bez jeho tvorby bychom neměli například Thomayerovu nemocnici v Krči, bratři Čapkové by byli bez své vily a ani Rudolfinum nebo Toskánský palác by nestáli v takové podobě, jak je známe dnes.
Vila Rudolfa Kočvary je místo, kde vznikl text Charty 77. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Vila Rudolfa Kočvary
Od vily Františka Hrejsy to máme co by kamenem dohodil k vile Rudolfa Kočvary. Ta se nachází na adrese Střešovická 858/64. Ze všech dnes navštívených objektů je nejmladší. Byla postavena až v roce 1936 ve funkcionalistickém slohu. Architekt Karel Stádník ji vytvořil pro ředitele Zemské banky Rudolfa Kočvaru a jeho ženu Růženu.
Vlastní podoba nezapře funkcionalismus, tvoří ji čtyři nezávislé kvádrové bloky nasedající na sebe v různě ustupujících dimenzích. Na úrovni druhého nadzemního patra najdeme dvě rozlehlé střešní terasy, na které je možný vstup i z posledního patra.
V souvislosti s vilou Rudolfa Kočvary jsou však důležité události, ke kterým tady došlo v druhé polovině 70. let minulého století. Tehdy v pronajatém přízemním bytě žil spisovatel Zdeněk Urbánek. U něj se scházeli disidenti Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský. A právě tady postupně vznikal i text Charty 77. Odsud pak tři výše uvedení disidenti odešli, aby vycizelovaný text předali představitelům nomenklaturní moci. Vile Rudolfa Kočvary tak právem patří důležité místo v dějinách českého disentu.
Vila Antonína a Marie Markových nezapře inspiraci v holandských a francouzských domech. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Vila Antonína a Marie Markových
Za poslední vilou si musíme udělat malý výšlap do kopce zhruba 40 výškových metrů přes náměstí Před Bateriemi do ulice Na Bateriích 820/13. Tady se potkáme s vilou Antonína a Marie Markových. Zadavatelem výstavby se stal zámožný ředitel Ústřední sociální pojišťovny. Jedná se opět o funkcionalistickou ukázku, která ale na rozdíl od těch předcházejících nemá ryze české architekty. Stojí za ní tvorba partnerské dvojice architektů Oskara Oehlera-Olára a Elly Oehler-Sonnenschein. Tito dva talentovaní lidé se potkali už při studiích, on pocházel z česko-německé židovské rodiny, ona byla česká židovka. Společná práce na tomto domě byla jejich prvním společným dílem a úspěch jim otevřel cestu k dalším nejméně dvaceti významným stavebním zakázkám.
Psali jsme
Málokdo tuší, že malinká část Vinohrad spadá i pod městský obvod Praha 10. Jedná se skutečně jen o zlomek katastru Vinohrad, nicméně za procházku…
Budova se vyznačuje extrémně strohými liniemi, které nenarušuje zhola nic. K obdivu zde jsou jen hrubé kvádrové plochy, které oživují velké prosklené okenní linie a střešní terasy.
K dalším významným pracím dvojice Oehler-Sonnenschein patřila přestavba synagogy v Moravské Třebové nebo hotel Continental v Plzni. Nicméně nejcennějším dílem, které vzniklo ve spolupráci této dvojice, byla dodnes obdivovaná vila Ladislava Říhovského v Teplicích nad Bečvou.
Jak byla dvojice úspěšná u rýsovacích prken, osobní život už tak růžový nebyl. Před nástupem nacismu se pokusili emigrovat do Austrálie, ale to se jim nezadařilo. Byli vězněni, Elly nakonec skončila v koncentračním táboře Terezín. Zde sice hrůzy holocaustu přežila, ale traumata fyzická i psychická byla natolik silná, že způsobila její předčasnou smrt pár let po válce. Oskar sice nastartoval druhou kariéru jako hlavní architekt společnosti Hutní projekt, ale v 60. letech vystoupil z KSČ, což mělo za následek perzekuci, útisk a donucení k rakouské emigraci. Tady zemřel v roce 1973.
Pro vznik tohoto textu posloužila především paměť autora, dále web Obce architektů, webový portál Architektura a propagační materiály šestého pražského obvodu.