Velký rozhovor s velkým člověkem. Otvíráme duši Jaroslava Duška

Vynikající improvizátor a herec Jaroslav Dušek se stává jedním ze symbolů transformace naší doby. Nejen svými představeními čtvrté a páté dohody, s humorem bortící zažité stereotypy uvnitř nás, a nejrůznějšími besedami, kde dostávají prostor inspirativní hosté a jejich témata z rozmanitých oblastí. Redakce PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…

Díky Jaroslavu Duškovi tak do povědomí veřejnosti pronikají lidé přinášející zprávu o tom, že věci mohou být i jinak, než jsme zvyklí vnímat či než se nám předkládá. Mnohokrát povídání s jeho hosty vyústilo třeba v zamyšlení, jestli příliš snadno neodevzdáváme svoji osobní sílu a jestli jsme si jí, například v oblasti sebeléčení, dostatečně vědomi.

V soukromí i na jevišti je vtipný jako málokdo, napojen na jiné dimenze a světy. Přitom labužnický, smyslný, praktický, pevně zakořeněný v zemi a s obrovským rozměrem pro vše lidské. Jeho síla koresponduje s astrologickými znameními, ve kterých se narodil: Býk, Buvol, Jaguár. Síla se smyslem pro jemné a krásné. Patří k těm, jejichž umělecký talent současně doprovázejí vlohy pro matematiku a logiku.

Když se ho kdosi zeptal, jestli svým podivínstvím či filozofickými úvahami drtícími zajeté společenské struktury dnešního světa nepřichází o známé a přátele, odpověděl, že právě naopak. Přicházejí za ním lidé, kteří se se svým vlastním bláznovstvím či vnitřním světem nemají komu svěřit.

Umí pracovat s energiemi, což nezřídka vnímají senzitivní diváci jeho transformačních představení. Kdysi jsme čekali na příjezd vlaku a já se třásla zimou. Stál vedle a najednou jsem začala vnímat jeho koncentrovaný pohled. Aniž by cokoli řekl, energeticky mě posiloval. Po pár vteřinách jsem si uvědomila, že je mi teplo a krásně. Něco ve mně se radostně nadechlo. I to je jeden z darů Jaroslava Duška, jako tichý šaman a šprýmař se občas někde nějak energeticky zapojit.

Jeho půvabná žena Iveta, syn Martin a dcera Agáta se také věnují autorskému divadlu. Můžeme si je všechny užít v jejich rodinném Divadle Kampa na Praze 1.

Vnitřní svět Jaroslava Duška přiblížil režisér Viliam Poltikovič v celovečerním dokumentu „Zrcadlení tmy“

Kde se bere improvizace? Co je to za stav, když se daří? Otevření, napojení?

Myslím, že nejblíže to vystihuje slovo inspirace. Tedy in-spirace, neboli vdechnutí. Počkáš a ono to přijde. Ať je to informace, vizuální vjem, cokoli… Praktikováním, opakováním se schopnost prohlubuje, je to jako se vším. Teorie jsou hezké, ale k ničemu. Stejně se nakonec všechny sejdou ve středobodu laskavosti, vnitřního klidu, stavu bez myšlenek… Ať tam jde člověk odkudkoli, je to jedno. Podstatné je, že to člověk prostě udělá. Dopřeje si onoho stavu vnitřního klidu. A nenechá se vykolejit vábničkami.

Co je to strach a jak s ním pracovat?

Strach nastává málokdy v momentě opravdového ohrožení. A ukazuje se, že když situace ohrožení skutečně nastanou, člověk strach nemá. Zdá se, že strach jsou spíš myšlenkové konstrukty působící v bytosti jako zapouzdřené poloautomatické názory vyvolávající reakce často na něco, co člověk vůbec nezná a co nezažil. Stav strachu bychom mohli označit jako určitý zmatek, který oslabuje člověka a jeho přirozené síly. Někdy se lidem plete obezřetnost, bdělost a strach. Můžeme věci zkoumat, promýšlet, neskákat do nich bezhlavě. Ale nepotřebujeme cítit strach a pěstovat si ho, protože je to naučená myšlenková forma, která nemá se životem nic společného. Když ji člověk odloží tím, že opustí myšlenky na strach a soustředí se na životní esenci, zjistí, že je naživu. Strach nepomáhá být naživu, ale vykolejuje. Přesuňme tedy pozornost jinam, soustřeďme se na klid. Racionálnější typy to asi musí víc promýšlet. Ale velice účinným prostředkem v této situaci je klidné pozorování.

