Skrze bdělé tělo snadněji jít na cestě k sobě samé. Tanečnice Zuzana Richterová pro PrahaIN.cz

Pro tanečnici a lektorku Zuzanu Richterovou je její práce zároveň i koníčkem, což je v životě každého člověka splněným snem. Tato absolventka pražské konzervatoře a HAMU vyjadřuje prostřednictvím tance své nejniternější pocity a tento životní přístup se snaží předávat i mladé generaci.

Kdy jste vlastně začala s tancováním? Jaké byly vaše první taneční krůčky?

Pohyb mě vždy fascinoval. Už jako malé dítě jsem ráda pozorovala lidi v pohybu. Často jsem je zcela bezelstně napodobovala. Třeba jejich neobvyklou kulhavou chůzi. Maminka mě musela často napomínat. Také jsem s nadšením doma skákala u televizního programu Cvičme v rytme. Od pěti let jsem navštěvovala sportovní gymnastiku. Když se pak v našem malém městě - Tanvladu otevřel v ZUŠ taneční obor, nebylo o čem přemýšlet.

Jak vaše cesta v tomto směru pokračovala dál?

K tanci se přidala moderní gymnastika. Takže jsem v pohybu byla každý den a o víkendu jsem jezdila často na závody. Když jsem poprvé v deseti letech slyšela slovo konzervatoř, tak si dodnes pamatuji ten jiskřivý pocit, který projel celým mým tělem. Nevěděla jsem přesně, o co se jedná, ale věděla jsem, že je to přesně to místo, kam musím jít. Nastoupila jsem tedy na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy ještě během základní školy. Tato konzervatoř se zaměřuje především na vzdělání klasického baletu. Později však přišlo dospívání a přibírání na váze. Bylo těžší a těžší splňovat požadavky klasického baletu, ale věděla jsem, že tanec je můj život a snažila se dělat vše, abych školu dostudovala. Držela jsem drastické diety, které samozřejmě nikam nevedly a po večerech na internátě si donekonečna opakovala taneční variace. Jednoho večera jsem se ale ocitla na maturitním představení konzervatoře Duncan Centre (DC) a vše se začalo ubírat trochu jiným směrem. Byla jsem okouzlena autenticitou, kreativitou a mnohdy i vtipem účinkujících. Bylo rozhodnuto, toto byl směr, kterým jsem se měla udávat dál. Především z hodin improvizace s tehdejší ředitelkou konzervatoře DC Evou Blažíčkovou čerpám dodnes.

Jak vzpomínáte na léta strávená na HAMU?

Po maturitě na konzervatoři DC jsem nastoupila na HAMU – obor nonverbálního a komediálního divadla. Největším přínosem tohoto studia byl čas a prostor zkoušet, mít možnost si zahrát představení v divadle v podstatě kdykoliv podle přání. Podílet se také na všem okolo představení, jako jsou světla, program, kostým atd. Co se týče výuky, tak nejvíc vzpomínám na hodiny clownerie se Števem Capkem, ve kterých se hodně improvizovalo, což mi bylo velmi vlastní. Hledali jsme svůj komický potenciál. Takže někdy to byla opravdu velká výzva. Na HAMU jsem studovala ještě za Borise Hybnera. Ten nám nijak zvlášť své herecké zkušenosti nepředával. Předal nám ale plno mouder, které posbíral během svého barvitého života a samozřejmě nás všechny bavil svým vytříbeným humorem. On byl zejména mim, ale současně také skvělý řečník. Dokázali jsme ho poslouchat hodiny a každý z rozhovorů odnášel to, co zrovna v danou chvíli potřeboval. Dnes už na HAMU vyučují úplně jiní pedagogové a celá katedra má jiného ducha.

Doporučila byste tuto školu budoucím tanečníkům?

Jelikož mě začalo lákat propojení jednotlivých žánrů, šla jsem na HAMU studovat právě nonverbální divadlo, aniž bych přesně věděla, co to bude obnášet. Už na Duncan Centru jsem ve svých klauzurách měla tanec spojený tak trochu s fyzickým divadlem. I v rámci studia nonverbálního divadla jsem ale navštěvovala taneční hodiny, a to nejen povinné. Byla to ale spíše jen možnost, jak se udržovat v kondici tanečníka, než abych se v nich dozvěděla něco nového. HAMU je asi jediná vysoká škola, která vám dá prostor, materiály a přístup k informacím. Hledat cestu, která vás naplňuje, musíte ale jen vy sami. Pro mě to byla cesta v souboru Farma- v Jeskyni pod vedením Viliama Dočolomanského. Ke spolupráci s ním jsem se dostala ve třetím ročníku na HAMU. Ve Farmě se mi naplnilo vše, co jsem do té doby hledala. A sice, skrze celistvé tělo nechat promlouvat svůj osobitý příběh. Setkání s Viliamem a působení ve Farmě v jeskyni bylo pro mě naprosto zásadní. Nejen, že mě ovlivnilo jako tvůrce a lektora, ale především mě posunulo v mnoha ohledech i jako člověka.

Zuzana Richterová a Zuzana Marešová. Foto: Ondřej Vraštil

Mohla byste tedy popsat v jakých divadlech či projektech jste působila nebo stále působíte?

