Umělá inteligence odmítla pracovat s románem Martina Goffy

RECENZE: Současných či bývalých policistů, kteří se prosadili na poli literatury faktu nebo beletrie, není vůbec málo. Stačí se na chvíli zamyslet a zapátrat v paměti. Přesně tak jsem postupoval, když se mi z hlubin šedé kůry mozkové postupně vynořili Karel Tichý (Kudy kráčel zločin, Lovec mafiánů), Dominik Dán (Moucha, Mucholapka, Rudý kapitán), Róbert Šlachta (Třicet let pod přísahou), Jiří Markovič (Lovec přízraků: Vraždy, které šokovaly republiku) nebo David Urban (Rozsudek smrti, Výjezdovka, Hra o přežití).

Martin Goffa je další v pořadí.

Jeho prózu mám rád a přečetl jsem snad patnáct románů (Ve výslužbě – Luciferova holka, Vodní hrob, Kronika volného pádu, Vánoční zpověď, a především Muž s unavenýma očima). Jeho tituly jsou sice tenčí, zato mají specifickou atmosféru a svižné tempo. Poslední titul Špína (Kalibr, 2026) se přesto liší. Nejen obálkou, která připomíná noirový komiks, jako úplným bezčasím.

Po několika stránkách budete mít pocit, že se protloukáte nehostinným světem připomínajícím Sin City režisérů Roberta Rodrigueze a Quentina Tarantina. Kdo v příběhu přijme roli Hartigana, Marva nebo Nancy, není pro tuto chvíli podstatné. Špína je zasazena do města o velikosti jednoho, možná dvou milionů obyvatel, do šedi, beznaděje a tmy. Letopočet není vůbec podstatný.

Kdesi uprostřed toho všeho stojí čtyřicátník u okna a marně přemýšlí, kde se zdržela jeho žena. Volá jí do práce, tam mu potvrdí, že odešla v 17:00. Hodiny však ukazují 22:00. Nikdy předtím se nezdržela. Další vlna nervozity, další zapálená cigareta, další tmavé mraky nad hlavou a další telefonáty lidem, které Rob, hlavní postava, nikdy předtím neviděl. Přítelkyně nikde.

Tvrdá realita

Pak se ozve zvuk v zámku. Naděje roste. Muž se otáčí a proti sobě vidí dva urostlé chlapy. Policisté, alespoň tak se představují.

„Vaše partnerka měla nehodu. Někdo ji srazil. Máme její doklady a klíče od bytu.“

„A vaše průkazy vidět můžu?“ ptá se Rob.

Čtyřicátník, jenž strávil několik let za mřížemi. Ve vězení se snažil vyhnout problémům a současně se, slovy Ladislava Fukse, vymanit z okovů tohoto bytí. Bytím je myšleno násilí, trestná činnost a smrt, které za sebou na svobodě nechal.

Špína je natolik jiná a tvrdá, že ji bez nadsázky mohu označit za nejsurovější české krimi posledních let. Kdybych chtěl hovořit o syrovosti, použil bych příměr s prózou Jáchyma Topola nebo texty jeho zesnulého bratra Filipa, jenže tím bych se dostal někam jinam. Goffa pracuje jinak: úsporně, přímočaře, ale s nepříjemnou razancí.

Autor navíc použil hned několik chytrých vypravěčských vodítek. Například předsunul klíčovou kapitolu na úplný začátek knihy. Věřím, že na ni během čtení zapomenete stejně jako já. A že vás její význam na konci překvapí.

Ukázka: Na zadním sedadle uhánějícího mercedesu poposedl, aby si za zády vytvořil prostor. Sponku držel mezi palcem a ukazovákem a doufal, že si prsty i po šesti letech vzpomenou, co mají dělat. Drát nejdřív narovnal, na jednom jeho konci vymodeloval očko, zatímco druhý ohnul do pravého úhlu. Vytvořený zobáček musel mít přesnou velikost, aby se vměstnal do zámku pout a zároveň uvnitř dosáhl do všech potřebných zákoutí.

 

AI řekla ne

Pouť Špíny směřuje k jedinému cíli: odhalit, co se stalo přítelkyni, zjistit důsledky a srovnat účty.

V některých částech jsou pasáže natolik drsné, že je odmítla „vstřebat“ i umělá inteligence. Když jsem totiž knihu dočetl, vyprávěl jsem o ní kamarádovi a jeden odstavec jsem mu vyfotil. Odepsal mi, že si pasáž „schválně nechal přepsat“ několika AI nástroji. Všechny ji odmítly zpracovat kvůli násilnosti a porušení uživatelských pravidel.

S umělou inteligencí pracuji maximálně při gramatických úpravách, takže mě překvapilo, co všechno dnes dokáže, a hlavně co už nedovolí. Kamarád měl mimochodem pravdu. Mnou zaslaný kus textu byl skutečně takzvaně přes čáru.

Špínu doporučuji. Nebude vás nudit ani na vteřinu. Jen se musíte smířit s tím, že happy end existuje spíš na západ od našich hranic, především ve Městě andělů.