Hezky je to vidět na vztahu rodičů a dětí. Jakmile si rodič naprogramuje nevíru ve schopnosti dítěte, tedy když se bojí, že dítě něco nezvládne, tak vlastně nedovolí dítěti, aby rozvíjelo svoji sílu. Přitom děti mají například obrovskou schopnost samouzdravení, pokud jim to rodiče dovolí a neprojektují si do nich svoji vystrašenost. Před časem mi líčila známá, jak se bojí o své dítě, protože leželo v nemocnici s popáleninami a mělo absolvovat transplantaci kůže. Byla nešťastná a zlomená. Pokusila se ale o zvnitřnění a klid, ve kterém projevila dítěti důvěru v jeho životadárné schopnosti a v jeho sílu. Dokázala v sobě navodit tuto realitu. Když potom lékaři před operací sundali obvazy, zjistilo se, že transplantace není třeba. Zeptal jsem se, co jí k tomu lékaři řekli. Odpověď zněla: „Máte štěstí.“

Když jsem byl před pár lety na pobytu ve tmě, zjevil se mi veliký had. Přišel za mnou a řekl mi, že je tu ještě od dob, kdy se lidé nebáli. Ani velkých hadů, se kterými žili pohromadě. Zeptal jsem se, kde se tedy strach vzal. Odpověděl, že strach se rozvíjí současně s rozvojem myšlení. Je stínovou stranou rozvoje rozumu. A že snaha uchopit rozumem realitu rovnou vyvolává zmatek. Protože to nelze. Je to odsouzeno k nezdaru.

Komunikuješ s nejrůznějšími bytostmi z rozmanitých sfér. Než jste s Viliamem Poltikovičem odjeli poprvé do Chorvatska natáčet delfíny do filmu Když kámen promluví, ještě doma ses s nimi kontaktoval...

K mému údivu se mi tehdy před vnitřním zrakem objevil elf, vysoký tak tři metry. Byl rezolutní, nekompromisní, nedůtklivý. Zeptal jsem se ho, proč je tak nabroušený. Odpověděl: „Protože my elfové máme vynikající paměť a velmi dobře si pamatujeme, co nám lidé provedli. Nedovedeme to zapomenout a lidem nevěříme.“ Řekl jsem mu, že to chápu, ale že kvůli tomu nemusí být teď na mě tak nepříjemný. Že nám jde jen o to natočit delfíny lidem pro inspiraci a povznesení, jestli je to možné. Až se na ně lidé podívají, budou mít radost, protože delfíni ji umí přenášet. Elf se zklidnil, svolil a došlo k souznění. Bylo to zvláštní, myslel jsem, že potkám delfína, a on se zjevil elf. Od té doby říkám, že delfíni jsou z elfů. Že to jsou elfové, kteří se vrátili do vody, do oceánu a tam v tělech žijí. My si možná také neseme v DNA nějakou delfíní informaci. Patrně informace všech říší a forem. A můžeme tak udržovat kontakt a rozumět. Máme v sobě fotonová vlákna, aparáty, které fungují jako antény a můžeme se ladit na jednotlivé sféry.

Jsme složeni z milionů sekvencí, buněk, a ukazuje se, že v DNA jsou i záhadné informace… Jiní tvorové, jiné bytosti. A my je nosíme. Tedy neseme v sobě nejen svoji DNA. A proč to tam nosíme, koho, kudy, a kde se to ujme…? Stejně tak na povrchu těla máme miliardy tvorů. Myslíme si, že jsme důležití tím, že jsme lidé, ale možná jsme i vozidla pro tvory, které přenášíme, a kteří se potřebují pohybovat a rozprostírat. Čím větší klid zachováme, tím víc poznáváme tu souhru forem.

Všichni můžeme mít něco společného třeba s Andromedou, Siriem, Plejádami, a právě v DNA si patrně neseme tyto informace. Proto se nám může zdát, když o nich slyšíme vyprávět, že cítíme určitou blízkost, příbuznost. Zachvění uvnitř nás, které nám říká, že jsme toho součástí. Četl jsem velice zajímavý článek, jak je důležité dívat se do noční oblohy. Obzvláště rodiče s dětmi by se měli dívat do souhvězdí Střelce, kolem kterého se otáčí naše galaxie, a také na mlhovinu Andromedy, která vydává úplně jiné světlo, než jaká jsou na obloze. Je vidět pouhým okem a je to 2,5 milionu světelných let staré světlo. A když se do něj dítě dívá, tak nastává moment, kdy se v jeho mozku cosi odehrává. Probíhají tam změny, které umožňují intenzivněji cítit sounáležitost s vesmírem, celkem. Přesně to pěstovali dávné kultury, indiáni a domorodci v různých částech planety. Se svými obrovskými znalostmi o vesmíru, Mléčné dráze atd… Takže dívejme se s dětmi do noční oblohy.