V souboru Farma v jeskyni jsem účinkovala v představení Čekárna, Divadlo a Sclavi. Mimo Farmu jsem spolupracovala s choreografem Michalem Záhorou pod seskupením Na Nohách později Pulsarem, kde jsem tančila v choreografii Synchronicity a Výročí. Momentálně se věnuji především Tanečnímu ateliéru, který jsem založila v Jičíně. Občas jsem přizvána k pohybové spolupráci divadelních spolků. Vytváříme malá představení ve spolupráci s Jirkou Vydrou a jeho kulturním Imagináriem ve Valdštejnské lodžii. Spolupracuji s Martinem Dvořákem v rámci festivalu ProArt v Jičíně. V současné době žiji částečně v Německu, kde se v rámci Covid-19 opatření snažím navštěvovat nejrůznější taneční lekce. Nadále mám prostor studovat, momentálně je to technika vyvinutá Moshé Feldenkraisem.

Jaký styl tance je vám osobně nejbližší?

Rozumím, že člověk má potřebu nějak pojmenovat takzvaně různé styly tanců. Pro mě je ale tanec jako tvůrčí činnost ve své podstatě jen jeden. Tanec, kdy hledám hlubší smysl pohybu než jen plnění zadaných úkonů. A je mně v podstatě jedno, jakou má formu. Tanec musí člověka naplňovat a člověk ho musí cítit do morku kosti. Je mi jedno jestli se jedná o balet, kde se nejdříve učíme formu a pak objevujeme, čím ji naplníme a nebo naopak objevujeme formu pro jasný niterný obsah, jak je tomu například v současném tanci. Každý jsme připraveni jít jinou cestou a každá je jinak dobrodružná. Když učím, vycházím z obou možností. Když tančím, dávám přednost té druhé. V konečném výsledku se ale pohyb musí rodit z nitra zcela spontánně. Tanec nesmím pouze vidět, musím mu rozumět a uvěřit mu srdcem.

Zuzana Richterová

Dokázala byste definovat, co pro vás tanec v životě znamená?

Kromě tělesné vytrvalosti, tělesné inteligence a kultivování těla především hledání, objevování a nacházení toho, co je za naším myšlením a viděním. Naše zkušenosti, vjemy a pocity, které skrze tanec znovuobjevujeme a jež jsou v těle již zapsány. Dále pak překračování svých hranic. Otevření pozornosti přítomného okamžiku, zbystření smyslů a probuzení své intuice. Skrze bdělé tělo snadněji jít na cestě k sobě samé, k naší nejhlubší podstatě.

Říkala jste, že se věnujete i pedagogické činnosti. Jak v praxi probíhá?

Poté, co jsme založili rodinu, odstěhovala jsem se z Prahy do Jičína. Věnuji se zde především pedagogické činnosti dětí i dospělých. Založila jsem již zmiňovaný Taneční ateliér, kde pořádám taneční lekce, workshopy i letní taneční tábory. V případě zájmu také připravuji děti na konzervatoř. Především si ale společně s tanečníky budujeme svobodný prostor, kde může tančit úplně každý. Částečně také vyučuji na ZUŠ v Nové Pace.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, a to profesní i osobní?

Pokud se mi podaří dostudovat metodu M. Feldenkraise, chtěla bych otevřít lekce, kde tuto metodu propojím s tancem. Také plánuji otevřít lekce Být v Tanci, kde půjde ryze o improvizační sponntání pohyb. Čas, kdy uvolníme mysl od každodenního života a dovolíme si nevědět, co bude následovat. Chci pobízet tanečníky v tvořivé činnosti, která nezůstane jen na tanečním sále či na jevišti, ale bude jim inspirací i v běžném životě. Žít, co nejvíce v lásce a s klidem přijímat vše, co mi život přináší.

Zuzana Richterová a Zuzana Marešová. Foto: Ondřej Vraštil

Všiml jsem si vašich příspěvků na Facebooku, které se týkaly očkování proti covidu. Jaký na to máte názor?

Stejně jako vše na světě má i očkování proti Covid-19 a celé dění kolem nepochybně svůj význam. Tato lekce lidstva je podle mého především o učení vzájemného respektu. O tom, aby lidé věřili své intuici a konali dle svého nejčistšího svědomí vůči sobě i ostatním. Každý si mohl dohledat informace o vakcínách a podle toho se rozhodnout. Jednat tak podle svých vlastních zkušeností. Pro každého je cesta a stejně tak i pravda jiná. To se ale přestalo respektovat. Ten jednostranný tlak byl příliš velký, proto přirozeně vyvstala protisíla. Navíc i názory odborníků jsou tak protichůdné, že by se nemělo nikomu bránit v jakémkoliv rozhodnutí. A celá ta bláznivá věc ohledně diskriminace neočkovaných za zástěrkou všeobecného dobra by měla pomalu dotepat.

Co ráda děláte ve volném čase?

Má práce je v podstatě mým volným časem. A když zrovna nejsem v teplácích na tanečním sále, tak nejraději trávím čas s rodinou a přáteli. Jsem ráda v blízkosti přírody a zvířat.

Jaká je vaše oblíbená hudba, literatura, film či seriál?

Hudební škála je velmi široká od Antonína Dvořáka, Erika Satio, Ludovica Einaudiho, Idu Kelarovou až po Coldplay. Má oblíbená kniha je Malá duše a Slunce od Neale Donalda Walsche, z filmů potom Nádherná zelená od režisérky Coline Serreau.