foto: ČT, se svolením/Z pohádky Tři princezny
RECENZE: Seznam potenciálních štědrovečerních pohádek by byl asi stejně dlouhý, jako je dlouhá československá kinematografie. A nejen odborníci v řadě případů žasnou, kam se domácí (obvykle koprodukční) tvorba posouvá.
Diváci pak raději vzpomínají na klasické hity, jakými jsou například Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku nebo S čerty nejsou žerty. Z novější tvorby můžeme zmínit Anděla Páně nebo Tajemství staré bambitky, které považuji za asi nejlepší počin posledních dvou dekád.
U výše zmíněných filmových pohádek je ovšem podstatné vnímat tři věci. Rok vzniku, nulovou konkurenci a režim. Pyšná princezna měla premiéru v roce 1952, Tři oříšky pro Popelku v roce 1973. Osobně vyměním sledovat nepovedené pohádky z let 2023 a 2024 za poslouchání prezidenta Klementa Gottwalda a jeho pozdějšího nástupce Gustáva Husáka. Kromě režimu a doby jsem hovořil také o konkurenci. Ta dříve nebyla, nyní je naopak možné hovořit o napěchovaném prostředí. Kromě desítek televizních kanálů se dostáváme ke streamům, kde to rodinnou a dětskou tvorbou překypuje.
O to těžší je pro jednotlivé režiséry a scénáristy štědrovečerních pohádek České televize dlouhodobě zaujmout pozornost. Že má pohádka sledovanost v daný večer, je jasné, neboť patří ke koloritu 24. prosince. Osobně si však vůbec nevybavuji, o čem byly Princezna a půl království (24. prosince 2019) nebo O vánoční hvězdě (24. prosince 2020). Pod obě je přitom podepsán zkušený Karel Janák, jehož si veřejnoprávní médium najímalo pravidelně. Loňský Klíč svatého Petra jsem hodnotil ZDE.
Hegemonii jmenovaného tvůrce letos narušil Tomáš Pavlíček (*1988) se svými Třemi princeznami. Jejich představitelkami jsou Josefína Marková, Sára Černochová a Dorota Šlajerová. Trailer se na internetu objevil už na podzim, ale s kdovíjak pozitivními ohlasy se nesetkal. Lidem vadila absence Vánoc, vánoční atmosféry, údajně zašmodrchaný děj nebo málo známých tváří. A samozřejmě ten mizivý návrat ke klasice, o níž jsem hovořil výše.
Zde se ještě sluší připomenout, že ne všechny (štědrovečerní) televizní pohádky upadly v zapomnění. Čestné výjimky představuje zejména Dvanáct měsíčků (2012) s vynikající Veronikou Žilkovou a Šmídmajerovo Peklo s princeznou (2010), a to díky Tereze Voříškové, jak se tou dobou Tereza Ramba jmenovala.
Špatné
A teď k věci.
Depresivnější pohádku jsem za poslední roky opravdu neviděl. Všechno bylo tmavé, temné, smutné, ponuré. S vánočním časem to samozřejmě nemělo vůbec nic společného. Absentovalo navíc to nejzásadnější, co k české tvorbě pro děti patří odnepaměti, tedy písničky. Napadly mě tři, jelikož právě trojka je základním stavebním kamenem uvedeného žánru: Jsem hodný a pracovitý, Rozvíjej se poupátko a Znám jednu starou zahradu. Ve Třech princeznách, když už bylo jasné, že půjde o skepsi, stačilo poprosit Zdeňka Svěráka o remake jakékoli jeho písně.
Kromě nich mi dále chyběl naprosto klasický souboj dobra a zla. Prostě jsme se na začátku dozvěděli, že (asi) zlá královna hledá jakýsi jiskřivý kámen. Pokud ho nedostane, sousednímu království vyhlásí válku a vezme si, co jí právem nepatří. Protože nebyl čas poznat jakékoli vedlejší postavy, byla mi tato dějová linka úplně jedno, protože nevím, o koho bych se měl bát. Natož dětští diváci.
Královna (Klára Melíšková) a její rádce (Michal Isteník) přitom patřili k tomu nejlepšímu, co štědrovečerní menu ČT servírovalo. Na plátně však mohli být tak maximálně deset minut. Především Isteníkovo herectví je fantastické, nechápu, proč nedostal víc prostoru.
Třetí, co musím označit za obrovskou chybu, je nedostatek humoru. V úterý odpoledne dávali Princeznu se zlatou hvězdou. Jakýkoli dialog ve verších působil svěžím a laskavých dojmem. U Tří princezen jsem většinu rozhovorů nezachytil, protože jim zkrátka a dobře nebylo rozumět. Všechny představitelky budou potřebovat ještě hodně drilu a zdokonalení ve výslovnosti. Polykaly koncovky, drmolily. Totéž se mi zdálo u Josefa Trojana, taktéž vyslovoval hodně blbě.
A nezbytné ponaučení? Žádné.
Tři princezny měly velkou šanci pozvednout laťku pohádkové tvorby k výšinám, leč to se nestalo. Nebyly Vánoce, sníh, vtip, nadsázka. Chválím kulisy (scénu), kostýmy, Michala Isteníka a Kláru Melíškovou a závěrečné podobenství lázní.
V přehledu štědrovečerních pohádek jsou pro mě Tři princezny tím nejslabším „dílem“ za poslední dekádu. Jak mi tak během sledování došlo, ony totiž nebudily vůbec žádné emoce…