Co ti přijde absurdní na fungování naší civilizace?

Celý ten sebemrskačský model společnosti, kdy se klade tak velký důraz na nesmysly. Myslíme si, že snad pomocí zákonů a vyhlášek si zlepšíme život. Místo toho, abychom zaměřovali pozornost na životaschopnost, pěstujeme představu předpisů, tvoříme vize zneužití, okradení, nefungování… Za chvíli si uzákoníme, že musíme mít helmu na ulici, kdyby nám náhodou chtěl spadnout na hlavu meteorit, nebo neprůstřelná vesta bude také dobrá. Přijde mi absurdní ten odklon od života k neživotu.

Vyprávěl mi známý, který pracuje v parlamentu, jak jim stále někdo nosí nějaké návrhy zákonů, že neví, kdo je dělá, ale že to působí dojmem, jako by jejich autoři nenáviděli lidi. Jak jsou restriktivní, stále něco omezující. Zákon o léčitelích, o porodních asistentkách, kde bude zakázaný lotosový porod jako nepřirozený, ačkoli třeba na Bali se tak přirozeně rodí. Kdo o tom rozhoduje? Budou se čipovat psi, i když neexistuje registr majitelů psů a veterináři to označují za nesmysl. Chápu, že se to snaží prosadit třeba výrobce čipů, ale proč to odhlasují poslanci? Vypadá to, jakoby inkvizitoři a paranoici diktovali životu, jak se má chovat. Tak to mi přijde absurdní.

Zdá se mi být klíčové, do jakého stavu vědomí se vracíme jako do přirozeného stavu. Jestli do radosti, harmonie, lásky, nebo roztříštěnosti, chaosu, strachu, lhostejnosti, otupělosti, podřízenosti. Co je naším domovem? Co je naším domácím stavem? Mě to učí vnuk, když ho pozoruji, jak se vrací do radosti a zdraví. Upadne, zraní se, moc si toho nevšímá, běží dál. Za chvíli mu nic není, je zdravý a šťastný. To je jeho přirozený stav. Pro spoustu lidí naší civilizace je ale přirozeným stavem obava, strach a představa, že nejrůznější předpisy a omezující zákony něčemu pomohou. A věnujeme jim tolik energie a pozornosti, namísto toho, abychom se zabývali něčím, co podporuje život. Co má opravdu smysl.

Rád odkazuji na youtube na videa s gorilou Koko, která se naučila znakový jazyk a komunikovala s lidmi. Tomu bychom měli věnovat pozornost, ale kde se o tom dozvídáme? Kde se učíme, že naše zažité představy o myšlení, chování a dorozumívání se zvířat a lidí jsou scestné? Jak to, že nejsou akcentovány situace, kdy lidé komunikují se zástupci zvířat vědomě dohodnutým společným typem jazyka? Proč to v naší civilizaci není v obecném povědomí? To mi přijde absurdní.

Co se ti líbí na ženách?

Je to rozmanité, ale asi mohu říci, že určitá esence ženství. Když je žena v sobě, v klidu, pečující, vyzařující… Myslím, že vydařená žena vyzařuje určitý typ bezpečí, mateřský princip, i když je třeba ještě dívka. Vzpomínám na setkání s pětiletými toltéckými dívkami v Mexiku – bylo až nápadné, s jakými mateřskými pečovatelskými uklidňujícími energiemi komunikovaly s námi dospělými Evropany. S jakou něhou.

Zažíval jsi to i se svojí maminkou? Jaká byla?

Máma zemřela už dávno. Projevovala určitou radostnou samozřejmou péči, tím byla velmi krásná. A byla veselá.

Rád vzpomínáš na babičku Evu, která měla přirozené léčitelské schopnosti. Na Sázavě jsi nám ukazoval břízu, které tvá babička kdysi vztyčila část odlomeného kmene opírajícího se o zem a se stojícím torzem stromu ji spojila obinadlem. S břízou komunikovala a zachránila ji. Stojí tu dodnes.

Pracovala takto pořád. Měla určitý typ vědomí, kdy je člověk ve stavu ponoření se do sebe. Takto i vařila. A vařila jako nikdo. Její jídla byla skvostná a nedostižná. Je to už 35 let, co zemřela, ale sousedé na ni dodnes vzpomínají. Jak byla příjemná, krásná, jemná. Pečovala o všechno, co potkávala. Měla to v sobě.

Autor rozhovoru: Hana Poltikovičová