foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Agáta Menšík Dušková se svojí produkční Eliškou Chmelíkovou
ROZHOVOR: Agáta Menšík Dušková z divadla Kampa splnila svůj slib a na závěr letošního roku připravila hru pro děti Čarodějův učeň podle knihy známého spisovatele Otfrieda Preußlera. „Líbilo se nám téma legendy o Krabatovi i temný nádech tohoto příběhu. Nebude to ale horor, spíš horůrek,“ prozradila nám.
Kniha Otfrieda Preußlera je známá po celém světě. Proč jste si zrovna ji vybrali do svého repertoáru?
Ten nápad přišel někdy před rokem, prožívali jsme v divadle Kampa náročnou situaci, čekalo nás stěhování, měli jsme za sebou neradostné covidové období, kdy jsme byli omezení v hraní. V této atmosféře jsme si říkali, že uděláme nějaký takový horůrek. A napadl nás Čarodějův učeň, stará lužicko-srbská legenda o Krabatovi, je podrobně zpracovaná v knížce Otfrieda Preusslera. V animovaném filmu pro děti ji natočil Karel Zeman. Líbilo se nám to téma i temný nádech toho příběhu.
Samozřejmě to představení nechceme dělat jako horor, je to pořád představení pro děti. Chceme jej dělat jako zábavné a humorné, ale i tak trošku temné. Během jara jsme začali připravovat text, v létě vznikl finální scénář a začali jsme oslovovat další spolupracovníky. Hudbu složila výborná zpěvačka a hudebnice Zuzana Dunková, texty napsala Michaela Huml a scénografii připravuje Radek Menšík. Na samotném představení jsme začali pracovat od září. Času je málo, proto hlavní zkoušky probíhají nyní ke konci října a další budou na začátku listopadu. Všechno ale stihneme a premiéra bude ve Velkém mlýně 16. a 17. listopadu.
Informace o připravované hře se už rozletěla do světa. Máte ohlasy?
Ty přišly téměř okamžitě. Dokonce se nám ozvalo muzeum Karla Zemana s tím, že má zájem o spolupráci. To nám udělalo velkou radost a těšíme se. Zatím neumím odhadnout, jak moc bude limitující věková skupina diváků. Kvůli temnějším námětům je představení určené pro děti od sedmi let, ale zároveň to nechceme dělat moc strašidelné. Jsme zvědaví, jak to děti budou brát a zda to představení bude omezené jenom pro starší děti, nebo jestli to budou zvládat i mladší. Musíme si to vyzkoušet. Bude to napínavé.
Začátkem roku jste ve vašem divadle zažívali poněkud divoké časy. Jste už po přestěhování klidnější?
Ano i ne. Na rok 2024 jsme se přestěhovali do Divadla Na Maninách v Holešovicích. Zároveň jsme začali hrát i v kulturním centru Velký mlýn. Během roku jsme hledali vizi nového působení, na Malé Straně jsme měli určitý specifický způsob fungování. Divadlo bylo malinké, spíš rodinné, hodně útulné a scéna byla neformální. Probíhalo tam hodně divadelních kurzů pro děti, zpívání, kurzy pro dospělé.
S přestěhováním Na Maniny se tato komornost našeho projektu trochu ztratila, protože tam jsou větší prostory a působí víc formálněji. Proto jsme hledali, co s tím a jak pokračovat. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme od roku 2025 pokračovat už jenom ve Velkém mlýně, vytvoříme tam pravidelný cyklus programů pro děti a každou sobotu věnujeme pohádce. Je tam pobočka městské knihovny, a tak tam navážeme i na literaturu. Chtěli bychom připravit i scénická čtení z knížek současných autorů. Máme už před domluveno, že bychom udělali pro děti od Terezy Pařízkové Městečko Lážoplážo a také od Veroniky Houdové Agnes a Zakázaná hora. Mělo by to podobu živého scénického čtení, třeba s hudbou, živou ilustrací, něco jako divadelní čtení současných autorů. Vytvoříme komplexní kulturní program pro děti na celý rok.
Dělat zábavu pro děti je velmi náročné. Jaké je vlastně dětské publikum?
Naši tvorbu se snažíme dělat tak, aby bavila nejenom děti, ale i dospěláky. Aby na to představení, co hrajeme pro veřejnost, mohla přijít celá rodina a aby ji to představení bavilo. Nechceme být takové jako odkladiště dětí, kdy rodiče posadí děti do divadla a odejdou na kafe. To ne. Chtěli bychom, aby ten zážitek sdíleli děti i rodiče společně, aby si pak o něm mohli třeba společně povídat, proto jsme rádi, když je publikum smíšené. Ono je fajn sledovat, jak děti baví, když se rodiče baví a jsou veselí. Hrajeme i pro školy, kde je publikum složené jenom z dětí, musím říct, že obojí je super. Když se hraje jenom pro školy a děti zaujmete, když chytnou pozornost a jdou z představení, tak je to ohromná síla a ohromná zábava, když je to baví a prožívají to s námi. To je úžasné.
Psali jsme
Lidské dotyky jsou neodmyslitelnou součástí mezilidských vztahů. Jejich prostřednictvím se lidé dorozumívají beze slov. Mají však tyto doteky…
Divadlo Kampa je od začátku rodinnou scénou, bude to tak i v budoucnu?
Samozřejmě, na tom se nic nemění. To není tak, že bychom se nějak rozdělili. Naše práce se nějakým způsobem stále propojují. Maminka je stále ředitelkou divadla Kampa a tvoří i obsah, který budeme dělat ve Velkém mlýně. Nějakou svoji besedu tam připraví i táta. Takže to se nemění. Určitě ale toho budeme pořádat o něco méně, než jsme byli zvyklí. Zároveň ale počítáme s tím, že budeme hodně jezdit na zájezdy s naším programem.
Zmínila jste vašeho otce. Má zvláštní dar vyvolávat v lidech emoce. Někdo ho obdivuje, jiné lidi rozčiluje. Jak vnímáte to, co dělá?
Táta rád zkoumá, co všechno ještě lze. Zkouší prostě různé možnosti, různé varianty. Občas rád experimentuje. Snaží se vnášet do diskusí různé pohledy nebo myšlenkové struktury, které třeba člověk v sobě má, ale míjí se s nimi. Boří zažité stereotypy a prozkoumává cesty ve všech možných směrech. A hodně taky propojuje lidi. Je zajímavé sledovat, co dělá a na čem pracuje. Rozumíme si velmi, a to i na pracovní úrovni. Táta je ve svých činnostech hodně samostatný. Lidé si myslí, že ho třeba produkčně v divadle zastupujeme, ale to tak není. On si všechno dělá sám. A samozřejmě se navzájem podporujeme, radíme se jako rodina, ať už o divadle, tak o soukromých věcech. Snažíme se ty věci nějak naladit společně.
Pokaždé, když spolu hovoříme, tak jste v poklusu. Vrcholí babí léto, houbaři prožívají extáze. Vyrazíte občas odpočívat do lesa?
Máme před premiérou, a tak les teď musím oželet. Ty barvy, co teď venku jsou, to je úplná nádhera. Ale nějak se tam nemůžu vůbec dostat. S manželem bydlíme s rodinou na Sázavě, díky tomu jsme mimo ruch velkoměsta. Do města jezdíme pracovat, ale díky zahradě a bydlení v klidné oblasti se nepotřebuji dobíjet ještě extra v přírodě. Ale to, že jsem se nevypravila na houby, mě trochu mrzí, protože chodím do lesa ráda.